Papír versus

#Papír versus#

Přijměte pozvánku do ateliéru Vratislava Pecky, grafického designéra a autora projektu Posterlad. Jeho plakáty září všemi barvami a zdobí obýváky po celém světě. Jak vnímá kreativitu v době AI? A jak si nejradši zapisuje? Čtěte dál!

Vratislav Pecka je grafický designér a autor projektu PosterLad. Vystudoval střih na Filmové škole Miroslava Ondříčka v Písku a krátce se věnoval také animaci. Grafika ho ale postupně vtáhla natolik, že si založil své vlastní studio a po více než deseti letech práce pro klienty dal v roce 2016 prostor vlastnímu projektu PosterLad. Staví na sytých barvách, inspiruje se Bauhausem i estetikou devadesátých let a sklízí úspěchy po celém světě.

Za svou tvorbu Vratislav obdržel ocenění Silver A’Design Award (2019), German Design Award (2020) a Silver MUSE Design Award (2022). Jeho práce se objevily na výstavách a festivalech v Evropě, USA, Jižní Americe i Asii a mimojiné spolupracoval se značkami jako Pringles, Adobe nebo H&M.

„Ručně si odškrtnout splněný úkol je úplně jiný pocit, než si to zakliknout na počítači.“

Používáte papír při práci? A má své místo i ve vašem osobním životě?


Jednoznačně. Minimálně veškeré poznámky, to-do listy a věci spojené vyloženě s produktivitou a plánováním píšu ručně do svého zápisníku. Používám bujo metodu už strašně dlouho a moc mi vyhovuje. Zároveň si také do jiného zápisníku–skicáku různě kreslím rychlé nápady na moje obrazy. Nic vyloženě světoborného, jde spíš o uchování nápadů.

Co vám na používání papíru nejvíce vyhovuje?


Určitě ta jistá „analogovost“. Žádné technologie. Navíc mám takový pocit, že když si něco napíšu rukou, má to jakousi větší váhu než napsané na počítači, což právě pro ty věci spojené s produktivitou funguje dobře, alespoň pro mě. Ručně si odškrtnout splněný úkol je také úplně jiný pocit, než si to zakliknout na počítači. Co se týče skicování a kreslení, a ač není zdaleka dokonalé, ten nápad dokážu rukou vystihnout lépe.  

Jaký typ poznámek a při jakých příležitostech si píšete na papír a jakým stylem si je nejraději vedete? 

Mám svůj systém inspirovaný právě bujo systémem, kdy si každý měsíc sepíšu seznam úkolů, které by bylo dobré ten daný měsíc splnit. Jde především o pracovní věci, ale dávám prostor i nějakým osobním cílům. Ty měsíční úkoly si pak rozdělím do jednotlivých týdnů, kterým je vždy věnována jedna stránka, která je rozdělena na dny. Ty týdenní úkoly si pak rozházím do jednotlivých dnů. Jsou to všechno bullet pointy, nikdy se moc nerozepisuju. Těm poznámkám by asi nerozuměl nikdo jiný než já. Jde vyloženě o efektivitu, o nic jiného.

Podle čeho poznáte dobrý zápisník? Rozhoduje papír, vazba, formát, nebo pocit? 

Všechny moje zápisníky musí být tečkované. Linky nebo čtverečky jsou pro mě už moc vizuálně zahlcující. Díky tečkám jsou všechny poznámky zarovnané a v mřížce, mají strukturu. Papír je pro mě hodně důležitý, stejně tak pero. Formát používám klasický, je to hodně podobné A5, vazbu tvrdou, aby zápisník vždy vydržel cestování v batohu.

Kolik zápisníků za rok dokážete popsat a vracíte se k nim zpětně?


Já mám právě rád, když mi jeden zápisník vydrží třeba tři roky. Záměrně si kupuju tlustší s více stránkami, abych se mohl ohlížet do vzdálenější minulosti. Teďka používám asi pátý zápisník stejného typu, což by jednoduchou matematikou znamenalo, že si poznámky píšu stejným stylem asi 15 let, ale pocitově bych řekl, že to dělám už mnohem déle.

Čím rád píšete?


Už několik let píšu jednou stejnou černou propiskou s šířkou stopy 0.25 mm, což mi vyhovuje. 

Jaké další nástroje a způsoby používáte k zaznamenávání svých nápadů a myšlenek? 

Zkoušel jsem strašně moc různých digitálních pomůcek k zaznamenávání nápadů a myšlenek, ale u ničeho jsem dlouho nevydržel. Kromě zápisníku na produktivitu mám ještě jeden menší zápisník na nápady k obrazům, ve studiu pak ještě používám takovou běžnou magnetickou tabuli, kde mám napsané rozjednané a probíhající spolupráce. Poslední dobou jich bylo docela hodně, často se to mění, a tak ocením, že můžu něco smazat nebo přepsat. V práci mám také spoustu různých uměleckých fix, když mám chuť něco vyloženě malovat, pravítka, kružítka, řezačku. 

Co nesmí chybět ve vašem papírenském gearu?

Tady vás asi zklamu. Nic vzrušujícího. Ohledně gearu obecně jsem minimalista. V batohu nosím notebook, zápisník a propisku.  

Jak to vypadá na vašem pracovním stole? Co všechno na něm najdeme?


Když si odmyslím nepořádek, tak je tu notebook, monitor, klávesnice s myší na podložce, zápisník, hrneček s propiskami a fixami, sluchátka a sem tam nějaká SD karta nebo externí disk.

Jak důležitá je pro vás kombinace papíru a digitálního světa? Jakým způsobem je balancujete?

Jak už jsem zmínil, ta systematická práce s poznámkami, respektive úkoly, je něco, co by mi dlouhodobě nevyhovovalo mít digitálně. Se zápisníkem toho udělám mnohem víc. Zároveň mě baví psát rukou. Esteticky jsou ty poznámky taky mnohem zajímavější než se dívat na nějaké digitální písmo v aplikaci na obrazovce. Samozřejmě... já funguju převážně v digitálním světě, moje práce jsou ve finále také dělané výhradně digitálně, ale tahle kombinace se zápisníkem je něco, na co jsem tak zvyklý, že bych už to asi nedokázal změnit.

„Mám někdy tendenci hledat ideální chvíli a moment na to začít, ale taková chvíle nastane zřídka. Proto si vždycky říkám, že tomu dám pět minut a pak uvidím, jestli mě to bude bavit i po těch pěti minutách. A snad ve 100% případů ani nepostřehnu, že ta doba už uplynula a něco ve finále vytvořím.“

Máme v dnešní době spíš víc podnětů a stimulů pro tvorbu, nebo naopak víc důvodů k tomu netvořit?

Rozhodně vnímám, že v současnosti je okolo nás velké množství možností různého digitálního rozptýlení. Kolikrát se mi stane, že chci udělat nějakou grafiku, těším se na to, ale ještě předtím mrknu na Instagram a než bych řekl švec, strávím tam dvacet minut a ten elán, který jsem předtím měl, je pryč. Myslím ale, že se s tím dá pracovat. Dívat se na mobil nebo i e-mail jen v určitých, jasně daných časových oknech a víc se nerozptylovat. 

Nakolik je vkus součástí osobnosti a nakolik je produktem doby? A jak do něj dnes vstupují algoritmy, které nám neustále ukazují, co se nám má líbit?

Vkus je asi primárně součástí osobnosti, každý má samozřejmě i úplně jiný vkus než ten druhý. Někomu je celkové vizuální prostředí, ve kterém se pohybuje, úplně ukradené, což je možná asi ta nejčastější varianta, když se člověk podívá, kolik vizuálního smogu okolo sebe vídá. Ať už v reálném světě, nebo v tom onlinovém. A samozřejmě existuje i mnoho lidí, kteří „jdou s dobou“ a považují za vkusné právě to, co momentálně letí, na což mají algoritmy velký vliv. Co se týče mé vlastní práce, snažím se vůbec nikde nehledat inspiraci, nejít s dobou, pořád si „jet to svoje“, aby to zůstalo jen mé.

Vnímáte AI jako nástroj, který lidskou kreativitu rozvíjí, nebo jako technologii, která nás může postupně odnaučit samostatně přemýšlet a tvořit?

Naprosto nesouhlasím s tím, že AI rozvíjí lidskou kreativitu, i když firmy jako Adobe, se kterými mimojiné dlouhodobě spolupracuji, tento narativ používá neustále. Ale je to úplně naopak. Dělá z nás línější a hloupější stvoření, pokud se tedy bavíme o nástrojích jako ChatGPT nebo obecně generativní AI. Já ji používám jen na kontrolu svých textů, kdy potřebuju, aby byly bez chybičky. 

Je něco, co dnes děláte v rámci své tvorby a práce úplně jinak než před pěti lety?

Vzhledem k tomu, že se teď hodně soustředím na lentikulární, kinetické umění, tak je toho hodně. Prakticky tisknu krátké animace, zatímco před pěti lety jsem stále dělal „jen“ statické grafiky. Snažím se pořád svou práci nějak posouvat, abych nezakrněl, a řekl bych, že i za dalších pět let budu dělat zase něco úplně jiného. 

Co je pro vás v kreativním procesu náročnější: začít, nebo přestat?

Řekl bych, že začít. Mám někdy tendenci hledat ideální chvíli a moment na to začít, ale taková chvíle nastane zřídka. Proto si vždycky říkám, že tomu dám pět minut a pak uvidím, jestli mě to bude bavit i po těch pěti minutách. A snad ve 100% případů ani nepostřehnu, že ta doba už uplynula a něco ve finále vytvořím. 

Váš kreativní rukopis se inspiruje devadesátými lety, staví na sytých barvách a geometrických tvarech. Daří se vám upoutat pozornost statisíců lidí. Vybavíte si svůj první plakát, který sklidil úspěch? 

Úplně upřímně si nepamatuju nějaký konkrétní moment, zároveň se také špatně hodnotí, kde je ta hranice úspěchu. Zpětně se ale můžu podívat, který nejstarší plakát stále funguje jak na sítích, tak i v prodeji. Je to taková abstraktní černobílá grafika Waves z roku 2018. A zpětně i vidím, proč se lidem líbila. Je totiž úplně jednoduchá. Před tímhle designem jsem udělal asi tři stovky jiných, převážně komplikovaných grafik. Postupem času začne člověk zjednodušovat, a to si myslím, že je klíč k dobrému dílu.

Co všechno se dá o člověku vyčíst z toho, co si pověsí na zeď?

Především jestli mu záleží na tom, čím je obklopený. Lidi si pořád věší do obýváku černobílý obraz New Yorku se žlutými taxíky nebo černobílý Londýn s červenou telefonní budkou. Prostě si zajedou do švédského obchodu, vyberou si jedno z toho a šup s tím na zeď. Já se ale snažím dělat ty svoje práce pro lidi, kterým na tom záleží, mají rádi spíš něco abstraktního, ale zároveň geometricky vyváženého. 

Vaše díla zdobí obýváky i ložnice lidem z celého světa. Z jakého nově pořízeného designového kousku se aktuálně radujete vy sám? Nebo jaký máte na wishlistu?

Chtěl bych si nechat udělat nějaký velký koberec do ateliéru, který by zabral většinu podlahy v ateliéru. Byl by nějakých 5 metrů dlouhý. Sám bych si ho chtěl navrhnout. Mám to na wishlistu, ale ještě jsem to nezrealizoval. Jinak bych si rád domů, kam bych si nikdy nepověsil nic vlastního, koupil obraz od Sebastiana Curiho a Rika Oostenbroeka, dvou známých z mojí bubliny, kteří dělají něco podobného jako já, ale každý úplně jinak. Dělají krásné věci. 

Po několika letech v Amsterdamu jste se nakonec vrátil zpátky do Prahy. Co vám na ní dnes připadá vizuálně krásné? A co vás naopak jako designéra irituje?

Praha je krásné město, kde člověk určitě může najít spoustu inspirace. A nacházím ji tu i já. V architektuře nacházím inspiraci úplně od začátku. Tak jsem přišel i na Bauhaus jako takový. Přes práci Ludwiga mies van der Roheho. Praha jako taková mě ale nijak vyloženě neovlivňuje. Hledám spíš detaily, kompozici cihel nebo nějakých dvou prvků někde na domě. V Amsterdamu jsem té inspirace kolikrát našel i více, jelikož pro mě to město bylo úplně nové, zatímco v Praze už znám pomalu každý kout. 

Který aspekt vaší designérské práce vůbec není vidět, ačkoliv je nesmírně důležitý?

Práce s barvami. Ta samozřejmě vidět je, ale laděním barev strávím tolik času, až mě to samotného občas dokáže vyvést z míry.

Foto: Adam Mráček 

Papír versus

Druhá sezóna nabízí návrat do offline světa a přináší rozhovory s osobnostmi, které navzdory digitální době nepřestávají fandit papíru. Nahlédněte do jejich sešitů, na pracovní stoly i do kreativního procesu. Každý měsíc nová epizoda. Analog už čeká...

#Papír versus#

Když přemýšlí, potřebuje papír. Velký, ideálně aspoň A4, na kterém se mohou myšlenky rozběhnout do všech stran, propojit šipkami a schovat do ozdobených bublin. Kateřina Trávníček je psychoterapeutka, mentorka a lektorka, která se věnuje duševnímu zdraví. Současně je autorkou knihy Přetíženy, která pro ni byla příležitostí, jak nacházet cesty k větší lehkosti. Sama ji ale nehledá v dokonale uklizeném pracovním stole ani v pečlivě nastavených rituálech. Raději sedne na kolo, vyrazí do terénu nebo vezme do ruky tenký černý fix. V rozhovoru jsme si povídali o papíru, přetížení, rodičovství i o tom, proč někdy potřebujeme věci nejdřív vidět, abychom jim dokázali porozumět.

Kateřina Trávníček je psychoterapeutka, mentorka a lektorka se zaměřením na duševní zdraví rodičů a dětí a spoluautorka knihy Přetíženy. Původním vzděláním je lingvistka, ve své práci proto propojuje porozumění lidské psychice s citlivostí k jazyku a způsobu, jakým o sobě, dětech a vztazích přemýšlíme. Dlouhodobě se věnuje především rodičovskému přetížení, osobním hranicím, emoční regulaci, mentální zátěži a hledání rovnováhy mezi potřebami dětí a jejich rodičů.

Tvoří vzdělávací seriál Víc lehkosti v rodičovství, který propojuje vědecké poznatky s terapeutickým vhledem a nabízí rodičům praktické nástroje i úlevu. Prostřednictvím přednášek, workshopů a tvorby na sociálních sítích popularizuje péči o duševní zdraví. V Ostravě založila respektující dětskou skupinu Školičku Šídlo a je spoluautorkou podcastu Mrchy z pekel.

 „Sdílím stůl s mužem a když je tam on, je to krásný pořádek, dva bloky, možná metr, pár věcí na psaní. Když za stůl sednu já, začnou se mi hromadit věci a nejvíc nádobí. Když jsem ve flow, nechci se nechat rušit úklidem.“

Používáte papír při práci? A má své místo i ve vašem osobním životě?


Používám, když si potřebuju věci rozmyslet. Maluju si slova, šipky, čáry, souvislosti. Stejně tak když plánuju něco v rámci podnikání, včetně výpočtů, potřebuju je mít na dost velkém papíře, A4 nejmíň. Malé papírky typu post-it notes pro mě nefungují.

Co vám na používání papíru nejvíce vyhovuje?


Zobrazení. Že svoje myšlenky snadněji vidím a kontakt psací potřeby s papírem.

Jaký typ poznámek a při jakých příležitostech si píšete na papír a jakým stylem si je nejraději vedete? 

Valná většina mých poznámek jsou myšlenkové mapy, takže propojené, často ozdobené bubliny. A taky se mi spouští automatické kreslení, když mám poblíž propisku či tužku a papír ve chvíli, kdy mi někdo telefonuje. Manžel vždycky u pracovního stolu pozná, že jsem telefonovala, protože mám pokreslené papíry šipkama, očima a karikaturama obličejů. 

Podle čeho poznáte dobrý zápisník? Rozhoduje papír, vazba, formát, nebo pocit?

Jako levák řeším, aby se mi dobře psalo přes vazbu, takže vysoká kroužková mi smysl nikdy nedává. Celkově více pocit, musí se hezky brát do ruky, hezky rozevírat a nejraději mám papír s tečkami, o něco větší než A5.



Kolik zápisníků za rok dokážete popsat a vracíte se k nim zpětně?


