Z babiččina sešitu až na stránky Menu: Proč si už stovky let zapisujeme recepty na papír
#Kreativita a inspirace#
Recepty obvykle nepíšeme s ambicí předat je budoucím generacím. Chceme si jen zapamatovat, kolik čeho přidat, co smíchat a kdy je čas vypnout troubu. Jenže z nenápadných poznámek se v čase může stát rodinný archiv, který své autory přežije o desítky let. A spolu s receptem na babiččinu bábovku uchová i spoustu věcí, které nikdo nikdy neplánoval zapisovat.
Rodinná kuchařka působí na první dobrou jako úplně obyčejný sešit. Seznam surovin, rukou sepsané postupy, pár zažloutlých nebo poskvrněných stránek… Právě ty ale nabízí historickou perspektivu, kterou bychom v oficiálních archivech hledali jen stěží, což dokládá i studie českých antropoložek Terezy Šlehoferové a Gabriely Fatkové z roku 2023 publikovaná v časopise Food, Culture & Society.1 Zkoumala, co se vařilo v česko-německém pohraničí, ale hlavně to, kdo recepty zapisoval, komu je předával a jak se jejich význam proměňoval spolu s životy jejich majitelů.
Kromě toho, že nám papírová kuchařka poradí s tím, co uvařit, umí zároveň leccos prozradit i o nás samotných. Například mezi zápisky, které autorky výzkumu procházely, našly i dětské kresby, osobní dopisy nebo nákupní seznamy a společně s nimi vyprávění o rodinných osudech a historických událostech.
Jeden z nejsilnějších příběhů zaznívá hned v úvodu studie a patří Hermine Seitz, která si svůj sešit s recepty začala psát v roce 1938, původně jako školní úkol. O osm let později, v roce 1946, musela její německá rodina opustit Tachovsko a odejít do Německa a každý z jejích členů si směl s sebou sbalit pouze zavazadlo o váze 50 kilogramů. Hádejte, co si mimo jiné sbalila Hermine? Svou kuchařku! A společně s ní i kousek domova, který rodina ztratila. Později sešit putoval mezi dalšími generacemi žen v rodině a nakonec skončil až v tachovskému muzeu.2
Nejdřív hlína, potom papír. Dneska jedničky a nuly
První formu kulinářských zápisků ale můžeme vysledovat už 1700 let před naším letopočtem v Mezopotámii, kdy se recepty vyrývaly na hliněné destičky.3 Tři z nich dnes uchovává Yaleova univerzita a najdeme na nich zhruba 40 receptů na vývary, dušené pokrmy z masa i chleby.4 Na jejich význam se přitom přišlo až v 80. letech 20. století, kdy historici zjistili, že nejde o léčebné texty. Recepty navíc počítaly s drahými surovinami a taky zkušeným kuchařem, protože místo přesného postupu nabízely jen stručné poznámky. První kuchařské zápisky tak fungovaly spíš jako tahák pro profíky než návod pro toho, kdo se chce něco naučit.5
V Evropě se kuchařské instrukce předávaly už ve starověkém Řecku a Římě, ale souvislejší tradice rukopisů se začíná rozvíjet až na konci 13. století, přičemž většina z nich byla napsaná v angličtině a francouzštině. Některé měly jen pár stránek, jiné přes sto. Jedny byly zdobené zlatem a barevnými ilustracemi, další připomínaly neuspořádané pracovní poznámky.6
První tištěné kuchařky se pak v Evropě objevují napříč celým 15. stoletím a v 16. století dostala svou první kuchařku i čeština. Autorství bylo zpravidla připisováno slavným kuchařům nebo ženám, ačkoliv za sbírkou receptů ve skutečnosti mnohdy stáli spíše muži. Často byli těmi, kdo vybírali, co se bude publikovat, upravovali starší texty a přidávali nové recepty, i sami tiskaři a vydavatelé. Ani zdaleka si ale kuchařku nemohl dovolit kdokoliv se zálibou ve vaření. Kvůli vysoké ceně totiž zůstávaly dlouhou dobu výsadou bohatších vrstev.7
Později v 19. století se pak do psaní receptů pustili také básníci, intelektuálové a akademici. Ve střední a východní Evropě, kde se řada národů potýkala s útlakem ze strany velkých říší, byly překlady zahraničních receptů do vlastního jazyka způsobem, jak prosadit svou národní identitu. V Itálii pak kuchařka La scienza in cucina e l’arte di mangiar bene od Pellegrina Artusiho, pomohla zformovat společný kulinářský jazyk. Vyšla v roce 1891, krátce po sjednocení Itálie a propojila recepty z různých regionů do jednoho celku.8
A dnes? Recepty jsou všude kolem nás. Jedno jídlo & tisíc způsobů, jak ho uvařit. Vyskakují vám ve feedu. Aplikace jsou jich plné. Každý druhý časopis má svou kulinářskou sekci. Digitálních tvůrců zaměřených na food content najdeme na internetu nepočítaně. Od návodu na to, co chcete uvařit, nás dělí jediné kliknutí. O to větší cenu pro nás ale jednou bude mít návod na knedlíky od babi, který nám sepsala po nedělním obědě.
