Papír versus Rostislav Novák #14

#Papír versus#

Nevídaná podívaná. Přesně tak by se dalo označit jakékoliv představení, které od souboru Cirk La Putyka shlédnete. A unikátní je i papírový archiv jejich principála. Rostislav Novák si už léta zapisuje, čmárá a ukládá nápady do desítek zápisníků, které se tak postupem času proměnily v osobní kroniku jeho tvorby. Na papírové stránky bloků se propisují nejen jednotlivé fáze tvůrčího procesu, ale i aktuální rozpoložení pisatele. A když se k nim Rosťa s odstupem vrací, může v nich číst jako ve scénáři a rozklíčovat, v jaké náladě se zrovna nacházel. Kromě vztahu k papíru vám v rozhovoru přiblíží i divadelní zákoutí, časy pandemie, kdy se souborem vdechli život spoustě kreativních projektů, a předá tipy na svá oblíbená představení.

Rostislav Novák
režisér, herec a principál Cirk La Putyka

Rostislav Novák je režisér, herec, choreograf a principál novocirkusového souboru Cirk La Putyka. Absolvoval Katedru alternativního a loutkového divadla na DAMU pod vedením Josefa Krofty. Profesní zkušenosti sbíral na známých pražských scénách, mimo jiné v divadle Archa, Národním divadle i v Divadle v Celetné. V roce 2008 spolu s režijním duem SKUTR uvedl debutové představení La Putyka, na jehož základech společně s bratrem Víťou vystavěli novocirkusové uskupení, které dnes sdružuje desítky herců, akrobatů i tanečníků. Domovskou scénou Cirk La Putyka se stala Jatka78 v Holešovické tržnici, kde soubor pravidelně vystupuje a představuje svá inovativní představení. 


Vedle divadla se pravidelně objevuje i před kamerou ve filmových i seriálových rolích. A v roce 2020 obdržel ocenění Český lev za mimořádný počin v oblasti audiovize za projekt Film Naživo, který s režisérem Viktorem Taušem rozjeli v období pandemie a který propojoval filmové médium s divadelním představením.

Používáte papír při práci? Má své místo i ve vašem osobním životě?

Miluju papír. Miluju tužky, pera, fixy. Vlastně všechny nápady, koncepty, scénáře jsou vždycky první na papíře. A někdy tam i zůstanou a do počítače se vůbec nedostanou. Miluju si bloky i vybírat, jejich velikosti, obaly, texturu papíru. Baví mě objevovat v různých zemích různé přístupy k blokům a zápisníkům. Mám jich doma i v práci desítky. Inspiruje mě i jejich vůně a mám pocit, že to tady je furt se mnou, že se do toho můžu kdykoliv podívat a že s tím je nějaká práce mít těch x kilogramů bloků u sebe.

„Já si pak ty bloky beru s sebou, i když třeba nezkouším, ale jedu někam na dovolenou. Je pro mě důležité mít je po ruce. A co mě hlavně baví: vrátit se třeba po deseti letech k nějakým poznámkám. To je ohromný.“

Co vám na používání papíru nejvíce vyhovuje?

Mám k tomu vztah. Držím ho ve svých rukách. Vidím na něm kaňky od kafe, vidím, v jaké jsem byl náladě, v jakém rozpoložení. Jestli jsem měl klid, nebo jsem byl pod tlakem. Je mi rozhodně bližší své myšlenky dostat na papír než do počítače.

Jaký typ poznámek a při jakých příležitostech si píšete na papír a jakým stylem si je vedete? 

Na každý projekt mám nové bloky. Není to jeden jediný blok. Někdy jich je několik. Píšu si tam, jak všechny kreativní impulsy, nápady a inspirace, tak si hodně čmárám, maluju, skicuju. Ale já jsem jinak dost chaotik. Mám ADHD, takže bloky mi pomáhají si tu kreativní práci nějak strukturovat. Každý projekt ohraničit jiným blokem. Scénář je vždycky první na papíře. A někdy to všechno ještě rozpitvávám na barevné lístečky a různé barvy poznámek. 

Jaká kritéria jsou pro vás při výběru zápisníku důležitá? 

To závisí na projektu. Třeba v Japonsku jsem si nakoupil takové malé bločky z ručního papíru. Těch stránek tam není mnoho, takže čekám na správný moment, abych ten blok začal používat. Když vím, že mě čeká veliký projekt, většinou pořizuji blok v pevných deskách většího formátu, protože ho budu nosit třeba rok každý den s sebou. Já si pak ty bloky beru s sebou, i když třeba nezkouším, ale jedu někam na dovolenou. Je pro mě důležité mít je po ruce. A co mě hlavně baví: vrátit se třeba po deseti letech k nějakým poznámkám. To je ohromný.

„Papír je pro mě hlavní, byl a vždycky bude. Mám k tomu od dětství nějaký vztah. Asi by se mi spousta věcí zjednodušila, kdybych využíval digitální svět. Ale nápady se mi prostě nejlépe zaznamenávají na papír.“

Kolik zápisníků za rok dokážete popsat?