Vracím. Některé mám uschované, ale častěji pracuju na samostatných papírech a ty mi obvykle není líto vyhodit. Popsané zápisníky se vyhazují hůř.

Čím ráda píšete?

Mám ráda tenké černé fixy.


Jaké další nástroje a způsoby používáte k zaznamenávání svých nápadů a myšlenek? 

Používám obyčejné poznámky v iPhone, protože telefon je něco, co mám při sobě nejčastěji. Zápisník si beru spíš na semináře a jeden mi leží na pracovním stole.

Co nesmí chybět ve vašem papírenském gearu?

Kvalitní vodovky a papír na akvarel, s tím se s dětmi zabavíme vždy na velmi dlouho.

Jak to vypadá na vašem pracovním stole? Co všechno na něm najdeme?


Sdílím stůl s mužem a když je tam on, je to krásný pořádek, dva bloky, možná metr, pár věcí na psaní. Když za stůl sednu já, začnou se mi hromadit věci a nejvíc nádobí. Když jsem ve flow, nechci se nechat rušit úklidem. 

Jak důležitá je pro vás kombinace papíru a digitálního světa? Jakým způsobem je balancujete?

Jednu dobu jsem pracovala s myšlenkovýma mapama v tabletu ve skvělé appce Concepts, ale vrátila jsem se k papíru, přestože se myšlenkové mapy lépe editují v digitálu, radši u přemýšlení sedím s papírem než s tabletem.

Offline zenová aktivita, kterou si vždycky zaručeně užijete?

Traily na celopéru, terén na gravelu, v zásadě jakoukoli jízdu na kole kromě silničky, která pro mou hlavu není takový relax jako muset řešit každý kámen a kořen v terénu.

„Rodičovství je dnes daleko větší zátěž než dřív. Přestože máme jednorázové plínky a kaše v kapsičkách, nároky jsou dnes větší.“

Máte nějaký rituál nebo návyk, který vám zásadně pomáhá držet směr?

Asi ne. Dělám vše hodně podle toho, co aktuálně potřebuju, takže rituály pro mě vůbec nefungují.

Čím si nejraději sytíte duši? Je to čas s blízkými, vědomosti, pohyb, dobrodružství?

Hodně pohybem a teď, když jsou děti trochu větší a jsou zrovna ve věku ideálních parťáků, tak je to hodně čas v terénu s nimi.

Jaký pilíř je pro vás v péči o duševní zdraví zásadní?

Kromě terapie rozhodně pohyb. Když začínám z jakéhokoli důvodu víc hnít doma a nemám chuť se hýbat, podepisuje se to na psychice. Jakýkoli pohyb mě zase vrátí do normy. 

V čem je rodičovství největší výzvou pro mysl?

V obří míře zodpovědnosti. V rozhodovací paralýze a v totální přeinformovanosti. Rodičovství je dnes daleko větší zátěž než dřív. Přestože máme jednorázové plínky a kaše v kapsičkách, nároky jsou dnes větší.

Když jste s kolegyní Martinou Maškovou psaly knížku Přetíženy, jaká informace vás v průběhu rešerší nejvíce překvapila, ať už mile nebo nemile?

Možná informace o nás dvou – jak dobře se nám spolupracuje a jak extrémně efektivní umíme v omezeném čase být, a to jak spolu na jednom místě, tak kvůli odlišným lokalitám i v onlinu.

Které rozhodnutí vás ve vaší kariéře stálo nejvíc odvahy?

V minulosti to bylo založení respektující školičky Šídlo, to byl první velký projekt a bála jsem se, že v Ostravě nenajdeme dost stejně smýšlejících rodičů, kteří nám děti svěří a budou schopní školkovné platit. Aktuálně mě lidi označují za odvážnou (s takovým tím: to je pošetilé spíš než odvážné), protože jsem se rozhodla nebýt ve své tvorbě závislá na platformách typu Forendors či Herohero a vyvinula vlastní appku pro přetížené rodiče na viclehkosti.cz.

Jaký rozšířený stereotyp nebo nevyžádaná rada o výchově dětí vás nejvíc irituje?

V začátku u miminek. Vždyť ho tím nošením nebo kojením rozmazlíš. Ale asi ještě více vnímám, jak si škodíme tím, co učíme kluky o mužství a holky o ženství, a to začíná už u toho, jaké hračky jim kupujeme a k jakým aktivitám je pouštíme.

Máte pocit, že sociální sítě rodičům spíš pomáhají, nebo škodí?

To je těžké. Myslím, že sociální sítě jsou designované tak, aby ubližovaly, aby nás tam držely, aby nám narušovaly dopaminergní cesty v mozku a aby přinášely peníze. Zároveň ale věřím, že se dá algoritmus při správném používání vycvičit. Ale nefunguje to bez „nevycvičené“ mysli. Třeba učit se nesrovnávat se, učit se, jaká téma je moje a jaké můžu pustit, protože to prostě nezapadá do mého života.

Co nového jste se o sobě za poslední dobu naučila? A co se teprve naučit chcete?

Že odvážná skutečně jsem, ne proto, co dělám v rámci obsahového tvůrcovství nebo podnikání, ale že dokážu věci, o kterých jsem si nikdy nemyslela, že je dokážu. Třeba provést svou milovanou umírající maminku posledními chvílemi spolu s celou rodinou.

Foto: Adam Mráček 

Papír versus

Druhá sezóna nabízí návrat do offline světa a přináší rozhovory s osobnostmi, které navzdory digitální době nepřestávají fandit papíru. Nahlédněte do jejich sešitů, na pracovní stoly i do kreativního procesu. Každý měsíc nová epizoda. Analog už čeká...

#Papír versus#

Kluk z Prahy, který zná každou skrytou uličku, ví o všem, co se v hlavním městě děje a na ulici ho nadšeně zdraví turisté i místní. S papírem se sice potkává jen málokdy a v sérii, která zkoumá, co pro lidi papír znamená, je vlastně trochu anomálií – téměř ho nepoužívá. Kvůli své práci dává přednost digitálu, v mobilu má přes čtvrt milionu fotografií a místo zápisníku raději spoléhá na foťák nebo diktafon. Přesto ale dokáže trefně pojmenovat, v čem analog nad onlinem vyniká. V rozhovoru přibližuje nejen svůj vztah k zapisování, ale vypráví i o tom, jaké místo na světě by si přál navštívit a proč zpravidla stojí za to sejít z hlavní turistické trasy.

Janek Rubeš je investigativní reportér, videomaker a kluk z Prahy. Studoval na Filmové akademii Miroslava Ondříčka v Písku a následně na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně. S tvorbou videí začínal na internetové televizi Stream.cz, kde společně s režisérem Markusem Krugem sledovali nepoctivé taxikáře, podvodné směnárny i korupci ve vedení města. Společně s kolegou Honzou Mikulkou začali v roce 2008 začali natáčet pro Youtube.com a Stream.cz, následně i Televizi Seznam a v roce 2020 založili vlastní brandy Kluci z Prahy a Honest Guide. Oba kanály spojuje ambice ukázat Prahu z jiných perspektiv, než jak ji prezentují v turistických průvodcích. Ve videích upozorňují na turistické pasti, odhalují podvodníky a přibližují místa, která stojí za návštěvu i mimo hlavní trasy. 

V roce 2018 získal Janek ocenění Novinářská křepelka za investigativní žurnalistiku. Společně s Honzou Mikulkou pak v roce 2024 obdrželi cenu Křišťálová lupa v kategorii Online video.

„Měl jsem jeden starší zápisník z doby, kdy jsem točil o taxikářích, a bohužel jsem ho ztratil. To mě nejvíc mrzí, protože v něm byly absolutní poklady. Nicméně jsem ten typ novináře, který nevěří svým zápiskům, nespolehl bych se na ně a vždycky chci mít věci natočené nebo vyfocené.“

Používáte papír při práci? A má své místo i ve vašem osobním životě?


Papír moc nepoužívám, ale mrzí mě to. Je to asi hlavně proto, že neumím psát, respektive stydím se za to, jak vypadá moje písmo a když už nějakej papír vytáhnu, mám pocit, že je to něco strašně důležitýho. Takže když si něco vytisknu nebo si vzpomenu na svůj blok a začnu do něj něco zapisovat, tak si říkám: „Teď je to to důležitý, protože se to tam děje navždy.“ Nicméně věci jako indexace a vyhledávání jsou něčím, co pro mě papír trochu upozaďuje. Vždycky půjdu spíš k počítači, protože množství informací, se kterými pracuju, vyžaduje, abych v nich mohl rychle vyhledávat, a to v papíru zatím neumím. 

Měl jsem jeden starší zápisník z doby, kdy jsem točil o taxikářích, a bohužel jsem ho ztratil. To mě nejvíc mrzí, protože v něm byly absolutní poklady. Nicméně jsem ten typ novináře, který nevěří svým zápiskům, nespolehl bych se na ně a vždycky chci mít věci natočené nebo vyfocené. Ale pamatuju si, že v tom sešitě bylo spoustu podvodníků, o kterých točím dodnes, a kteří se mi tehdy přiznali k tomu, že někoho podvádí, aniž by věděli, že o nich kdy budu točit.

Co vnímáte jako největší benefit papíru?


Papír je jako VHSka. I po dvaceti letech si pamatuje, kde jste skončili. Na svém drivu mám tisíce dokumentů pojmenované jako Bez názvu. Většinou tam je napsané třeba jen jedno slovo a já už si vůbec nepamatuju, proč jsem je založil. Kdežto na papír si většinou zapíšete datum, nějakou poznámku a nenecháte ho jen tak otevřený…

Jaký typ poznámek a při jakých příležitostech si píšete na papír a jakým stylem si je nejraději vedete? 

Fotka je pro mě víc než poznámka. Pro moji práci je to médium strašně důležitý, protože když se pak se mnou někdo hádá, fotka je pořád víc než zápis. Když si zapíšu: „Tady se v tuhle situaci dělo tohle“, tak můj divák mi to nemusí věřit. Takže nejvíc využívám fotky. V mym telefonu bude třeba čtvrt milionu fotek. 

Kdybyste si měl vybrat ideální zápisník, jaký by měl být? Jaké aspekty by hrály roli?

Chtěl bych, aby měl rozměr A5, linky a aby mi ho koupila moje žena. Moje žena totiž miluje papír, takže ho doma máme všude.


Kolik zápisníků za rok dokážete popsat? A vracíte se k nim zpětně?


Chtěl bych být tím cool týpkem, co má na každej rok jeden zápisník, ale bohužel nejsem. I když mě to mrzí! Nicméně chodil jsem s jednou holkou, která si myslela, že mě změní. Koupila mi Moleskine, krásný pero k tomu a já ho fakt celej popsal a byl jsem za to hrozně rád. Ale pak jsem se s ní rozešel a už ho nepoužívám. Každopádně jsem potom chtěl stejně zapůsobit na svého parťáka Honzu Mikulku, takže jsem mu taky koupil papírový diář a ten ho používá dodneška.

Čím rád píšete?


Tím, co je po ruce. 

Jaké další nástroje a způsoby používáte k zaznamenávání svých nápadů a myšlenek? 

Kromě fotek je to ještě záznamník, paradoxně ve svém práci víc používám skrytý mikrofon, než skrytou kameru. 

Co nesmí chybět ve vašem papírenském gearu?

Já se papír stejně vždycky snažím zdigitalizovat. Nejvíc papíru, co se mi dostává do rukou, jsou prošlé běloruské ruble od podvodníků, které natáčíme v Praze v ulicích. A já jsem se v jeden moment rozhodl, že ty bankovky zaznamenám do excelovské tabulky, protože se ukázalo, že měly sériová čísla, která šla v řadě a já jsem pak díky tomu dokázal vypozorovat, který podvodník podvedl kterou oběť.

Jak to vypadá na vašem pracovním stole? Co všechno na něm najdeme?


Bordel, bordel, bordel. A padá tam pátý přes devátý. Kabely, hard disky, neuvěřitelné množství papírů, u kterých mám vždycky pocit, že budou důležité, pak se ale ukáže, že nejsou zas tak důležité. Nejčastěji ale sedávám v kavárnách a všechno si nosim jako šneček ve své ulitě. Takže papíry, počítače, mikrofony, kamery, všechen bordel mám v batohu.

„Ta posedlost mít stejnou fotku, stejnej záběr a zážitek jako ti přede mnou je obrovská.“

Jak důležitá je pro vás kombinace papíru a digitálního světa? Jakým způsobem je balancujete?

Žiju víc v digitálním světě a jsem rád, že existují lidi, kteří ten papírový převádí ke mně do digitálu. S papírovými věcmi se asi opravdu nejvíc setkávám, když prohledávám smlouvy a jsem rád, že nás v nějakej moment napadlo, že budeme papír digitalizovat. Protože jak jsem řekl, indexace a vyhledávání jsou pro mě v práci to nejzásadnější.

To víte, že si občas vezmu do ruky knížku a mám chuť zmáčknout Ctrl+F a najít si tam, co potřebuju. Ta deformace je hrozivá.

Co máte na cestování ze všeho nejradši?

Jejdamane, všechno možný. Že potkáváte nové lidi, že poznáváte nová místa, že ochutnáte nová jídla. A že něco objevíte. 

Kdybyste mohl všude na světě vyzmizíkovat jeden turistický nešvar, který by to byl? 

Že všichni chtějí vidět to stejný. A jenom následujou stopy ostatních a nejdou tam kvůli tomu, že by je něco zajímalo, ale jen proto, že to viděli ostatní a oni to přece musí vidět taky. Ta posedlost mít stejnou fotku, stejnej záběr a zážitek jako ti přede mnou je obrovská. Takže to kdyby šlo vyzmizíkovat… Snažíme se na tom pracovat v Praze, kdy těm lidem říkáme, pokud vám je dvacet, tak jsou tady lepší věci co vidět než Pražskej hrad a Karlův most. 

A taky ještě posedlost tím, že moje dovolená musí být ohodnocena na sociálních sítích lajky, ta je taky úplně zvrácená. 

Jaký z vašich cestovatelských snů zatím čeká na wishlistu? 

Já jsem vždycky chtěl na Aljašku a těším se že tam někdy pojedu. Moje oblíbená kniha byla Into the Wild, a tak doufám, že se tam někdy dostanu nějakou zajímavou přepravou. Moc by se mi líbilo dojet tam třeba vlakem nebo autem z New Yorku. Teď zrovna jsem viděl nějakýho kluka, kterej tam jel na motorce z Walmartu. 

A co vás na tom nejvíc láká?

Že tam nic není. Že tam bude nějaké malé městečko, kde si dáte pivo s místníma, pokecáte s nima a zeptáte se jich, co dělají. Já jsem jednou byl ve městě, které se jmenovalo Lusk, ani nevím, kde to bylo, podle mě v Jižní Dakotě. Takový to, když jedeš čtyři hodiny rovně, nikde nic není, zastavíš na křižovatce, kde je hospoda a dáš si pivo. To je lepší než vidět Mount Rushmore.

Emoce, zážitek a suvenýr, které by si měl z Česka odvézt každý?

Myslím, že ten zážitek je dostat se nám pod kůži, ne? Takový to, jak jsem ze začátku grumpy a pak už najednou nejsme. A buď si to propijete u čtvrtýho kafe nebo piva. Nicméně tohle se snažím v turistech vždycky probudit. Když se mě ptají, kam si mají zajít na jídlo, odpovídám, ať se zeptají někoho na ulici, kam chodí na oběd, a tam ať si ho dají i oni. Tam zažijou tu emoci, dostanou ten zážitek a jako suvenýr si můžou domů odvézt třeba podtácek. To bych udělal já. 

A taky si myslím, že když si turisti zajdou do jakýkoliv hospody kilometr od centra Prahy, tak dostanou takovej zážitek jako nikdy.

Ruličkáři, taxikáři i podvodné směnárny. Nešvary v ulicích hlavního města jste začali s Honzou Mikulkou dokumentovat a odhalovat už před více než deseti lety. V čem se podle vás Praha za tu dobu změnila? 

Mění se pořád. Podniky umíraj, podniky vznikaj. Turismus se hodně proměnil v honbě za tím mít stejnou fotku jako ostatní a mít na ní lajky. To se u určité části turistů určitě změnilo. 