Papírová kuchařka není old-school
Ani zdaleka nejde jen o recept jako takový. Tou nejdůležitější ingrediencí je vztah k člověku, který ho s námi sdílí. Vzpomínky, nostalgie a momenty, které už nejde znovu zopakovat. „Dotek blízkého člověka na papíře zanechává v zápiscích kousek jeho samotného. Potomci, kteří dodnes vaří podle rukopisných kuchařek svých předků, v nich nacházejí víc než jen staré recepty. Otevírat sešit, obracet zažloutlé stránky a dotýkat se míst, kterých se kdysi dotýkala jejich babička, pro ně znamená znovu se k ní na okamžik přiblížit,”9 uvádějí autorky studie o česko-bavorských kuchařkách. Zápisník se tak může stát základem rodinné tradice i poutem, které přetrvá všem okolnostem navzdory.
A někdy se tenhle příběh navíc nezastaví u jedné rodiny. Kuchařky se dědí, půjčují a předávají dál. Recepty, které kdysi kolovaly mezi příbuznými, se mohou stát součástí paměti celé komunity, uchovatelem kulturní tradice. I kuchařka nám tak může připomínat to, co nás spojuje nebo co považujeme za své. Ať už je to cmunda, boršč nebo baklava.
Kromě všeho výše vyjmenovaného nám sbírka kuchařek nebo úhledně vedený kulinářský zápisník nabízí i příslib lepšího života. Food editorka a novinářka Kate Gibbs se v textu pro Guardian ptá: „Takže pokud lidé podle kuchařek, které si kupují, skutečně nevaří, co s nimi tedy dělají?“. A rovnou nabízí i možnou interpretaci: „Do jisté míry sní. Představují si večeře pro hosty a krásná setkání, slavnostně prostřený stůl a strhující konverzaci,“ píše Gibbs.10 Proto nemusíte mít výčitky, když z vaší kuchařky neuvaříte jediné jídlo. Stačí, že vám připomíná, co byste chtěli sdílet a hlavně s kým.
Chcete odstartovat rodinnou tradici?
Právě od toho je tu Menu. Modulární kulinářský zápisník, který poroste společně s vašimi dovednostmi a umožní vám uchovat recepty jinak než v záložkách prohlížeče nebo uložených příspěvcích. Na jedno místo si posbíráte všechna jídla, která vaříte pořád dokola včetně receptů od členů vaší rodiny. Nezapomeňte k nim připsat, čí je to oblíbené jídlo, co příště udělat jinak nebo při jaké příležitosti se u vás doma podává. A hotový papírový poklad pro budoucí generace je na světě!
Tak dobrou chuť.
1, 2, 9 ŠLEHOFEROVÁ, Tereza a Gabriela FATKOVÁ. Manuscript cookbooks on the move: social functions, heritage management and women’s narratives in the Czech-Bavarian Borderland. Food, Culture & Society [online]. 2023, 1-22. ISSN 1751-7443. Dostupné z: https://doi.org/10.1080/15528014.2023.2230081
3, 6, 7, 8 NOTETAKER, Henry. The History of Cookbooks. In: Oxford Research Encyclopedia of Food Studies [online]. Oxford University Press, 2024, s. 1-24 [cit. 2026-10-22]. ISBN 9780197852538. Dostupné z: https://doi.org/10.1093/acrefore/9780197762530.013.16
4, 5 Oldest written recipes. Guinness World Records [online]. 2026 [cit. 2026-10-22]. Dostupné z: https://www.guinnessworldrecords.com/world-records/630174-oldest-written-recipes
10 GIBBS, Kate. What’s the point of cookbooks? Hope, love and beauty (but not cooking). The Guardian [online]. 2026. Dostupné také z: https://www.theguardian.com/food/2022/nov/05/whats-the-point-of-cookbooks-hope-love-and-beauty-but-not-cooking