To netuším, ale určitě jich bude několik. Když je hodně tvůrčí rok, tak určitě dvě desítky. 

Čím rád píšete?

Mám hodně v oblibě japonské značky gelových per. Dle nálady také využívám různé tloušťky a různé barvy. Někdy do bloků, kde mám psané poznámky, ale používám i akvarel a nebo olejové pastely. 

Jaké další nástroje a způsoby používáte k zaznamenávání svých nápadů a myšlenek? A můžeme je vidět? 

Ukázal jsem vám vlastně průřez mými bloky. Je to takový vhled do mojí hlavy. Uvnitř je to často dost chaos a také je poznat, v jaké fázi kreativního procesu jsem. Jestli jsem na začátku, kdy mám klid a čas, a nebo už jsem na sále a do bloku si za tmy píšu režijní připomínky. A to může být na jedné straně třeba jen jeden řádek, ale hodně výrazně. 

Jak vypadá váš pracovní stůl? Co všechno na něm najdeme?

Bloky, bloky, bloky, obrázky, pohledy, fotky a knihy. A to ve velikých komínech. Někdy to je všude kolem stolu a hlavně je mám ve všech taškách nebo batozích. Prostě mám je úplně všude. 

Je pro vás důležitá kombinace papíru a digitálního světa? Jakým způsobem je kombinujete?

Upřímně. Moc to nekombinuju. Papír je pro mě hlavní, byl a vždycky bude. Mám k tomu od dětství nějaký vztah. Asi by se mi spousta věcí zjednodušila, kdybych využíval digitální svět. Ale nápady se mi prostě nejlépe zaznamenávají na papír.

Digitální vypravěčka Michelle Losekoot v našem diáři 365 kreativních dní píše, že: Flexibilita je schopnost netrvat na platných pořádcích, nespoléhat se jen na věci, které doteď fungovaly.“ Co představuje flexibilita pro vás?

Pro nás byl zlomový moment období covidu. Museli jsme se adaptovat velmi rychle. My jsme byli tak extrémně flexibilní, že to do dnešního dne vlastně nedokážeme pochopit. Hráli jsme pro prázdná hlediště, skrze obecní rozhlasy, hráli jsme ve výlohách zavřených obchodů a barů, hráli jsme na louce, na ulici, na náměstí, v letních kinech, zavření v nafukovací kouli, vytvořili projekt pro seniory, pro děti, zrealizovali jsme call-centrum s kulturou, výdejní okénko kultury a společně s Viktorem Taušem založili vlastní televizní kanál FilmNaživo. Bylo to neuvěřitelné. Nikdy by to nešlo bez diváků a bez našich partnerů . Například Nadace PPF nám umožnila i v téhle době tvořit a hledat cesty k divákům. A tahle podpora pokračovala, stejně jako adaptabilita a flexibilita, i po vypuknutí válečného konfliktu na Ukrajině, kdy jsme se starali o 34 dětí z Ukrajiny a stále jich máme v divadle šest.

„Intuice a spontánnost je asi moje životní DNA, vzhledem k tomu, že mám ADHD, tak ale potřebuju v některých životních momentech dodržovat řád a systém. Kterému ale můžu rozumět třeba jen já sám.“

Díky flexibilitě…

...můžeme tvořit a dělat to, co děláme, a tak jak děláme.

Spontánnost, nebo řád?

Určitě spontánnost. Intuice a spontánnost je asi moje životní DNA, vzhledem k tomu, že mám ADHD, tak ale potřebuju v některých životních momentech dodržovat řád a systém. Kterému ale můžu rozumět třeba jen já sám. 

Kdy jste naposledy udělal něco jinak, než obvykle?

Já mám pocit, že překvapuju sám sebe a okolí docela často. Při poslední režii představení St.Art jsem dělal hodně věcí jinak než obvykle a myslím si, že to je na představení vidět. Nedokážu žít v přesně zajetých kolejích. 

Daří se vám nacházet nové úhly pohledu?

Bez toho by to nešlo. Snažím se, když mě nějaké téma nadchne, tak se na něj většinou koukat z jiného úhlu pohledu. Jít do hloubky a přinést jinou perspektivu, která by vás třeba ani nenapadla.

Rostislave, kterou fázi z příprav představení máte ze všeho nejradši? A kterou byste naopak nejraději vyškrtl?

To je složitá otázka. Baví mě sledovat ten proces od toho, kdy se nápad rodí v hlavě, a pak tu výslednou fázi. V posledním případě tenhle rozdíl trval sedm let. Po sedmi letech vidíte obraz nebo situaci, kterou jste sedm let nosil pouze v hlavě. Baví mě, když se rodí jednotlivé části projektu – kdy se vytvoří klíčový vizuál nebo se ozvou první tóny hudby nebo se najednou písmenka z bloku stanou taneční nebo akrobatickou choreografii. Mám stále méně a méně rád ten tlak, který na sebe člověk sám vytváří. Ten pocit, že je za všechno zodpovědný. Je to někdy k zbláznění. Proto je pro mne někdy úleva být v pozici herce, který naplňuje rámec, který mu vytyčí režisér, nestojí na něm ale tíha celého projektu od A do Z. 