Některé nešvary zanikly, jiné se objevily. Obchodníci se hodně rychle naučili, že turisti nechápou cenu v korunách, takže toho využívají ve svůj prospěch, protože turista nechápe, že voda za 160 korun je drahá, takže malé minimarkety v Praze přešly na tuhle cenotvorbu, která není dána tím, že jsou v centru a mají drahej nájem. Je daná tím, že vědí, že tam můžou dát jakoukoliv cenovku, protože opilej turista ve čtyři ráno zaplatí cokoliv. K horšímu se změnily taky bankomaty, kterých pořád přibývá jak hub po dešti. 

Změnilo se i to, že lidí jako jsem já je víc. Už nejsme dva, jsou nás dva tisíce. Což je dobře, že se ukazují další a další místa a lidi si radí navzájem. Ale že by se něco změnilo třeba z pohledu města jako instituce, to ne. Nenapadlo by mě třeba, že v roce 2026 budou podvádět taxikáři na letišti, ale pořád se to děje. 

Jaký turistický trend vás aktuálně baví nejvíc? A který naopak vůbec?

My jsme předloni vytvořili trend, kdy jsme se postavili na Karlův most, a já si postesknul Honzíkovi, že mě hodně štve, že když turistům odstříháme zámečky lásky, tak se na nás pak zlobí, takže víš co? Necháme je, aby si je odstřihali oni sami. A dali jsme si tam normálně ceduli: Cut lovelock for free. Přinesli jsme tam kleště, přišli turisti, ptali se, co to má být, tak jsem začal vysvětlovat, že máme v Česku tradici, že ty zámečky stříháme. A oni, že se to snad klasicky spíš věší, ne? A já na ně zase: Whaaat, to jsem nikdy neslyšel! Trvalo to podle mě tak dvacet minut, kdy jsme tam s Honzíkem seděli, pili pivo a sledovali. Takže to byl trend, kterej jsme si vymysleli, vytvořili a dodneška na něj rád vzpomínám. 

Investigativní novinařina stojí na předpokladu, že se věci dají měnit k lepšímu. Občas je to ale boj bez vidiny konce i výsledků. Co vás po tolika letech přesvědčuje, že to stojí za to?

Není to ambice nutně měnit věci k lepšímu, ale spíš ambice říct: „Hele, sem nezasvítilo světlo, jak je rok dlouhej, a nikdo si tohohle nevšiml.“ Takže já se pokouším tu svojí hlásnou troubu využít k tomu, že na ty věci upozorním. 

Dokážete si ještě dneska v klidu užít dovolenou, aniž byste všude kolem sebe automaticky hledal red flags?

Ne a proto nejezdím do typicky turistických destinací a spíš jedu tam, kde ty red flagy nejsou. Což jsou místa, kde není masový turismus a naopak je tam klid. Takže pro mě je představa, že bych jel do Říma, těžká, protože bych tam ani nechtěl objevovat ty skryté krásy, ale zamířil bych rovnou do toho epicentra, kde je milion turistů, protože by mě to zajímalo víc. 

Čili jsem radši, když se ženou jedeme někam, kde můžeme mít klid, typově do Brna. 

Jakou dovednost jste si díky své práci osvojil a jste za to vděčný?

Poznám podvodníka na sto honů. Trvalo to dlouho, ale ta superschopnost nejspíš je, že ty šmejdy, kterým nikdy za dvacet let neřekl, že jsou šmejdi, a dvacet let někoho v Praze obelhávali a dělali ostudu našemu městu, tak jsem rád, že my teď máme tu možnost a schopnost jim to říct. 

 Foto: Adam Mráček 

Papír versus

Druhá sezóna nabízí návrat do offline světa a přináší rozhovory s osobnostmi, které navzdory digitální době nepřestávají fandit papíru. Nahlédněte do jejich sešitů, na pracovní stoly i do kreativního procesu. Každý měsíc nová epizoda. Analog už čeká...

#Papír versus#

Kateřina Šédová je nepřehlédnutelná ještě dřív, než začne mluvit. Možná za to mohou její zrzavé vlasy, daleko spíš ale výjimečná energie, kterou kolem sebe vyzařuje a se kterou se vrhá do všeho, co dělá. Mezi péčí o pacienty a přípravou na další atestaci zvládá budovat úspěšnou neziskovou organizaci šířící osvětu o zdravotní prevenci. V rozhovoru se dozvíte, na jakou cestu za hranice nikdy nezapomene, jakou věc by změnila na českém zdravotnictví a taky vás pozve na stránky svých fotoalb.

Kateřina Šédová je lékařka a zakladatelka neziskové organizace Loono, která v Česku mění pohled na zdravotní prevenci. Vystudovala 1. lékařskou fakultu Univerzity Karlovy a ještě během studia medicíny prodělala rakovinu vaječníku. Právě tato zkušenost se pro ni stala impulsem v šíření povědomí o tom, že pravidelné kontroly a péče o zdraví mohou zachraňovat životy. Pod jejím vedením se ze studentské iniciativy stala jedna z nejvýraznějších zdravotních neziskovek v Česku. V roce 2024 Kateřina obdržela státní vyznamenání za přínos vědě.

Vedle vedení Loono pokračuje také v klinické praxi. Prochází specializačním výcvikem v oboru praktického lékařství a svůj pohled na prevenci chce přenést přímo do ordinace, kterou Loono letos otevřelo.

„Já mám jeden zápisník na přání. Žiju totiž podle knížky Jak si správně přát, kdy je základním pravidlem si každé přání zapsat fyzicky na papír a to v přítomném čase, jako že už se to děje. Člověku to pomáhá protřídit, co vlastně v životě chce a co by si vlastně až zase tolik nepřál.“

Používáte papír při práci? A má své místo i ve vašem osobním životě?


Ha, mám rovnou přiznat, že kdyby to bylo možné, tak vůbec? Byla bych plně digitální a to čistě za účelem mít všechno na jednom místě. Při práci lékaře se ale papíru „nevyhnu“ ve formě neustálého podepisování žádanek, čtení lékařských zpráv a tak dále. V osobním životě je to něco jiného, moc ráda dělám papírová alba, kde se vyřádím se všemi barevnými izolepami a pery. 

Co vám na používání papíru nejvíce vyhovuje?


U mých alb například to, že uchovávají vzpomínky. Myslím, že fotky na cloudu si za 50 let nikdo prohlížet nebude, zato papír ten podpoří ten hřejivý pocit. 

Jaký typ poznámek a při jakých příležitostech si píšete na papír a jakým stylem si je nejraději vedete? 

Když už si něco musím načmárat, tak většinou na žluté lepíky, které si beztak nalepím na počítač, abych si je později přepsala do Asany haha. 

Podle čeho poznáte dobrý zápisník? Rozhoduje papír, vazba, formát, nebo pocit? 

Kvalita papíru rozhodně, bez potisku, decentní, ideálně s gumičkou, abych si za ní mohla strčit třeba vizitu. Roky jsem používala černý Moleskine, ani ten už ale nevím, kde mám. 

Kolik zápisníků za rok dokážete popsat a vracíte se k nim zpětně?


Já mám jeden zápisník na přání. Žiju totiž podle knížky Jak si správně přát, kdy je základním pravidlem si každé přání zapsat fyzicky na papír a to v přítomném čase, jako že už se to děje. Člověku to pomáhá protřídit, co vlastně v životě chce a co by si vlastně až zase tolik nepřál. Protože jakmile se to jednou hodí na papír, tak se to zkrátka stane.  

Čím ráda píšete?


Čímkoliv, co mi podá sestřička, propisky ztrácím, respektive se za pár dní objeví u někoho z kolegů. Fungujeme všichni stejně - odkládáme a konfiskujeme cokoliv, co píše, ha ha.

Jaké další nástroje a způsoby používáte k zaznamenávání svých nápadů a myšlenek? 

Aplikaci Notes na Macu a pak o nich taky mluvím s manželem a kolegy. Ti je pak často dají do procesu i za mě. 

Co nesmí chybět ve vašem papírenském gearu?

K tvoření alb mám několik barevných izolep, nálepek, samozřejmě nůžky a oboustranné lepíky. 

Jak to vypadá na vašem pracovním stole? Co všechno na něm najdeme?


Kromě notebooku, klávesnice a ergonomické myši i několik pokojovek, krém na ruce, brýle chránící před modrým světlem, několik učebnic a teď aktuálně i kafe & tvaroh. 

Jak důležitá je pro vás kombinace papíru a digitálního světa? Jakým způsobem je balancujete?

Já si chodím k papíru odpočinout. Tvorba alb zabírá hodiny a hodiny práce. Dříve jsem u toho koukala na filmy, teď už zkrátka jen tvořím, stříhám, vzpomínám. 

Jaké věci, chutě, setkání a zážitky nesmí chybět ve vašem letním kalendáři?

Já mám asi léto v porovnání s ostatními nudné, ráda zkrátka chodím do práce. Vyhovuje mi poloprázdná Praha, teplé letní večery na terase a taky to, že celý svět zkrátka trošku zpomalí. Navíc v létě prakticky nejsou vlny. 

Jakou položku na bucket listu si letos plánujete odškrtnout?

Já už jsem si odškrtla, Loono otevřelo svoji první ordinaci. A já se v září chystám na další specializaci – tentokrát v obezitologii. V osobním životě mě pak čeká další surfařská cesta a doufám, že vyjde Asie. Podívám se ale i do Manchesteru a Kodaně, cestování je moje láska zkrátka. 

Co vás dnes vyčerpává víc než před pěti lety a co vás naopak udržuje motivovanou?

Asi nic takového není, když mě něco vyčerpává, tak to nedělám nebo změním. Motivovanou mě naopak stále drží ty zachráněné životy, které má Loono na kontě. V každodenním chodu je to pak můj tým, miluju s nimi pracovat, jejich drive a nápady.

Které místo na světě na vás udělalo největší dojem? A díky čemu?

Tak tady musím zmínit Nepál a svoji svatební cestu do základního tábora Everestu. Být v Himalájích off-season, v létě, kdy všechno kvete… Ten den být dokonce pod Everestem jediným na světě, to zkrátka zanechá v srdci svoje místo. Mám na to i samostatné album, ha ha. 

„Osvěta o zdraví a prevenci je stále tak nízká a každý střípek motivace od nás může mít velký dopad na celý život toho člověka. Těší mě, že se nám stále ozývají lidé, že díky nám svůj životní styl změnili nebo třeba ‚jen‘ začali chodit na preventivní prohlídky.“

Pracujete jako lékařka v nemocnici a k tomu ještě vedete neziskovou organizaci Loono, která se věnuje osvětě a prevenci. Kde mezi všemi povinnostmi čerpáte energii, abyste ji pak mohla investovat do práce?

V tichosti, u svých pokojovek, v sauně, při běhání, ale často právě i prací – když se něco povede, když jsme s kolegy ve flow, to mě dokáže nabít… Ale jinak energii čerpám zkrátka všude, kde to jde, potřebuju jí totiž hodně, ha ha. Nejvíc mě ale nabíjejí moje miminko a manžel.

Co vás na práci v Loono naplňuje ze všeho nejvíc?

To, že má naše práce opravdový smysl. Osvěta o zdraví a prevenci je stále tak nízká a každý střípek motivace od nás může mít velký dopad na celý život toho člověka. Těší mě, že se nám stále ozývají lidé, že díky nám svůj životní styl změnili nebo třeba „jen“ začali chodit na preventivní prohlídky.

Kdybyste mohla změnit jednu věc na českém zdravotnictví bez ohledu na rozpočet nebo politické bariéry, co by to bylo?

Tak to je jasné! Větší zaměření na prevenci, ale ne plošnou, individualizovanou, cílenou podle rizika, věku a pohlaví, přesně tak, aby byla efektivní a celý systém příliš nezatížila. Peníze v plošných opatřeních hrají totiž velkou roli. 

Myslíte si, že budeme za dvacet let jako populace zdravější díky medicíně, nebo díky lepším návykům?

Myslím, že budeme nemocnější, už teď to tak vypadá, ale ne proto, že by medicína nepokročila, naopak, bude lepší léčba mnoha nemocí. Lidé ale budou žít hůře, uspěchaný svět se nezastaví, míra obezity vzroste, bolesti zad naberou na obrátkách? Hrozná představa, možná, ale realistická. Proto rozjíždíme preventivní kliniku, abychom alespoň částečně přispěli k zastavení této epidemie. 

Máte nějaký rituál nebo návyk, který vám pomáhá držet směr?

Můj kalendář, ten nikdy nelže, přesně mi říká, čím nebo s kým jsem trávila čas. Podle toho se řídím a postupně upravuju priority v osobním i pracovním životě. Mám tam všechno, od práce přes sport, kafíčka s kamarády až po saunu a dechová cvičení. 

Foto: Adam Mráček 

Papír versus

Druhá sezóna nabízí návrat do offline světa a přináší rozhovory s osobnostmi, které navzdory digitální době nepřestávají fandit papíru. Nahlédněte do jejich sešitů, na pracovní stoly i do kreativního procesu. Každý měsíc nová epizoda. Analog už čeká...

#Papír versus#

Píše bestsellery, vede čtenářský klub a mezi tím stíhá rozjíždět jeden projekt za druhým. Všechny své nápady přitom nejdřív svěřuje zápisníku, protože právě ten jí dopřává volnost ke kreativnímu rozletu. Jako únikový východ z online světa využívá analogovou krabici a její knihovna hraje všemi barvami, stejně jako její tvorba. Ačkoliv Michelle Losekoot patří k výrazným hlasům českého digitálu, na papír a offline nedá dopustit. V rozhovoru sdílí, kolik sešitů ročně popíše, jaká otázka jí změnila život i tip na tvůrčí rozcvičku.

Michelle Losekoot spisovatelka, tvůrkyně a lektorka. Jejími kurzy kreativity a obsahového marketingu už prošlo přes 15 tisíc spokojených účastníků. Píše newsletter o kreativitě 3Ká, má několik marketingových cen je spoluautorkou tří bestsellerů, knih Bez jablka (2016), Jak na sítě (2019) a Ztracenné (2023). Stojí za projekty Posviť si, Plný kecky, Jak na sítě nebo Nestereo. Založila čtenářský klub Načteno , v rámci kterého každý měsíc otevírá diskuzi nad romány 20. století.

„Kombinovat digitální a analogové nástroje je pro mou práci zásadní. Pro vymýšlení i psaní je důležité mít papír i klávesnici.“

Používáte papír při práci? A má své místo i ve vašem osobním životě?


Všechny nápady vymýšlím v ruce, črtám si je v mém oblíbeném Vegabloku, mám už asi šestý. V sezóně, kdy potřebuju posilu, si přibírám i papírový to do list na daný den, měsíční plán a habit tracker. A samozřejmě, a to je celoroční, si vedu papírový deník a nově jsem začala udržovat papírovou kuchařku.

Co vám na používání papíru nejvíce vyhovuje?


Můj mozek má díky papíru větší volnost. Svoboda, kterou papír nabízí, mne většinou nesvazuje, ale naopak mi dodává odvahu zkusit něco nového – kreslit, doodlovat, vybarvovat, trhat, lepit i překládat. 

Jaký typ poznámek a při jakých příležitostech si píšete na papír a jakým stylem si je nejraději vedete? 

Nemám žádný styl ani systém. Nosím s sebou všude papírový blok a když potřebuju něco vymyslet, chvíli si do něj čárám.

Podle čeho poznáte dobrý zápisník? Rozhoduje papír, vazba, formát, nebo pocit? 

V rámci značek vybírám z těch, které jsou šetrné k přírodě, vyrobené v Česku nebo s nějakým podílem ruční práce. V rámci zápisníků jdu pak nejčastěji po rozměru (abych ho mohla kamkoliv nosit s sebou) a po lineatuře (kéž by se všechno vyrábělo s tečkama!). Jelikož do bloků píšu většinou fixama, zkoumám i gramáž a kvalitu papíru (aby se to nepropíjelo). A samozřejmě se mi musí líbit! 



Kolik zápisníků za rok dokážete popsat a vracíte se k nim zpětně?


Nápadovníky (Vegabloky) popíšu za rok průměrně tři.

Čím ráda píšete?


Fixama. Většinou píšu mým oblíbeným japonským černým fixem Tombow Monotwin nebo  štětcovými fixy Marvy, oboustrannými Tombow ABT dual, nebo akvarelovými pery Faber Castell Pitt.

Jaké další nástroje a způsoby používáte k zaznamenávání svých nápadů a myšlenek? 

Když si nápady na papíře načrtnu a rozpracuju, přesouvám exekuci do digitálního prostředí, většinou do Poznámek, Figmy, Freela nebo Notionu.

Co nesmí chybět ve vašem papírenském gearu?

Jsem minimalista, mám jen bloček a fixku. 

Jak to vypadá na vašem pracovním stole? Co všechno na něm najdeme?


Laptop, telefon, airpody, blok, fixu a do dvou odpoledne kafe.

Jak důležitá je pro vás kombinace papíru a digitálního světa? Jakým způsobem je kombinujete?

Kombinovat digitální a analogové nástroje je pro mou práci zásadní. Pro vymýšlení i psaní je důležité mít papír i klávesnici.

Jaké věci vám pomáhají míň scrollovat a snižovat screen time, když na vás začne doléhat tíha jedniček a nul? 

Když potřebuju zklidnit, inspirovat, odpojit se, vypnout nebo být chvíli víc sama se sebou, sáhnu místo po telefonu po svém analog boxu. Je to krabice, ve které mám 5 až 8 aktuálních offline koníčků. Momentálně tam mám třeba křížovky, míčky na žonglování, kuchařku na zapisování rodinných receptů, poštovní sadu, Rubikovu kostku, papírové hry nebo deník. Moje krabicové aktivity (krom toho, že jsou screen-free) musí splňovat alespoň 2 ze 3 podmínek: přinášet mi radost, rozvíjet mě nebo zklidňovat a nebo posilovat vztahy. Vždycky tam mám taky jednu věc, kterou se zrovna učím, protože zvídavost a úžas jsou důležitými složkami spokojenosti. V jedné krabici je to všechno proto, aby to šlo zaprvé dobře přenášet (vzít s sebou na chalupu nebo přenést do vany) a abych v momentě, kdy chci chvíli odpočívat, nestrávila celou dobu hledáním, kde po bytě co mám. Takhle stačí sáhnout do krabice.

Na co si ve svém životě potřebujete právě teď posvítit?

Představuju si, že na některá témata si – takovou malou kapesní baterkou – svítím neustále: třeba na vztahy, práci nebo na zdraví. Snažím se je neustále nějakou mou částí vědomě prožívat, budovat a opečovávat. A pak jsou témata, na která si posvítím – a tady už je to spíše něčím zhruba o velikosti pouliční lampy – jednou za rok: na život obecně, spokojený domov nebo na plány na příští rok. Letos v zimě mi bude 40, takže na mě začíná dopadat pocit, že si tou pouliční lampou mám posvítit úplně na všechno najednou!

S čím se svěřujete výhradně, jen a pouze papíru? V čem spatřujete výhody offline bilancování?

Kreslím si jen v papíru. Pokud si tedy potřebuju něco načrtnout, budu to dělat v ruce.

Máte svůj oblíbený journalingový rituál? Kafe, čaj, ticho, rušno?

Nemám. Ale většinou mě u práce najdete se sluchátky na uších, díky tomu se mi dobře pracuje kdekoliv, doma, v kavárnách i na cestách.

„Nechala  bych na každém, aby si vybral své knihy, které by neměly v jeho nebo její knihovně chybět. Jinak by se nám to mohlo zvrhnout v povinnou četbu, a mezi náma – ta kdyby nebyla, tak bych měla knihy ráda o několik let dřív.“

Leitmotivem projektu Posviť si je, že: „Jedna dobrá otázka vám může změnit život.“ Vzpomenete si na nějakou, která změnila život vám? 

Ano, kdysi mi změnilo život, když se mě koučka Bára Filáčková, se kterou teď uvádím podcast Plný kecky, zeptala: Proč tolik pracuješ? A já poté, co se mě na to ptala asi půl hodinu v kuse, zjistila, že pracuju proto, že v mém životě není nic zábavnějšího. A tak jsem ten život začala od základů měnit.

Co vám v turbulentních časech pomáhá udržet klid na duši?

Zeptat se sama sebe: Co bych teď potřebovala, aby mi bylo o trošku líp? A často mi pomáhá si jen připomenout, že to tu všichni hrajeme poprvý a že všichni jednou umřeme.

V rámci knižního klubu Načteno se společně s komunitou čtenářů vracíte na stránky velkých románů 20. století. Jaký titul  by podle vás neměl chybět v žádné knihovně?

Krása knižního klubu Načteno je, myslím, hlavně v tom, že neříká, že byste něco číst měli. Dokonce v něm pravidelně připomínáme, že nemusíte dočítat, že můžete jakýkoliv titul vynechat a že i tak budete pořád součástí knižního klubu. Takže bych nechala na každém, aby si vybral své knihy, které by neměly v jeho nebo její knihovně chybět. Jinak by se nám to mohlo zvrhnout v povinnou četbu, a mezi náma – ta kdyby nebyla, tak bych měla knihy ráda o několik let dřív.

Jaká kreativní rozcvička na vás vždycky spolehlivě zafunguje?

Popsat dvoustranu v bloku všemi asociacemi, které mě k tématu napadají. 

Virginia Woolfová tvrdila, že pokud chce žena psát literaturu, musí mít peníze a vlastní pokoj. Vy jste napsala a vydala knížek už šest. Platí tahle rovnice i ve 21. století? Nebo je ještě komplikovanější?

Virginie Woolf byla moudrá žena! Mít peníze a prostor, kde má člověk klid, je nicméně prospěšné pro jakoukoliv profesi, tvůrčí i netvůrčí, pro muže i ženy. Zábavné je, že v každém období přicházejí nové výzvy, které vás od klidu a finančních jistot vzdalují. Ironické je, že jednou z takových výzev je samotné psaní.

Jídlo, film, píseň, rada nebo okamžik, které poslední dobou nemůžete dostat z hlavy?

Hodně přemýšlím nad všemi motivy, postavami i příběhy, které se objevují v knihách, které čteme tenhle rok v Načtenu. Všechny tituly, od Kdo chytá v žitě, přes Na cestě a Hrozny hněvu až k aktuální paní Dallowayové, přinášejí stále aktuální témata.

Co nesmí značka nebo osobnost postrádat, aby vás zaujala na první i druhý pohled? 

Svojost.

 
Foto: Adam Mráček 

Papír versus

Druhá sezóna nabízí návrat do offline světa a přináší rozhovory s osobnostmi, které navzdory digitální době nepřestávají fandit papíru. Nahlédněte do jejich sešitů, na pracovní stoly i do kreativního procesu. Každý měsíc nová epizoda. Analog už čeká...

#Papír versus# 

Když bere do ruky papír a tužku, začíná skutečně přemýšlet. Režisér Adam Martinec nás pozval do útulného pražského bytu, kde žije, tvoří, kochá se výhledy i piluje šachové tahy. I přesto, že umí na klávesnici psát všemi deseti, kreativitu nejspolehlivěji rozcvičuje analogově – na papíře. Kromě lodního deníku, který naplňuje denní agendou, využívá i A6 sešity na spontánní poznámky a velkoformáty na dramaturgické úvahy. A největší magii? Samosebou zažívá, když stříhá nebo zvučí film. 

Adam Martinec je režisér a scénárista, který patří k výrazným tvůrcům své generace. Absolvoval na Katedře režie na pražské FAMU, kde na sebe upozornil už krátkým filmem Cukr a sůl uvedeným na filmovém festivalu v San Sebastiánu. A úspěch zaznamenal i další krátký snímek Anatomie českého odpoledne, za kterou v roce 2020 získal ocenění za Nejlepší krátký film na Cenách české filmové kritiky i Českého lva za Nejlepší krátký film a také za nejlepší studentský film.

Jeho celovečerní debut Mord, syrový portrét vesnické zabijačky a křehkých rodinných vazeb, byl vybrán do hlavní soutěže Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech, odkud si odnesl Zvláštní cenu kritiky. Aktuálně pracuje na vývoji minisérie inspirované skutečnými událostmi kolem kutnohorské sekty.

„Každý den používám hlavně takovou A4 bibli, nebo lodní deník, kde si večer píšu, co druhý den musím jak zvládnout. To mi organizuje život. Potom mám menší deníky, do kterých si většinou stěžuji, že jsem toho zase tolik nezvládl.“

Používáte papír při práci? Má své místo i ve vašem osobním životě?

Pořád. I když se mi hodně věcí přehouplo do počítače a telefonu, bez různých poznámkových bloků se neobejdu a spoustu věcí si neustále tisknu. 

Co vám na používání papíru nejvíce vyhovuje?

Asi že skutečně existuje. 

Jaký typ poznámek a při jakých příležitostech si píšete na papír a jakým stylem si je vedete? 

Každý den používám hlavně takovou A4 bibli, nebo lodní deník, kde si večer píšu, co druhý den musím jak zvládnout. To mi organizuje život. Potom mám menší deníky, do kterých si většinou stěžuji, že jsem toho zase tolik nezvládl. 

Jaká kritéria jsou pro vás při výběru zápisníku důležitá?

Textura papíru a tvrdost vazby.

Kolik zápisníků za rok dokážete popsat?

Asi dost, ale každý rok se to dost proměňuje. Ty věci, na kterých mi záleží, spolykají více papíru. Komerční projekty se musí spokojit se světem 01. 

Čím rád píšete?

Muji černá 0,38 mm. Z těch laciných modrých propisek na úřadech je mi blbě. 

Jaké další nástroje a způsoby používáte k zaznamenávání svých nápadů a myšlenek? A můžeme je vidět?

Dost dobře fungují listy velkých formátů A1, A2, když se peru s dramaturgií. Na každodenní lovení mám vždycky nějaký A6, ale nesmí být trhací ani kroužkový – to nesnáším. 

„Nechápu, že svět někdy fungoval pouze analogově a pořád létala letadla a organizovaly se olympijské hry. Digitál je pro mě efektivní nutnost. Skutečnou knihu nic nenahradí a psaní rukou mi masíruje mozek.“

Jak vypadá váš pracovní stůl? Co všechno na něm najdeme?

Nalevo nejdál od sebe mám lampu a na její základně stojí soška nějakého tvora, co mi přivezla žena z Mexika (edit: prý je to medvěd). Uprostřed je hromada Muji propisek v plechové skříňce a napravo mikro kaktus s kytkou, která je hodně náladová. Odtud dolů se pak může povalovat skoro všechno, ale zpravidla to je Mac, knížky, A4 desky a sešit, který je všechny má na povel. Oficiálně je to náš společný rodinný stůl, ale žena radši sedí v kuchyni u většího. Nebo je jen velkorysá. 

Je pro vás důležitá kombinace papíru a digitálního světa? Jakým způsobem je kombinujete?

Nechápu, že svět někdy fungoval pouze analogově a pořád létala letadla a organizovaly se olympijské hry. Digitál je pro mě efektivní nutnost. Skutečnou knihu nic nenahradí a psaní rukou mi masíruje mozek.  

Digitální vypravěčka Michelle Losekoot v diáři 365 kreativních dní uvádí, že: „Vytrvalost je víra, že jsi na správné cestě. Umožní ti vydechnout, ale nenechá tě přestat. Umožní ti vytvořit velké věci, kousek po kousku. Aby to nakonec, jednoho dne, vypadalo jako úspěch přes noc.“ 

Čím je vytrvalost pro vás?

...tím jediným, na čem v tvorbě skutečně záleží. 

Obdivujete spíš umění vytrvat, nebo se včas zastavit a odejít?

Vytrvat.  

Podle čeho poznáte, že stojí za to pokračovat dál, i když k cíli vede komplikovaná cesta?

Považuji se za quittera, takže mám asi spíš pořád pocit, že je v pořádku to vzdát. V těch nejdůležitějších momentech mi pomohlo vytrvat mé okolí. 

Kdy jste naposledy překvapil sám sebe tím, že jste se dokázal nevzdat?

Překvapilo mě, že se mi podařilo vzdát se kouření a z toho mám opravdu velkou radost. 

Jaký pracovní nebo osobní projekt byl pro vás naposledy během na dlouhou trať?

Určitě to byl můj filmový debut Mord. Námět jsem psal v roce 2020 a premiéru měl o čtyři roky později. V podstatě to ale beru tak, že to začalo už v roce 2014, kdy jsem se o filmovou režii začal skutečně zajímat. Naštěstí je film týmová práce, takže to vzdát ani nešlo.  

„Beru sílu v tom, že chodím do kina, divadla, nebo si čtu knihy a hoří mi ruce z toho, jak moc bych chtěl zase tvořit. Není nic lepšího než stříhat film, nebo ho pak zvučit. To je naprosto magický zážitek.“

Vaše tvorba pracuje s autenticitou, s konkrétní zkušeností, v níž se divák může poznat. Nakolik je pro vás důležité vyprávět příběhy, které mají sociální nebo generační přesah? 

Nemyslím, že se soustředím pouze na tyto aspekty. Nejdůležitější je pro mě asi vyprávět něco, co bude někoho aspoň trochu zajímat. Jinak to nemá smysl. 

Co vás na režii nejvíc vyčerpává? A kde naopak berete sílu k tomu vytrvat?

Vyčerpává mě, že je to hrozně drahá hračka, která zajímá stále méně lidí. Vyčerpává mě sledovat, jak se zlepšuje AI a neustále poslouchat proč je můj další námět špatný nápad. Beru sílu v tom, že chodím do kina, divadla, nebo si čtu knihy a hoří mi ruce z toho, jak moc bych chtěl zase tvořit. Není nic lepšího než stříhat film, nebo ho pak zvučit. To je naprosto magický zážitek. Teda i ten plac je magie, ale je to taky hrozná dřina. 

Který audiovizuální počin vás v poslední době opravdu zasáhl? A čím?

Včera jsem byl na filmu Stvořeni pro lásku od Wong Kar-Waie a byl jsem nadšený z toho, do jakého světa mi dovolil proniknout. Možná i protože jsem u toho chvilkama pospával. Spaní v kině mám totiž ze všeho nejradši. Nevím jistě, co jsem viděl a co se mi zdálo – to miluju. 

Foto: Adam Mráček

Papír versus

Pěstovat zvídavost. Projevovat odvahu. Všímat si nepatrností. Hrát si. Dát prostor představivosti. Být flexibilní. A vytrvat.

V seriálu Papír versus vás chceme vrátit do kreativních kolejí. Žádné výhybky, zpoždění ani příliš komplikované trasy, jen vy a papír – na cestě za kreativitou. Během roku 2025 vám tak postupně představíme celkem 7 komponentů, které by neměly chybět ve vaší kreativní výbavě, a ukážeme vám, jak se jim vydat naproti. Každou z vlastností vám představíme samostatně a připojíme tipy na to, jak ji rozvíjet. Inspirativní vlna bude následně pokračovat rozhovory s osobnostmi, které daným ingrediencím kralují a podělí se s vámi o to, jak konkrétně jim v tom pomáhá papír.

#Papír versus#

Živelná žena za kamerou. Kdyby Veronika Donutková hledala název pro svůj autobiografický dokument, mohl by se klidně jmenovat takhle. A výraznou vedlejší roli by v něm bezpochyby sehrál i papír. Už roky používá papírový diář. Dává přednost voňavým knihám. Scénáře si zpravidla tiskne, aby je mohla popsat poznámkami a postřehy. Z každé dovolené si vozí nový zápisník. A po vyslechnutí závažné zdravotní diagnózy si dokonce začala psát každé ráno deník. Oporu jí dělá dodnes. Kromě toho Veronika v rozhovoru vypráví i o tom, jak se momentálně učí některé věci vzdávat a nelpět na kontrole, a ohlíží se za svými začátky v kameramanském křesle.

Veronika Donutková je slovenská kameramanka aktuálně žijící v Praze. Pozornost na sebe upoutala dokumentem Displace (2019), který zachycoval jamajskou taneční kulturu. V roce 2021 získala ocenění Anděl za videoklip roku, který natočila pro k písničce Bylo nebylo pro Annet X. Má za sebou několik televizních projektů, tím nejvýraznějším z poslední doby je nepochybně politický thriller Moloch, za který v roce 2025 získala ocenění Asociace slovenských kameramanů. Spolupracovala i na dokumentárním snímku Holky na led! z prostředí ženské hokejové reprezentace nebo dokumentu Efka o snowboardcrossařce Evě Adamczykové.

Kromě televizní tvorby natáčela komerční spoty pro značky Adidas, Vans i Elle a taky kampaňová videa pro Český paralympijský tým, organizaci Konsent nebo platformu Dožít doma.

„Mám pocit, že digitalizace a Times New Roman nás tak trochu obraly o osobitost, kterou papír přináší právě prostřednictvím rukopisu. O chyby, které se nedají vymazat tlačítkem Delete. To je to, co mi vyhovuje nejvíc. Osobitost.“

Používáte papír při práci? Má své místo i ve vašem osobním životě?