Divadlo, film, knížka – ke kterým se opakovaně a rád vracíte?

Je to trapný, ale já nedokážu moc číst. Miluju obrazové knihy a mnohem lépe jsem schopen vnímat filmy. Divadlo je mému srdci asi nejbližší – hluboko v srdci mi zůstanou představení Blush od Ultima Vez, Mnemonic od company Complicité, James Thieré, Que cir Que, stará představení Studia Ypsilon jako byl Matěj Poctivý, Krokodýl. Je toho spoustu. A z filmu miluju Rocky 1. To je směs, co? 

Jaké metody nebo nástroje používáte, abyste udržel svůj tým flexibilní a soustředěný zároveň?

Snažím se lidi nadchnout a zapálit v nich oheň pro daný projekt. Někdy se to podaří někdy ne. Nejde to vždycky. Letos je to 16 let, co jsme založili Cirk La Putyka, a nejde fungovat jako stroj na úspěšná představení. Člověk udělá chyby a dostane se do fáze, kdy chyby začne vnímat jako novou kvalitu prožitku. Člověk se neustále učí a také hledá, jaké cesty k danému tématu, danému představení, danému kreativnímu týmu jsou ty nejlepší. Důležité je pro mne vytvořit funkční tým, který si bude důvěřovat, bude se respektovat a bude si sebe navzájem vážit a navzájem se bude inspirovat. 

„To, že se člověk během procesu dostane na dno, pochybuje o sobě nebo o celém svém konání, tak to k tomu prostě patří. Nezažil jsem projekt, kdy bych se nedostal do úzkých. O to větší euforii člověk zažije, pokud do sebe všechno zaklapne.“

Které tendence a inovace vás inspirují  při pohledu na globální scénu nového cirkusu?

Snažím se věci nekopírovat. Hledáme si vlastní cestu. Vždycky je zásadní téma a pak tým lidí, kteří to představení společně se mnou tvoří. Všichni se na tom podílí, každý do projektu otiskne kus sebe. Inspiraci hledám všude kolem, ale nesnažím se ji hledat v oboru.

Baví mě, když mě ostatní představení nadchnou nebo ve mně vyvolají emoce, ale neznamená to, že bych se to snažil následovat. My v Čechách obecně, kdo se věnuje novocirkusovému umění, přistupujeme k projektům hodně divadelně, ale je pravda, že teď se objevují hodně různorodé projekty, které se více vyhraňují, jsou více a více osobitější a rozmanitější a to je skvělé.

Když zkoušíte nové představení, v jakém momentu si nejvíc uvědomíte, že flexibilita není jen fyzická dovednost klíčová pro každého dobrého akrobata, ale i schopnost vzdát se původní představy?

Tak to se mi stalo opět v posledním představení St.Art. Ještě tři týdny před premiérou mělo představení hodinu a třicet devět minut, nyní má hodinu a jedenáct minut. Zbavil jsem se díky Jozefu Fručkovi, který tvořil do představení choreografie, nápadů, na kterých jsme třeba rok pracovali, ale představení nikam neposouvaly. Bylo to extrémně těžké, ale v tomhle dialogu si člověk uvědomil, jak důležité je umět se ve správný moment rozhodnout a dokázat se něčeho zbavit. 

Máte nějaké tvůrčí guilty pleasures, nebo rituál, bez kterého nejdete na pódium? 

Vždycky, když jdu na jeviště nebo před kameru, tak si řeknu větu: „Nemiluj sebe na divadle, ale divadlo v sobě.“

Hodně mi to pomáhá uvědomit si, proč na tom jevišti stojím.

Když přichází nový nápad, poznáte okamžitě, že je to „ten pravý“? Nebo se vaše vize formuje až během zkoušení, kdy se necháváte vést kolektivní energií týmu?

Často cítím dopředu, že to je ono. Hned na začátku. To, že se člověk během procesu dostane na dno, pochybuje o sobě nebo o celém svém konání, tak to k tomu prostě patří. Nezažil jsem projekt, kdy bych se nedostal do úzkých. O to větší euforii člověk zažije, pokud do sebe všechno zaklapne.




Foto: Adam Mráček

Papír versus

Pěstovat zvídavost. Projevovat odvahu. Všímat si nepatrností. Hrát si. Dát prostor představivosti. Být flexibilní. A vytrvat.

V seriálu Papír versus vás chceme vrátit do kreativních kolejí. Žádné výhybky, zpoždění ani příliš komplikované trasy, jen vy a papír – na cestě za kreativitou. Během roku 2025 vám tak postupně představíme celkem 7 komponentů, které by neměly chybět ve vaší kreativní výbavě, a ukážeme vám, jak se jim vydat naproti. Každou z vlastností vám představíme samostatně a připojíme tipy na to, jak ji rozvíjet. Inspirativní vlna bude následně pokračovat rozhovory s osobnostmi, které daným ingrediencím kralují a podělí se s vámi o to, jak konkrétně jim v tom pomáhá papír.