Při práci nejčastěji když čtu scénář. Dostávám je ve vytištěné podobě, protože nemám ráda čtení z monitoru nebo displeje telefonu. Často si do scénářů vpisuju svoje poznámky a postřehy, které mě během čtení napadají.

V osobním životě používám roky jen papírový diář, na digitální formu jsem si nikdy nějak nezvykla. A to nejdůležitější: poslední rok si každé ráno píšu deník. Je to taková každodenní psychohygiena, kterou jsem začala praktikovat v těžkém období svého života a zůstalo mi to až do dnes.  

Co vám na používání papíru nejvíce vyhovuje?

Vyrůstala jsem v době, kdy se rukou psalo vlastně úplně všechno. Milovala jsem písmo svého táty, který měl nádherný rukopis. Pamatuju si posílání dopisů s mojí sestřenicí i netrpělivé čekání na odpověď. Mám pocit, že digitalizace a Times New Roman nás tak trochu obraly o osobitost, kterou papír přináší právě prostřednictvím rukopisu. O chyby, které se nedají vymazat tlačítkem Delete. To je to, co mi vyhovuje nejvíc. Osobitost.

Jaký typ poznámek a při jakých příležitostech si píšete na papír a jakým stylem si je vedete? 

Jak jsem už říkala, v papírové formě využívám dva formáty. Týdenní diář, kde se snažím organizovat svůj pracovní i osobní život. Papírovou formu používám už roky a všechny pokusy o přechod na Google nebo Apple kalendář selhaly. 

A potom deník, který si píšu každé ráno. Začala jsem s tím před rokem, když mi byla diagnostikována rakovina. Měla jsem v hlavě obrovský bordel a měla jsem pocit, že když svoje myšlenky zhmotním do slov, pomůže mi to trochu si v hlavě uklidit. A to se taky stalo. Psala jsem hodně a všechno, co jsem tou dobou prožívala, a pravidelně jsem si to četla nahlas. Mám pocit, že kdybych se tohle pokoušela replikovat s počítačem, ten prožitek bude úplně jiný.

Jaká kritéria jsou pro vás při výběru zápisníku důležitá? 

Diář mám už šest let od papelote (tohle není reklama, hah!) a vyhovuje mi od formátu přes kvalitu papíru až po to, jak je každý týden vyskládaný na jedné stránce.

Kolik zápisníků za rok dokážete popsat?

Fuuu, to nedokážu odhadnout, ale hodně! Za a) protože většinou blok nikdy nedopíšu do konce, a za b) často mívám různé malé bloky nebo cáry papíru jen tak po taškách a na cestách do nich zapisuju poznámky, myšlenky anebo hlášky druhých lidí…

„Knihy stále preferuju klasické, čtečka je pro mě nutné zlo spojené s cestováním. Stejně tak diář je pro mě pořád především papírový a píšu radši do sešitu než do Wordu. Takže kdyby existovala možnost mít telefon nebo Instagram papírový, byla bych radši!“

Čím ráda píšete?

Asi to nikoho nepřekvapí, ale samozřejmě MUJI pero forever. Zatím jsem nenašla lepší.

Jaké další nástroje a způsoby používáte k zaznamenávání svých nápadů a myšlenek? A můžeme je vidět?

Aktuálně používám malou digitální kameru od Kodaku, kterou nosím u sebe a zaznamenávám s ní svoje dny. Takový audiovizuální deník.

Jak vypadá váš pracovní stůl? Co všechno na něm najdeme?

Jako kameramanka pracuju nejčastěji v terénu, takže stůl pro mě není úplně typickým pracovním prostředím.

Každopádně doma, když stříhám, tak pracuju na stolním počítači, který mám pod svojí knihovnou. Často tam mívám různé zápisky a poznámky nalepené všude možně. Momentálně pracuju na jednom projektu, který se zabývá romskou komunitou, a tak si k tomu načítám spoustu knížek, nahlížím do archivů, inspiruju se různými fotoknihami a tak dál.

Je pro vás důležitá kombinace papíru a digitálního světa? Jakým způsobem je kombinujete?

Upřímně vůbec. Knihy stále preferuju klasické, čtečka je pro mě nutné zlo spojené s cestováním. Stejně tak diář je pro mě pořád především papírový a píšu radši do sešitu než do Wordu. Takže kdyby existovala možnost mít telefon nebo Instagram papírový, byla bych radši!

Digitální vypravěčka Michelle Losekoot v diáři 365 kreativních dní uvádí, že: „Vytrvalost je víra, že jsi na správné cestě. Umožní ti vydechnout, ale nenechá tě přestat. Umožní ti vytvořit velké věci, kousek po kousku. Aby to nakonec, jednoho dne, vypadalo jako úspěch přes noc.“ Sdílíte stejný úhel pohledu, nebo vám v definici ještě něco schází?

S výrokem v podstatě souhlasím. Nicméně mám pocit, že poslední roky se vytrvalost často zaměňuje s výkonností.

Vytrvalost je…

…zůstat na cestě i navzdory selhání, bolesti a nebo neúspěchu.

Obdivujete spíš umění vytrvat, nebo se včas zastavit a odejít?

Přiznám se, že tohle je moje velké téma. Obzvlášť poslední rok. Moje výchova byla hodně orientovaná na výkon. Což mi pomohlo si poměrně brzo definovat svoje cíle a jít si za nimi, i když to nebylo jednoduché. Moji blízcí mi často říkají, že jsem jak voják a že bych měla trochu zpomalit.

„Učím se věci vzdávat. Nebo spíš nechat život plynout, ať se některé věci vyřeší bez toho, abych nad nimi měla kontrolu.“

Přijde mi, že se ve mně hodně věcí přeskládalo, když mi před rokem diagnostikovali rakovinu. Všechny ambice rázem odpadnou, nastává tunelové vidění a váš jediný cíl je to, že chcete přežít. Pamatuju si, že to bylo paradoxně jedno z nejsvobodnějších období v mém životě. Měla jsem jen jednu prioritu – být zdravá. Všechno ostatní mi bylo úplně jedno. Vztahy, práce, co si kdo myslí, co kdo dělá, co kdo říká. Zní to trochu radikálně, ale moje bytí se zkrátka zaměřilo je na jednu základní potřebu: přežít.

Podle čeho poznáte, že stojí za to pokračovat dál, i když k cíli vede komplikovaná cesta?

Z mojí zkušenosti to vždycky bylo o tom, že někde na konci čeká něco, co zkrátka dává smysl. Pro vás. 

Samozřejmě na sobě pociťuju, že čím je člověk starší, tím víc si vybírá, do čeho investuje energii, ale pořád mi přijde důležité neztratit sám sebe někde mezi placením hypotéky, v práci, která mě nebaví, nebo vztahu, který zkrátka nefunguje. Takže pokud je někde na konci něco, co vás naplňuje, má to smysl.

Kdy jste naposledy překvapila sama sebe tím, že jste se dokázala nevzdat?

Přiznám se, že ve svém životě momentálně řeším úplný opak. Učím se věci vzdávat. Nebo spíš nechat život plynout, ať se některé věci vyřeší bez toho, abych nad nimi měla kontrolu. Na jednu stranu jsem nesmírně vděčná za to, že mě moje rodinné prostředí formovalo k tomu, abych byla cílevědomá, abych potlačila emoce ve prospěch naplnění cíle, protože právě díky téhle „tvrdosti“ jsem dosáhla řady věcí, o kterých by se mi před lety ani nesnilo. Ale častokrát to vede k přehnaným nárokům na sebe samotnou –nebo i na ostatní –, které když se nedaří naplnit, člověk upadá do pocitu, že není dost.

Ženy za kamerou jsou dnes stále ještě spíš raritou. Přestože existují iniciativy, které se snaží ženám vstup a fungování ve filmové branži usnadnit, kamera zůstává převážně mužskou doménou. Kolik odhodlání vás stálo se v téhle sféře prosadit? A neměla jste někdy chuť to jednoduše zabalit?

Mám pocit, že odhodlání ze začátku bylo to jediné, co jsem měla, protože jsem byla úplně netknutá zkušenostmi a kameru vůbec nevystudovala. Moje cesta tak byla z části o vlastní vytrvalosti a z části o shodě náhod, kdy mi do cesty vstoupili lidé, kteří taky tak trochu kašlou na pravidla nebo struktury, které jsou pro naši profesi nastavené. Přišly situace, kdy jsem to chtěla zabalit, ale nikdy to nebylo kvůli pocitu nerovnoprávnosti, protože jsem žena. To mě naopak vždycky jen nakopávalo v tom, abych se nevzdávala.

V jednom ze starších rozhovorů jste zmínila, že jste si v dětství přála stát se válečnou reportérkou nebo investigativní novinářkou. Daří se vám dnes naplňovat tyto ambice, když vyprávíte příběhy skrze obraz, s kamerou v ruce?

Ano, myslím, že ano. Snažím se tvořit nejen estetické projekty, ale i ty smysluplné. Poslední seriál, který jsem točila – Moloch –, je podle mě velmi důležitý s ohledem na aktuální situaci na Ukrajině. Dlouhodobě pracuju na projektu BAK, v rámci kterého se věnuju romské komunitě na Slovensku a už pár let se snažím dokončit video, kde ukážu režim v Íránu. Považuju za podstatné, aby lidé, kteří tvoří – a je jedno jestli filmy, hudbu nebo umění – nezavírali oči před bezprávím.

Který film nebo seriál vás v poslední době nejvíc dojal, překvapil, nadchnul – zkrátka jaký snímek vás vtáhl a nepustil?

Naposledy to byla určitě Citová hodnota od Joachima Triera. Myslím, že každý otec, který má dceru, by si na tenhle film měl zajít. Víc prozrazovat nebudu...

Jaký vizuální trend vás aktuálně nejvíc baví? Nebo naopak irituje?

Poslední dobou víc čtu a poslouchám hudbu. Vizuálnem jsem trochu přestimulovaná, takže momentálně čerpám nejvíc z psaného slova a hudby.

Foto: Adam Mráček

Papír versus

Pěstovat zvídavost. Projevovat odvahu. Všímat si nepatrností. Hrát si. Dát prostor představivosti. Být flexibilní. A vytrvat.

V seriálu Papír versus vás chceme vrátit do kreativních kolejí. Žádné výhybky, zpoždění ani příliš komplikované trasy, jen vy a papír – na cestě za kreativitou. Během roku 2025 vám tak postupně představíme celkem 7 komponentů, které by neměly chybět ve vaší kreativní výbavě, a ukážeme vám, jak se jim vydat naproti. Každou z vlastností vám představíme samostatně a připojíme tipy na to, jak ji rozvíjet. Inspirativní vlna bude následně pokračovat rozhovory s osobnostmi, které daným ingrediencím kralují a podělí se s vámi o to, jak konkrétně jim v tom pomáhá papír.

#Papír versus#

Nevídaná podívaná. Přesně tak by se dalo označit jakékoliv představení, které od souboru Cirk La Putyka shlédnete. A unikátní je i papírový archiv jejich principála. Rostislav Novák si už léta zapisuje, čmárá a ukládá nápady do desítek zápisníků, které se tak postupem času proměnily v osobní kroniku jeho tvorby. Na papírové stránky bloků se propisují nejen jednotlivé fáze tvůrčího procesu, ale i aktuální rozpoložení pisatele. A když se k nim Rosťa s odstupem vrací, může v nich číst jako ve scénáři a rozklíčovat, v jaké náladě se zrovna nacházel. Kromě vztahu k papíru vám v rozhovoru přiblíží i divadelní zákoutí, časy pandemie, kdy se souborem vdechli život spoustě kreativních projektů, a předá tipy na svá oblíbená představení.

Rostislav Novák je režisér, herec, choreograf a principál novocirkusového souboru Cirk La Putyka. Absolvoval Katedru alternativního a loutkového divadla na DAMU pod vedením Josefa Krofty. Profesní zkušenosti sbíral na známých pražských scénách, mimo jiné v divadle Archa, Národním divadle i v Divadle v Celetné. V roce 2008 spolu s režijním duem SKUTR uvedl debutové představení La Putyka, na jehož základech společně s bratrem Víťou vystavěli novocirkusové uskupení, které dnes sdružuje desítky herců, akrobatů i tanečníků. Domovskou scénou Cirk La Putyka se stala Jatka78 v Holešovické tržnici, kde soubor pravidelně vystupuje a představuje svá inovativní představení. 

Vedle divadla se pravidelně objevuje i před kamerou ve filmových i seriálových rolích. A v roce 2020 obdržel ocenění Český lev za mimořádný počin v oblasti audiovize za projekt Film Naživo, který s režisérem Viktorem Taušem rozjeli v období pandemie a který propojoval filmové médium s divadelním představením.

Používáte papír při práci? Má své místo i ve vašem osobním životě?

Miluju papír. Miluju tužky, pera, fixy. Vlastně všechny nápady, koncepty, scénáře jsou vždycky první na papíře. A někdy tam i zůstanou a do počítače se vůbec nedostanou. Miluju si bloky i vybírat, jejich velikosti, obaly, texturu papíru. Baví mě objevovat v různých zemích různé přístupy k blokům a zápisníkům. Mám jich doma i v práci desítky. Inspiruje mě i jejich vůně a mám pocit, že to tady je furt se mnou, že se do toho můžu kdykoliv podívat a že s tím je nějaká práce mít těch x kilogramů bloků u sebe.

„Já si pak ty bloky beru s sebou, i když třeba nezkouším, ale jedu někam na dovolenou. Je pro mě důležité mít je po ruce. A co mě hlavně baví: vrátit se třeba po deseti letech k nějakým poznámkám. To je ohromný.“

Co vám na používání papíru nejvíce vyhovuje?

Mám k tomu vztah. Držím ho ve svých rukách. Vidím na něm kaňky od kafe, vidím, v jaké jsem byl náladě, v jakém rozpoložení. Jestli jsem měl klid, nebo jsem byl pod tlakem. Je mi rozhodně bližší své myšlenky dostat na papír než do počítače.

Jaký typ poznámek a při jakých příležitostech si píšete na papír a jakým stylem si je vedete? 

Na každý projekt mám nové bloky. Není to jeden jediný blok. Někdy jich je několik. Píšu si tam, jak všechny kreativní impulsy, nápady a inspirace, tak si hodně čmárám, maluju, skicuju. Ale já jsem jinak dost chaotik. Mám ADHD, takže bloky mi pomáhají si tu kreativní práci nějak strukturovat. Každý projekt ohraničit jiným blokem. Scénář je vždycky první na papíře. A někdy to všechno ještě rozpitvávám na barevné lístečky a různé barvy poznámek. 

Jaká kritéria jsou pro vás při výběru zápisníku důležitá? 

To závisí na projektu. Třeba v Japonsku jsem si nakoupil takové malé bločky z ručního papíru. Těch stránek tam není mnoho, takže čekám na správný moment, abych ten blok začal používat. Když vím, že mě čeká veliký projekt, většinou pořizuji blok v pevných deskách většího formátu, protože ho budu nosit třeba rok každý den s sebou. Já si pak ty bloky beru s sebou, i když třeba nezkouším, ale jedu někam na dovolenou. Je pro mě důležité mít je po ruce. A co mě hlavně baví: vrátit se třeba po deseti letech k nějakým poznámkám. To je ohromný.

„Papír je pro mě hlavní, byl a vždycky bude. Mám k tomu od dětství nějaký vztah. Asi by se mi spousta věcí zjednodušila, kdybych využíval digitální svět. Ale nápady se mi prostě nejlépe zaznamenávají na papír.“

Kolik zápisníků za rok dokážete popsat?

To netuším, ale určitě jich bude několik. Když je hodně tvůrčí rok, tak určitě dvě desítky. 

Čím rád píšete?

Mám hodně v oblibě japonské značky gelových per. Dle nálady také využívám různé tloušťky a různé barvy. Někdy do bloků, kde mám psané poznámky, ale používám i akvarel a nebo olejové pastely. 

Jaké další nástroje a způsoby používáte k zaznamenávání svých nápadů a myšlenek? A můžeme je vidět? 

Ukázal jsem vám vlastně průřez mými bloky. Je to takový vhled do mojí hlavy. Uvnitř je to často dost chaos a také je poznat, v jaké fázi kreativního procesu jsem. Jestli jsem na začátku, kdy mám klid a čas, a nebo už jsem na sále a do bloku si za tmy píšu režijní připomínky. A to může být na jedné straně třeba jen jeden řádek, ale hodně výrazně. 

Jak vypadá váš pracovní stůl? Co všechno na něm najdeme?

Bloky, bloky, bloky, obrázky, pohledy, fotky a knihy. A to ve velikých komínech. Někdy to je všude kolem stolu a hlavně je mám ve všech taškách nebo batozích. Prostě mám je úplně všude. 

Je pro vás důležitá kombinace papíru a digitálního světa? Jakým způsobem je kombinujete?

Upřímně. Moc to nekombinuju. Papír je pro mě hlavní, byl a vždycky bude. Mám k tomu od dětství nějaký vztah. Asi by se mi spousta věcí zjednodušila, kdybych využíval digitální svět. Ale nápady se mi prostě nejlépe zaznamenávají na papír.

Digitální vypravěčka Michelle Losekoot v našem diáři 365 kreativních dní píše, že: „Flexibilita je schopnost netrvat na platných pořádcích, nespoléhat se jen na věci, které doteď fungovaly.“ Co představuje flexibilita pro vás?

Pro nás byl zlomový moment období covidu. Museli jsme se adaptovat velmi rychle. My jsme byli tak extrémně flexibilní, že to do dnešního dne vlastně nedokážeme pochopit. Hráli jsme pro prázdná hlediště, skrze obecní rozhlasy, hráli jsme ve výlohách zavřených obchodů a barů, hráli jsme na louce, na ulici, na náměstí, v letních kinech, zavření v nafukovací kouli, vytvořili projekt pro seniory, pro děti, zrealizovali jsme call-centrum s kulturou, výdejní okénko kultury a společně s Viktorem Taušem založili vlastní televizní kanál FilmNaživo. Bylo to neuvěřitelné. Nikdy by to nešlo bez diváků a bez našich partnerů . Například Nadace PPF nám umožnila i v téhle době tvořit a hledat cesty k divákům. A tahle podpora pokračovala, stejně jako adaptabilita a flexibilita, i po vypuknutí válečného konfliktu na Ukrajině, kdy jsme se starali o 34 dětí z Ukrajiny a stále jich máme v divadle šest.

„Intuice a spontánnost je asi moje životní DNA, vzhledem k tomu, že mám ADHD, tak ale potřebuju v některých životních momentech dodržovat řád a systém. Kterému ale můžu rozumět třeba jen já sám.“

Díky flexibilitě…

...můžeme tvořit a dělat to, co děláme, a tak jak děláme.

Spontánnost, nebo řád?

Určitě spontánnost. Intuice a spontánnost je asi moje životní DNA, vzhledem k tomu, že mám ADHD, tak ale potřebuju v některých životních momentech dodržovat řád a systém. Kterému ale můžu rozumět třeba jen já sám. 

Kdy jste naposledy udělal něco jinak, než obvykle?

Já mám pocit, že překvapuju sám sebe a okolí docela často. Při poslední režii představení St.Art jsem dělal hodně věcí jinak než obvykle a myslím si, že to je na představení vidět. Nedokážu žít v přesně zajetých kolejích. 

Daří se vám nacházet nové úhly pohledu?

Bez toho by to nešlo. Snažím se, když mě nějaké téma nadchne, tak se na něj většinou koukat z jiného úhlu pohledu. Jít do hloubky a přinést jinou perspektivu, která by vás třeba ani nenapadla.

Rostislave, kterou fázi z příprav představení máte ze všeho nejradši? A kterou byste naopak nejraději vyškrtl?

To je složitá otázka. Baví mě sledovat ten proces od toho, kdy se nápad rodí v hlavě, a pak tu výslednou fázi. V posledním případě tenhle rozdíl trval sedm let. Po sedmi letech vidíte obraz nebo situaci, kterou jste sedm let nosil pouze v hlavě. Baví mě, když se rodí jednotlivé části projektu – kdy se vytvoří klíčový vizuál nebo se ozvou první tóny hudby nebo se najednou písmenka z bloku stanou taneční nebo akrobatickou choreografii. Mám stále méně a méně rád ten tlak, který na sebe člověk sám vytváří. Ten pocit, že je za všechno zodpovědný. Je to někdy k zbláznění. Proto je pro mne někdy úleva být v pozici herce, který naplňuje rámec, který mu vytyčí režisér, nestojí na něm ale tíha celého projektu od A do Z. 

Divadlo, film, knížka – ke kterým se opakovaně a rád vracíte?

Je to trapný, ale já nedokážu moc číst. Miluju obrazové knihy a mnohem lépe jsem schopen vnímat filmy. Divadlo je mému srdci asi nejbližší – hluboko v srdci mi zůstanou představení Blush od Ultima Vez, Mnemonic od company Complicité, James Thieré, Que cir Que, stará představení Studia Ypsilon jako byl Matěj Poctivý, Krokodýl. Je toho spoustu. A z filmu miluju Rocky 1. To je směs, co? 

Jaké metody nebo nástroje používáte, abyste udržel svůj tým flexibilní a soustředěný zároveň?

Snažím se lidi nadchnout a zapálit v nich oheň pro daný projekt. Někdy se to podaří někdy ne. Nejde to vždycky. Letos je to 16 let, co jsme založili Cirk La Putyka, a nejde fungovat jako stroj na úspěšná představení. Člověk udělá chyby a dostane se do fáze, kdy chyby začne vnímat jako novou kvalitu prožitku. Člověk se neustále učí a také hledá, jaké cesty k danému tématu, danému představení, danému kreativnímu týmu jsou ty nejlepší. Důležité je pro mne vytvořit funkční tým, který si bude důvěřovat, bude se respektovat a bude si sebe navzájem vážit a navzájem se bude inspirovat. 

„To, že se člověk během procesu dostane na dno, pochybuje o sobě nebo o celém svém konání, tak to k tomu prostě patří. Nezažil jsem projekt, kdy bych se nedostal do úzkých. O to větší euforii člověk zažije, pokud do sebe všechno zaklapne.“

Které tendence a inovace vás inspirují  při pohledu na globální scénu nového cirkusu?

Snažím se věci nekopírovat. Hledáme si vlastní cestu. Vždycky je zásadní téma a pak tým lidí, kteří to představení společně se mnou tvoří. Všichni se na tom podílí, každý do projektu otiskne kus sebe. Inspiraci hledám všude kolem, ale nesnažím se ji hledat v oboru.

Baví mě, když mě ostatní představení nadchnou nebo ve mně vyvolají emoce, ale neznamená to, že bych se to snažil následovat. My v Čechách obecně, kdo se věnuje novocirkusovému umění, přistupujeme k projektům hodně divadelně, ale je pravda, že teď se objevují hodně různorodé projekty, které se více vyhraňují, jsou více a více osobitější a rozmanitější a to je skvělé.

Když zkoušíte nové představení, v jakém momentu si nejvíc uvědomíte, že flexibilita není jen fyzická dovednost klíčová pro každého dobrého akrobata, ale i schopnost vzdát se původní představy?

Tak to se mi stalo opět v posledním představení St.Art. Ještě tři týdny před premiérou mělo představení hodinu a třicet devět minut, nyní má hodinu a jedenáct minut. Zbavil jsem se díky Jozefu Fručkovi, který tvořil do představení choreografie, nápadů, na kterých jsme třeba rok pracovali, ale představení nikam neposouvaly. Bylo to extrémně těžké, ale v tomhle dialogu si člověk uvědomil, jak důležité je umět se ve správný moment rozhodnout a dokázat se něčeho zbavit. 

Máte nějaké tvůrčí guilty pleasures, nebo rituál, bez kterého nejdete na pódium? 

Vždycky, když jdu na jeviště nebo před kameru, tak si řeknu větu: „Nemiluj sebe na divadle, ale divadlo v sobě.“

Hodně mi to pomáhá uvědomit si, proč na tom jevišti stojím.

Když přichází nový nápad, poznáte okamžitě, že je to „ten pravý“? Nebo se vaše vize formuje až během zkoušení, kdy se necháváte vést kolektivní energií týmu?

Často cítím dopředu, že to je ono. Hned na začátku. To, že se člověk během procesu dostane na dno, pochybuje o sobě nebo o celém svém konání, tak to k tomu prostě patří. Nezažil jsem projekt, kdy bych se nedostal do úzkých. O to větší euforii člověk zažije, pokud do sebe všechno zaklapne.

Foto: Adam Mráček

Papír versus

Pěstovat zvídavost. Projevovat odvahu. Všímat si nepatrností. Hrát si. Dát prostor představivosti. Být flexibilní. A vytrvat.

V seriálu Papír versus vás chceme vrátit do kreativních kolejí. Žádné výhybky, zpoždění ani příliš komplikované trasy, jen vy a papír – na cestě za kreativitou. Během roku 2025 vám tak postupně představíme celkem 7 komponentů, které by neměly chybět ve vaší kreativní výbavě, a ukážeme vám, jak se jim vydat naproti. Každou z vlastností vám představíme samostatně a připojíme tipy na to, jak ji rozvíjet. Inspirativní vlna bude následně pokračovat rozhovory s osobnostmi, které daným ingrediencím kralují a podělí se s vámi o to, jak konkrétně jim v tom pomáhá papír.

#Papír versus#

Papír jako startovní čára. Nepopsaný list, který se může zmačkat, roztrhat, přeškrtat i zaplnit ze všech stran čímkoliv, co vás zrovna napadne. Režiséra Jiřího Havelku doprovází během příprav nových kreativních projektů až k samotné premiéře a nad jeho rozsáhlou sbírkou zápisníků se tají dech. V rozhovoru nicméně popisuje nejen důležitost zapisování pro tvůrčí proces, ale i divadelní mýty nebo oblíbené rituály, které pro něj fungují jako katalyzátor nápadů. 

Jiří Havelka je režisér, dramatik a herec. Absolvoval režii alternativního a loutkového divadla na DAMU a první roky strávil v pražském Studiu Ypsilon. Zkušenosti dále sbíral i v Divadle Na zábradlí, Divadle na Vinohradech i brněnském Hadivadle. V roce 2008 obdržel prestižní Cenu Alfreda Radoka za Talent roku. Jako autor či spolutvůrce je podepsaný pod desítkami divadelních představení. Je členem skupiny Vosto5 a od roku 2025 stojí jako umělecký šéf v čele souboru Dejvického divadla. 

V roce 2019 debutoval i na filmových plátnech adaptací divadelní hry Vlastníci, režijní repertoár následně rozšířil o další dva filmy: Mimořádná událost (2022), Zahradníkův rok (2024) a podílel se i na režii seriálu Náhradníci (2024). Vedle toho participuje na pedagogických projektech a kulturních iniciativách, které posouvají hranice klasického divadla a propojují je s novými formami umění.

„Mám nepřeberné množství různých diářů, zápisníků a bloků, které jsem dostal darem při různých příležitostech nebo jsou to osobní dárky, něco jsou firemní pozornosti a prostě je postupně zaplňuju.“

Používáte papír při práci? Má své místo i ve vašem osobním životě?

Papír hraje v mém životě zásadní roli. Nejsem ten typ, co u sebe pořád musí mít bloček a zapisovat si nápady. To ne. Ale dělám autorské divadlo, ve kterém vždycky začínáte od nuly – tedy máte čistý stůl – nepopsaný list. Což znamená, že si od první chvíle potřebujete něco zapisovat, tisknout, škrtat, utrhnout, zmačkat a znovu napsat. Bez papíru bych asi nedokázal dovést ten chaotický proces do momentu premiéry. Ale není to nutně nějaký úhledný blok, je to prostě první papír, který jsme schopen najít. 

Co vám na používání papíru nejvíce vyhovuje?

Právě to, že se na něj dá psát, tisknout, škrtat, trhat, mačkat. Dá se přeložit a dát do zadní kapsy, dá se ztratit, dá se polít, může se na něj psát do posledního místečka a když už není nikde volno, dá se psát na už popsané. 

Jaký typ poznámek a při jakých příležitostech si píšete na papír a jakým stylem si je vedete? 

Mám nepřeberné množství různých diářů, zápisníků a bloků, které jsem dostal darem při různých příležitostech nebo jsou to osobní dárky, něco jsou firemní pozornosti a prostě je postupně zaplňuju. Bohužel v tom nemám žádný systém. Respektive na začátku se ho snažím vytvořit, to znamená, že z této strany si budu psát poznámky k tomuto konkrétnímu projektu a z druhé strany jen takové útržky nápadů, ale brzo se mi to všechno smíchá a celý blok je popsán z různých směrů, z boku, ze shora, zespoda, diagonálně, vše je psáno různě velkým písmem s množstvím různých šipek, čar a různých jiných diagramů. 

Jaká kritéria jsou pro vás při výběru zápisníku důležitá? 

Aby měl prázdné stránky.

Kolik zápisníků za rok dokážete popsat?

Dost. Tak dvacet třeba. 

„Konečné verze scénářů samozřejmě píšu do počítače, ale nejsme připojen na žádný cloud, prostě všechno ukládám jen na hard disk počítače a taky to tím pádem dost často nechtíc smažu.“

Čím rád píšete?

Jakoukoli dostupnou tužkou, perem, propiskou. To je bohužel věc, kterou si také jednou za čas nakoupím (nebo dostanu) ve velkém množství a pak o ně přicházím a naopak doplňuji jinými, které mi nepatří, ale někde jsem si je půjčil. 

Jaké další nástroje a způsoby používáte k zaznamenávání svých nápadů a myšlenek? A můžeme je vidět? 

Tužky řeším jen z toho pohledu, abych nějakou rychle našel. A co se těch bloků týče, mám skutečně všechno, co jsme kde nasbíral nebo dostal nebo koupil...

Jak vypadá váš pracovní stůl? Co všechno na něm najdeme?

Záleží, jestli jsem ve fázi, kdy na něčem zrovna pracuju. Pokud ano, pak se většinou plní a plní, až je zcela zakryt právě různými papíry, složkami, protokoly, fascikly a scénáři v různých fázích vzniku. A mezitím jsou krátká období, kdy se snažím uklidit, aby byl stůl dokonale prázdný, než opět začne kolečko plnění. Ten čistý stůl je obvykle nejdéle tak dva tři dny.   

Je pro vás důležitá kombinace papíru a digitálního světa? Jakým způsobem je kombinujete?

Příliš digitální nejsem. Samozřejmě konečné verze scénářů píšu do počítače, ale nejsme připojen na žádný cloud, prostě všechno ukládám jen na hard disk počítače a taky to tím pádem dost často nechtíc smažu. Takže kombinace papíru a digitálu je pro mě nejvíc v tom, že z počítače tisknu na papír. 

Digitální vypravěčka Michelle Losekoot v našem diáři 365 kreativních dní píše, že: „Flexibilita je schopnost netrvat na platných pořádcích, nespoléhat se jen na věci, které doteď fungovaly.“ Co znamená flexibilita pro vás?

Autorský proces tvorby divadla je vlastně permanentní flexibilita. Pořád jste uprostřed interakce, která vás posouvá do nových vod. 

V čem neumíte být flexibilní?

V osobním životě jsem méně flexibilní než v tvorbě.

Spontánnost, nebo řád?

Mix.

Kdy jste naposledy udělal něco jinak než obvykle?

Při zkoušení poslední divadelní inscenace. 

Daří se vám nacházet nové úhly pohledu?

Doufám, že ano. 

Od roku 2025 stojíte v čele Dejvického divadla. Jaké téma je podle vás na divadelní scéně dosud prázdnou stránkou, která by si zasloužila popsat?

V České republice můžete navštívit každý večer skoro nekonečné množství různých divadelních žánrů a subžánrů. Zcela nepopsaný list není nějaká dosud zcela neobjevená oblast divadla, ale spíš nutný startovní bod při každém novém zkoušení. 

Kdybyste měl neomezený rozpočet a nekonečno času, do jakého kreativního projektu byste se pustil jako první?

Do výzkumu léku na maligní narcismus.

Jaký největší mýtus o divadle se podle vás setrvale drží v české společností?

Těch je hodně: že se divadlo „nazkušuje“ případně „trénuje“, že divadlo je hlavně to, kdy živí lidé předvádí jiné lidi, že dobrý herec se pozná tím, že se umí rozčílit nebo rozbrečet, že hezký kostým je ten, který je tak výrazný, že si ho všimnu a spousta dalších…

Máte nějaký oblíbený rituál, který vám funguje jako spolehlivý katalyzátor nápadů?

Procházka. Nebo běhání. Každá z těch aktivit funguje jako dokonalé okysličení mozku a každá trochu jinak. Při procházce jsem víc všímavý k okolí, je to spíš takové povolení tlaku v hlavě, při běhu jsem naopak o hodně víc v sobě, hlava jede, ale tak nějak uvolněně.

Foto: Adam Mráček

Papír versus

Pěstovat zvídavost. Projevovat odvahu. Všímat si nepatrností. Hrát si. Dát prostor představivosti. Být flexibilní. A vytrvat.

V seriálu Papír versus vás chceme vrátit do kreativních kolejí. Žádné výhybky, zpoždění ani příliš komplikované trasy, jen vy a papír – na cestě za kreativitou. Během roku 2025 vám tak postupně představíme celkem 7 komponentů, které by neměly chybět ve vaší kreativní výbavě, a ukážeme vám, jak se jim vydat naproti. Každou z vlastností vám představíme samostatně a připojíme tipy na to, jak ji rozvíjet. Inspirativní vlna bude následně pokračovat rozhovory s osobnostmi, které daným ingrediencím kralují a podělí se s vámi o to, jak konkrétně jim v tom pomáhá papír.

#Papír versus#

Na psaní deníku už mu téměř nezbývá čas. A při plánování projektů i organizaci kalendáře sází na digitální asistenty, zatímco papír pomalu ustupuje do pozadí. Jeho edukativní platforma Vividbook je ale živoucím důkazem toho, že offline a online nemusíme vnímat jako dva protiklady. Ale že spolu naopak mohou koexistovat v dokonalé symbióze. V pražském studiu nás pak Vítek Škop nechává nahlédnout do svých starých skicáků a připouští, že by si měl na rozvoj kreativity na papíře vyhrazovat víc času. Věří totiž, že kombinace tužky, papíru a hlavy je skvělý starter pack na cestu k poznání.

Vítek Škop je grafický designér a zakladatel edukativní platformy Vividbooks, která propojuje papírové a digitální studijní materiály s cílem zatraktivnit výuku přírodních věd. Absolvoval v ateliéru grafického designu a nových médií na UMPRUM u Petra Babáka a své zkušenosti sbíral i v zahraničí. Ještě během studií vymyslel koncept projektu Vividbooks a postupně ho proměnil v inovativní startup, který dnes pomáhá vzdělávat děti za pomocí interaktivních učebnic – nejen v desítkách českých škol, ale i v zahraničí. V roce 2019 s tímto projektem získal ocenění Czech Grand Design za Objev roku, o čtyři roky později pak obdržel cenu pro Grafického designéra roku. V roce 2021 ho magazín Forbes zařadil do výběru 30 pod 30.

Jako grafický designér v minulosti vytvářel vizuály pro kulturní projekty (Dvořákova Praha), veřejné instituce (logo města Plzeň) i firmy (Národní hřebčín Kladruby nad Labem). Ve volném času rád tráví čas se svou rodinou a pečuje o zahradu na své glampingové chatě.

Používáte papír při práci?

Papír mám vždycky na stole pro rychlý sketche, rychlý zápisky a takové odreagování. Papír se stal v naší práci ve Vividbooks obrovsky důležitým, protože po šesti letech digitální platformy jsme se pustili do tištěných pracovních sešitů pro školy. V některých předmětech jsme si uvědomili, že tužka, ruka, papír, hlava je prostě kombinace, která je absolutně klíčová k poznání. Takže jsme začali tisknout pracovní sešity a papír teď zažívá comeback. Je to teď obrovsky důležitá noha našeho byznysu, protože školy jsou zvyklé platit za papír víc než za digitální obsah.

Co vám na používání papíru nejvíce vyhovuje?

Určitě mi vyhovuje to, že když ho používám, hlava víc odpočívá, je víc napojená na haptickou činnost a možná víc uvažuje. Ale abych se přiznal, v mém osobním životě jsou pro mě důležitější digitální pomocníci jako osobní asistenti v telefonu a tak dál. Papír pro mě v rámci organizace času nebo deníků ustupuje do pozadí. Přinesl jsem si sem na rozhovor své staré deníky a je nádherné tím listovat a zpětně si prohlížet, o čem jsem přemýšlel, kde jsem byl a co se mi honilo hlavou. Bohužel z téhle rutiny už jsem trošku vypadl a mám pocit, že na psaní deníku není tolik času. 

„Papír se určitě stává jakýmsi uklidněním vůči všudypřítomnému telefonu. Dřív jsem si myslel, že telefony dokážeme vymazat z našich životů, teď už si to nemyslím – staly se nepostradatelnou součástí a umí vlastně úplně všechno. Právě proto je super mít občas v ruce vytištěné fotky, knížky, zápisky a tak.“

Čím rád píšete?

Tady mám konkrétní a jasnou odpověď: je to kuličkové pero, černé, síla 0,5 z japonského obchodu Muji. Je to absolutní, ultimátní nástroj na psaní, kreslení a skicování a to bych určitě všem doporučil.

Jak vypadá váš pracovní stůl?

Poslední dobou se dostávám do stavu, že mě začínají znervózňovat věci kolem mě, takže se snažím, aby můj pracovní stůl byl absolutně prázdný a nebylo tam nic, co by mě rušilo, kromě několika knížek, občas nějakých papírů, pera, samozřejmě klávesnice, monitoru a počítače. Nicméně mám tu jeden takový osobní artefakt. Když jsem vyhrál cenu Czech Grand Design za Objev roku, dostal jsem cenu od Terezy Rosalie Kladošové, která byla v Mexiku a vybírala pro designéry artefakty na tržištích jako výherní ceny. Takže mám tady takového koníka, se kterým si vždycky hraju, když se mi něco honí hlavou. A monitor mám podepřený krabicí, ve které se ten koník nacházel, abych u počítače seděl rovně.

„Kreativita, představivost a vizualizace jdou ruku v ruce, ať už člověk dělá weby, sochy, maluje nebo cokoli jiného. To je to nejklíčovější a ta forma představivosti a vizualizace je pak na vkusu každého.“

Je pro vás důležitá kombinace papíru a digitálního světa?

Papír se určitě stává jakýmsi uklidněním vůči všudypřítomnému telefonu. Dřív jsem si myslel, že telefony dokážeme vymazat z našich životů, teď už si to nemyslím – staly se nepostradatelnou součástí a umí vlastně úplně všechno. Právě proto je super mít občas v ruce vytištěné fotky, knížky, zápisky a tak. Se ženou se snažíme, aby naše dcera moc nekoukala do zařízení, takže si s ní hodně prohlížíme fotky a knížky na papíře. Je vidět, že je to pro ni úplně jiný zážitek. Když si prohlíží fotky na počítači, je to úplně jiné a jen to, že displej září, v ní vytváří jakousi závislost. Myslím si, že čím míň displejů pro děti, tím líp, ale ať si to každý dělá, jak chce. Takže papír se stává důležitou formou i kvůli naší dceři.

Digitální vypravěčka Michelle Losekoot v našem diáři 365 kreativních dní píše, že: „Kreativita je představivost použitá v praxi. Kreativní lidé nemají bohatší fantazii, jen umí svou představivost nasměrovat a zacílit.“ Jak vnímáte vztah mezi kreativitou a představivostí vy?

Kreativita, představivost a vizualizace jdou ruku v ruce, ať už člověk dělá weby, sochy, maluje nebo cokoli jiného. To je to nejklíčovější a ta forma představivosti a vizualizace je pak na vkusu každého. Já si třeba rád rovnou ty věci navrhuju, což je u tvorby prototypů nebo kampaní možná opačný přístup, než by měl být. Ale jako pro vizuálně smýšlejícího člověka je pro mě důležité vidět finální produkt, barvy, písmo, tón hlasu, použité fotky. Teprve pak mi to v hlavě zapadá do strategie a tvoří se kolem toho byznysové nápady. Naštěstí jako grafik nemám problém vytvořit finální vizualizace, které vypadají profesionálně. Určitě s tím výrokem souhlasím. Čím víc člověk skicuje, tím víc přemýšlí a určitě je to neoddělitelná součást kreativity.

Jaká věc nebo situace je pro vás ve světě grafického designu absolutně nepředstavitelná?

Já už nejsem grafický designér, teď řídím firmu a od grafického designu jsem se de facto oddělil a používám ho jen jako určitý skill v rámci budování firmy. Kdo mě zná, ví, že tu budoucnost oboru nevidím úplně růžově, i když mě to mrzí. Za poslední dva roky se trh práce a přístup k designu hodně proměnil. Přichází chytřejší nástroje, které na jednu stranu usnadňují práci designérům, na druhou stranu malé a střední firmy si to můžou dělat s minimálním talentem samy. Ta role se možná proměňuje do formy určitého kurátorství, art direction, nemyslím si, že to bude existenční krize úplně pro všechny, ale určitě to zastaví přiliv nových talentů, protože se ten obor stává méně lukrativním. A je to velká škoda. Ale berte mě s rezervou, já si občas dělám moc černé závěry a pak s tím všechny ostatní otravuju, takže je možné, že to tak vůbec není a ten obor naopak bude v budoucnu kvést.

„Kromě vizuality je pro mě zásadní i to, že se snažíme děti vést k hlubšímu přemýšlení. Učitel s našimi materiály se víc ptá a méně vysvětluje, takže děti mají prostor samy objevovat, formulovat názory a rozvíjet kritické myšlení.“

Představujete si častěji ty nejlepší, nebo ty nejhorší scénáře?

No samozřejmě ty nejlepší, a ty nejčernější se pak začnou rýsovat, až když do toho člověk jde. Jeden známý mi řekl, že když člověk začíná nějaký projekt nebo podnikání, je vždycky naivní, a to je vlastně dobře. Kdyby nebyl, tak by viděl všechny ty problémy, které jsou úplně všude – ať už děláte šperky, design, učebnice, stavební firmu nebo politiku, všude na vás čekají nástrahy, které jsou těžší, než jste si mysleli. A je dobře, že je nevidíte předem, protože byste to jinak nikdy nezačali dělat a nikdo by pak nedělal nic. Snažím se být optimista, i když můj parťák Dan Ondrášek mi to vždycky spočítá do excelových tabulek a dá mi zpětnou vazbu. Jsem rád, že ho mám, ale myslím si, že optimismus je prostě nutnost.

V rámci projektu Vividbooks vytváříte učební materiály pro školy, které rozvíjejí principy interaktivní výuky a zároveň vynikají kreativním vizuálem. Kdybyste byl dítě, co byste na projektu sám nejvíc oceňoval?

Pro mě osobně, jako pro vizuálně citlivého člověka, je na našich materiálech nejcennější právě vizualita. Jsme jedno z mála nakladatelství, které opravdu investuje do toho, aby učebnice vypadaly přitažlivě a mluvily jazykem dětí. Nechceme, aby to bylo přeplácané nebo zbytečně podobné starým učebnicím, které spíš odpovídají vkusu dospělých. Chceme, aby se v tom děti neztrácely, měly prostor se nadechnout a aby neměly pocit, že je ten předmět bude „bolet“. Kdybych byl dítě, určitě bych nejvíc oceňoval, že naše stránky nejsou zahlcené a dávají mi prostor přemýšlet a cítit se v pohodě. Kromě vizuality je pro mě zásadní i to, že se snažíme děti vést k hlubšímu přemýšlení. Učitel s našimi materiály se víc ptá a méně vysvětluje, takže děti mají prostor samy objevovat, formulovat názory a rozvíjet kritické myšlení. Věřím, že takto vychováváme děti, které se umí orientovat v informacích, umí si utvořit a obhájit svůj názor a celkově lépe přemýšlejí. 

Navrhujete učebnice určené primárně do dětských rukou. Jakou učebnici byste navrhl pro dospělé?

V zásadě by učebnice pro dospělé nebyla o moc jiná než pro děti. Použili bychom stejné mechanismy – jít krůček po krůčku, klást otázky, postupně přidávat větší výzvy a vést čtenáře k tomu, aby přemýšlel a poznával věci vlastní zkušeností. Myslím, že je to nejefektivnější způsob učení bez ohledu na věk. Samozřejmě vizuální styl by se trochu lišil, byl by střídmější a přehlednější, ale princip by zůstal stejný: člověk se učí přemýšlením a děláním, a to platí pro jakoukoli věkovou kategorii.

„Školy dnes musí obhájit svou existenci a vysvětlovat nejen dětem, ale i rodičům, proč se co učí. Třeba u matematiky musí zaznít jasná odpověď: Učíš se to, abys uměl logicky uvažovat. A to využiješ v jakémkoli oboru.“

Jak si představujete ideální budoucnost vzdělávání?

Vzdělávání budoucnosti je poměrně palčivá otázka. Samozřejmě aktuální téma umělé inteligence – a asi to nikoho nepřekvapí – zásadně mění roli škol i učitelů. Je to něco, co ovlivní vzdělávání mnohem víc než kdysi internet, a to nejen v dobrém smyslu. Dnes máme asistenty, kteří nám pomáhají řešit úkoly, ale ne vždy to musí být pro naše dobro v dlouhodobém horizontu.

Když dospělý přemýšlí nad vzděláváním, má často pocit, že dítě se musí hlavně naučit kriticky uvažovat. Jenže často předpokládáme, že děti už mají znalosti, které máme my – a to je chyba. U dětí je třeba si uvědomit, že ony ty základy opravdu nemají. Když například píšou eseje nebo diktáty, nejde o to, aby se z nich stali spisovatelé. Jde o to, že se učí formulovat názory, psát pracovní e-maily, hezky komunikovat. A to se jinak než praxí – psaním, opakováním, prezentováním – prostě nenaučí.

Stejně tak v matematice nejde o to, aby děti celý život počítaly složité příklady. Učí se tím zvládat intelektuální výzvy, dojít k výsledku, zapojit mozek, soustředit se. Matematika je trénink hlavy. I když máme kalkulačky, děti musí počítat. Proto nesouhlasím s názorem, že díky umělé inteligenci nebudeme muset číst a psát. Děti se musí učit základy – i to zatracované memorování má své místo. Samozřejmě jde o správný poměr, ale je potřeba chápat umělou inteligenci i jako potenciální hrozbu, která může způsobit, že naše schopnosti a přirozený trénink mozku zakrní.

Školy dnes musí obhájit svou existenci a vysvětlovat nejen dětem, ale i rodičům, proč se co učí. Třeba u matematiky musí zaznít jasná odpověď: „Učíš se to, abys uměl logicky uvažovat. A to využiješ v jakémkoli oboru.“ Pokud to školy nebudou dětem vysvětlovat, povede to k tomu, že budou bezhlavě opisovat a přestanou se snažit, protože „asistent všechno ví“. To je obrovské nebezpečí, kterému jako společnost i školy čelíme.

My ve Vividbooks se snažíme dětem ukazovat, že učení může být aktivní – že se učí skrze činnost, diskuzi, formulování názorů a vlastní přemýšlení. A tohle podle mě musí být v budoucnosti vzdělávání přítomno úplně všude. Samozřejmě společně s těmi základy. Učitelé nám často říkají, že děti zpočátku takový styl výuky nemají rády, protože vyžaduje větší aktivitu. Ale když se to podaří, výsledky jsou neuvěřitelné. Děti samy přicházejí, vysvětlují spolužákům, zapojují se. A to je přesně ten typ vzdělávání, které má smysl.

Máte nějaký kreativní projekt, který zatím trpělivě vyčkává na dobu, kdy budete mít víc času nebo energie?

Teď si po večerech začínám modelovat sochy, protože mi chybí práce s hmotou a uměním. Můj nový cíl je prostě plácat hlínu, modelovat obličeje, postavy a tvary, mám nápady pro sochy v prostoru. Chtěl bych trochu prozkoumat tyhle vody, protože umění je něco, co člověka intelektuálně povznáší a ukazuje mu pohledy, které jsou skryté v běžné práci. Když se do toho ponořím – třeba večer – najednou jsou tři hodiny pryč a já o tom vůbec nevím. A to si myslím, že je dobrá známka toho, že mě to baví a že bych se tím mohl taky někdy zabývat a nesnažit se jenom o business. 

Kdo je pro vás ve světě designu aktuálně největší inspirací? A v čem?

Určitě každý, kdo v něm dokáže vydržet, prosadit se a neustále přicházet s novými produkty a nápady. Moc si vážím těch, kteří v oboru zůstávají a ukazují, že i na českém rybníčku se dá uživit a vytvářet světově kvalitní věci.

 
Foto: Adam Mráček (studio Vividbooks)

Papír versus

Pěstovat zvídavost. Projevovat odvahu. Všímat si nepatrností. Hrát si. Dát prostor představivosti. Být flexibilní. A vytrvat.

V seriálu Papír versus vás chceme vrátit do kreativních kolejí. Žádné výhybky, zpoždění ani příliš komplikované trasy, jen vy a papír – na cestě za kreativitou. Během roku 2025 vám tak postupně představíme celkem 7 komponentů, které by neměly chybět ve vaší kreativní výbavě, a ukážeme vám, jak se jim vydat naproti. Každou z vlastností vám představíme samostatně a připojíme tipy na to, jak ji rozvíjet. Inspirativní vlna bude následně pokračovat rozhovory s osobnostmi, které daným ingrediencím kralují a podělí se s vámi o to, jak konkrétně jim v tom pomáhá papír.

#Papír versus#

Už několik let zůstává věrný svému modrému sešitu od Hermès, do kterého si svědomitě sbírá nejen myšlenky pro své budoucí knihy, ale i jízdenky, fotky a účtenky. Po Dělám si to sám a Zůstane to v rodině letos přidal na poličku i titul Rád bych, ale nechce se mi, kterým definitivně potvrzuje, že sebeironie je svébytný literární žánr. Mimo to spisovatel Martin Váša propisuje do svých knížek i osobitý humor a společně s papírem vítá i končí každý svůj kreativní proces. Hlásí se k tomu, že knížky by se měly soudit podle obalu a taky si stojí za tím, že utrácet za literaturu je známka dobrého vkusu.

Martin Váša je novinář a spisovatel. Vystudoval angličtinu a francouzštinu na Západočeské univerzitě v Plzni. Od roku 2012 přispívá do magazínu Esprit, přes tři roky pracoval ve Vogue CS na pozici Fashion Features Editor, nyní působí jako Features Editor Cosmopolitanu.

Svou prvotinu Dělám si to sám napsal v roce 2017. O tři roky později následovala druhá kniha Zůstane to v rodině a v roce 2025 vydal Rád bych, ale nechce se mi. Všechny tři tituly jsou autofikčními deníky z mileniálského života a volně na sebe navazují. Na svém Herohero profilu průběžně sdílí svůj manuál k přežití pro všechny, kdo si občas připadají nemožní, zve čtenáře do zákulisí svých knížek a inspirativním osobnostem ze svého okolí dává vyplňovat Vášovník – variaci na slavný Proustův dotazník známý z jeho poslední knížky.

„Když píšete na papír, nemůžete to vzít zpět, aniž byste jím plýtvali. Je jako fotoaparát na film – dvakrát si rozmyslíte, než stisknete spoušť.“

Používáte papír při práci? Má své místo i ve vašem osobním životě?

Kletba stihne každého spisovatele, který si myšlenku okamžitě nepoznačí, a papír je vždycky bezpečnější volba. U telefonu hrozí, že si mou pozornost získá něco jiného a než se naději, dělám nákup na Rohlíku a nápad je fuč. Což mi připomíná, že musím udělat nákup na Rohlíku.

(o 13 minut později)

Papírem můj kreativní proces i končí. Žádný text není tak docela hotový, dokud si ho nevytisknu a nepřečtu na papíře. Vždycky si na něm všimnu něčeho, co jako by přede mnou obrazovka tajila.

Navíc mám pro hezký papír slabost hraničící s fetišem: Sbírám pohledy, obálky, balicí papíry… A knihy a časopisy čtu téměř výhradně tištěné – rád do nich bořím nos!

Co vám na používání papíru nejvíce vyhovuje?

Že má váhu. Když píšete na papír, nemůžete to vzít zpět, aniž byste jím plýtvali. Je jako fotoaparát na film – dvakrát si rozmyslíte, než stisknete spoušť.

Jaký typ poznámek a při jakých příležitostech si píšete na papír a jakým stylem si je vedete? 

Jakýkoliv a zpravidla nečitelně. Škrábu jako kocour! Jednou si v kavárně přišla čtenářka pro věnování. Když odešla, naklonil se přítel přes stůl a zeptal se, jestli si uvědomuji, že za ty knihy lidi platí…

Jaká kritéria jsou pro vás při výběru zápisníku důležitá? 

Na vzhledu záleží, na velikosti taky, musí mi vonět a vydržet roky.

„Rád mám volné ruce a představa, že nosím batoh, mě láká asi jako podávání daňového přiznání. Co se mi proto nevejde do kapes, zůstává často doma, a když není na co psát, tasím telefon.“

Kolik zápisníků za rok dokážete popsat?

Ten současný jsem dostal před pěti lety. Je od tradičního domu Hermès, který uctívám, a znovuplnitelný, takže věřím, že nás čeká ještě mnoho společných let. Hej Siri, zahraj mi Mendelssohnův Svatební pochod!

Čím rád píšete?

Černým gelovým perem z Muji s hrotem o průměru 0,38 mm. Ničím jiným ani psát nemůžu. Pokud bych to jen zkusil, lehne svět popelem.

Jaké další nástroje a způsoby používáte k zaznamenávání svých nápadů a myšlenek? A můžeme je vidět? 

Účtenky, jízdenky, vstupenky, ubrousky… S výjimkou těch, které se pojí ke chvílím, o nichž bych jednou mohl vyprávět dětem, abych jim zkazil den. Ty si uchovávám nedotčené.

Jak vypadá váš pracovní stůl? Co všechno na něm najdeme?

Je jím kterýkoliv stůl, u kterého dostanu nápad, ale bazíruji na tom, aby byl čistý a vlídně nasvícený. Za centrální, ještě k tomu chladné osvětlení by mělo být deset let natvrdo.

Je pro vás důležitá kombinace papíru a digitálního světa? Jakým způsobem je kombinujete?

Rád mám volné ruce a představa, že nosím batoh, mě láká asi jako podávání daňového přiznání. Co se mi proto nevejde do kapes, zůstává často doma, a když není na co psát, tasím telefon. Aplikace Poznámky už praská ve švech.
Také přes něj mailem sám sobě posílám důležité připomínky. A pak se ve chvíli, kdy přijde notifikace, pobuřuji, co po mně zas kdo chce…

Digitální vypravěčka Michelle Losekoot v našem diáři 365 kreativních dní píše, že: „Kreativita je představivost použitá v praxi. Kreativní lidé nemají bohatší fantazii, jen umí svou představivost nasměrovat a zacílit.“ Jste stejného názoru jako Michelle, nebo nad propojením kreativity a představivosti uvažujete jinak?

Did you mean: Julie Lescaut? (Michelle, can you handle this?) Hm… Představivost je nepochybně jedním z předpokladů kreativity. Bez jablek žemlovku neupečete. Těch ingrediencí ale potřebujete víc.

Představivost začíná tam, kde by to mohlo být lepší.

Nebýt představivosti, tak by byl tenhle svět smutnější než blending skills Donalda Trumpa.

Ten, kdo má bujnou fantazii, to vyhrál. 

Jaká věc nebo situace je pro vás v literárním světě absolutně nepředstavitelná?

Vyjde kniha a líbí se všem.

Představujete si častěji spíš ty nejhorší, nebo ty nejlepší scénáře?

Coby držitel světového rekordu v počtu hororových scénářů vymyšlených za vteřinu s doktorátem ze čtení mezi řádky…

„Soudím knihy podle obalu a kupuji si jich víc, než mám šanci v daném období přečíst. Ale nejsou to vlastně dobrozvyky? Kniha by se podle obalu měla soudit. Od toho ten obal přece má. A jestli by za něco člověku nemělo být líto utrácet, je to literatura.“

Martine, jakou fázi byste z procesu psaní knihy nejraději vyškrtl? Kdy a kde přichází ta největší kreativní krize?

Třetí a každé další čtení rukopisu – podejte mi někdo zapalovač, ať to můžu spálit! Když máte chuť na žemlovku, také vám obvykle stačí jedna dvě porce.

Máte nějaký čtenářský zlozvyk?

Soudím knihy podle obalu a kupuji si jich víc, než mám šanci v daném období přečíst. Ale nejsou to vlastně dobrozvyky? Kniha by se podle obalu měla soudit. Od toho ten obal přece má. A jestli by za něco člověku nemělo být líto utrácet, je to literatura.

Na Instagramu jsem nicméně viděl někoho řezat dlouhé paperbacky vejpůl, aby se lépe nosily. Mít vlasy, potřeboval bych, aby mi je někdo podržel… A kdykoliv vidím knihy vyskládané hřbety dovnitř a hranou stránek ven, mám nutkání volat policii.

Při jakých příležitostech nejraději sbíráte inspiraci pro svou kreativní tvorbu?

Inspirace je tak trochu jako naše fenka Ágnes. Myslet si, že ke mně přiběhne na zavolání, by bylo naivní. Naučil jsem se počkat, až přijde sama.

Nachází se ve vaší knihovně nějaké knížky, které byste nikdy nikomu nepůjčil? A proč?

Ty jo, já si asi budu muset zajít na tu žemlovku…

Kdybyste mohl někoho nominovat na Magnesii Literu, kdo by to byl?

Svou postavu Sandru za její devítisetstránkové pojednání o ayuhasce – jako odškodné za všechnu tu špínu, co jsem na ni bezostyšně nakydal ve svých knížkách.

 Foto: Adam Mráček (Grand Café, hotel W Prague)

Papír versus

Pěstovat zvídavost. Projevovat odvahu. Všímat si nepatrností. Hrát si. Dát prostor představivosti. Být flexibilní. A vytrvat.

V seriálu Papír versus vás chceme vrátit do kreativních kolejí. Žádné výhybky, zpoždění ani příliš komplikované trasy, jen vy a papír – na cestě za kreativitou. Během roku 2025 vám tak postupně představíme celkem 7 komponentů, které by neměly chybět ve vaší kreativní výbavě, a ukážeme vám, jak se jim vydat naproti. Každou z vlastností vám představíme samostatně a připojíme tipy na to, jak ji rozvíjet. Inspirativní vlna bude následně pokračovat rozhovory s osobnostmi, které daným ingrediencím kralují a podělí se s vámi o to, jak konkrétně jim v tom pomáhá papír.

#Papír versus#

Všechno dobře dopadne, stojí na pohledu v kuchyni UMu na Národní třídě, kde se potkáváme s kuchařem Františkem Skopcem. Od stálého angažmá v profesionální kuchyni sice prozatím upustil, ale rozvoji jednotlivých podniků ze skupiny Ambiente se věnuje se zápalem a vervou. Bílý rondon, černá zástěra. A taky oblíbená kuchařka dovezená až z Japonska, černá gelovka, příliš mnoho sešitů a žádný systém. Přečtěte si, z jakých ingrediencí František vaří ve světě papíru.

František Skopec je kreativní šéfkuchař Ambiente a má za sebou řadu let zkušeností z několika profesionálních kuchyní. Studoval hotelovou školu a management a první zkušenosti sbíral v roli provozního. Organizaci ale později vyměnil za kuchařskou zástěru a větší kreativní potenciál a nastoupil do italské restaurace Manú Emanuela Ridiho. 

Odtud pokračoval do Café Savoy na pražském Újezdě, kde se během roku a půl vypracoval do pozice šéfkuchaře a od roku 2019 vedl celý tým cukrářů a kuchařů a vymýšlel menu. V současné době má v Ambiente na starost tým inovací F&B (food and beverage), který se zabývá interním vzděláváním a snaží se posouvat firmu i její jednotlivé články kupředu.

Když zrovna nestojí v kuchyni a nepřemýšlí nad jídlem, tak rád chodí po horách, čte nebo cestuje – ze všeho nejraději po Japonsku.

„Mám příliš mnoho sešitů a v zapisování nemám moc systém, ale samotný proces zápisu mi pomáhá a tak nějak vím kam sáhnout, když se potřebuju k něčemu vrátit.“

Používáte papír při práci? Má své místo i ve vašem osobním životě?

Ano! Píšu si na něj furt nějaké recepty, myšlenky, nápady. Když jsem někde na stáži, tak večer usedám a zapisuju si, co jsem viděl, abych to nezapomněl. Taky miluju akvarelovou malbu a kresbu inkoustem, jenom na to teď nemám tolik času.

Co vám na používání papíru nejvíce vyhovuje?

Nutí mě to aktivně přemýšlet a lépe si pak věci pamatuji. Ale mám k němu i povrchní vztah. Líbí se mi různé textury papíru. 

Jaký typ poznámek a při jakých příležitostech si píšete na papír a jakým stylem si je vedete? 

Nejčastěji jsou to poměry k receptům a taky rychlé poznámky, když mě něco napadne. Mám příliš mnoho sešitů a v zapisování nemám moc systém, ale samotný proces zápisu mi pomáhá a tak nějak vím kam sáhnout, když se potřebuju k něčemu vrátit. 

„Papír je určený pro tvůrčí proces. Když se mi recept zapsaný na papír osvědčí, teprve potom ho přepíšu do mobilu nebo počítače, abych ho mohl sdílet.“

Jaká kritéria jsou pro vás při výběru zápisníku důležitá?

Z jakého je papíru a k čemu slouží. Nejradši mám čisté listy bez linky, abych do něj mohl i čmárat. 

Kolik zápisníků za rok dokážete popsat?

Rozepsat klidně 20, ale nevím, jestli se mi někdy nějaký podařilo dopsat. 

Čím rád píšete?

Mám malé plnicí pero se zeleným inkoustem. To mám nejradši. Je to taková nostalgie na psaní na základní škole a taky se s ním hezky skicuje. Ale píšu čímkoli, co mám zrovna po ruce. 

Jaké další nástroje a způsoby používáte k zaznamenávání svých nápadů a myšlenek? A můžeme je vidět? 

Nejčastěji jsou to sešity a sešítky v tvrdé i měkké vazbě a taky skicáky.

Jak vypadá váš pracovní stůl? Co všechno na něm najdeme? 

Hrnce, nože, prkno na krájení, účtenka, která slouží k prvotnímu záznamu receptu. Ale většinou jsem v pohybu, takže mám pouzdro v batohu a v něm mám celou sadu psacích potřeb i se zápisníkem a potom velký sešit. 

Je pro vás důležitá kombinace papíru a digitálního světa? Jakým způsobem je kombinujete?

Kombinuji je dost. Papír je určený pro tvůrčí proces. Když se mi recept zapsaný na papír osvědčí, teprve potom ho přepíšu do mobilu nebo počítače, abych ho mohl sdílet.

Digitální vypravěčka Michelle Losekoot v  diáři 365 kreativních dní uvádí, že „hra vytváří prostor, ve kterém je bezpečné experimentovat, riskovat, učit se a objevovat nové možnosti. Prostor, ve kterém se můžou dělat chyby, ve kterém se dá rozdat znovu a dostat druhou nebo třetí šanci“. Shodli byste se v tomto případě s Michelle, nebo to vidíte jinak?

Souhlasím.

Hravost je pro mě…prostor pro prozkoumání nových hranic, nebo nalezení těch starých.

Hravost se pozná…na první pohled. 

Hračky x hry?

Hrát si lze s čímkoliv a proměnit to tím v hračku. 

Je někdo ve vašem životě, kdo vás inspiruje svou hravostí?

Moji dva synové. 

Kterou „dospěláckou“ povinnost byste nejraději proměnil ve hru? 

Komunikaci s úřady. 

„Opadá postsocialistický stud a začínáme oslavovat, jak krásnou kuchyň umíme mít.“

Gastronomie je velmi dynamický obor, který se neustále vyvíjí. Skandinávský styl stále dominuje trendům. Co podle vás přijde po něm? Vnímáte už teď první náznaky nějakého nového směru?  

Podle mě u nás dochází k nějakému znovunalezení naší vlastní identity. Opadá postsocialistický stud a začínáme oslavovat, jak krásnou kuchyň umíme mít. 

To, co se stane ve světě, nedokážu odhadnout. Jediné, co vím, je, že vývoj nelze zastavit a že na to bude rozhodně mít vliv AI a ještě větší automatizace. 

Nejtěžší moment v kuchyni? …A poradil jste si s ním hravě?

Asi covid. Hravě nevím, ale snažili jsme se být kreativní a přežili jsme. 

Surovina, se kterou jste ještě nikdy nepracoval, ale jednou byste chtěl? 

Všechny, které neznám! Ale hlavně bych je chtěl ochutnat než s nimi nutně vařit.

Kdybyste měl uvařit jídlo, které o vás všechno prozradí, bude kopírovat vaši osobnost – co by to bylo?

Vývar s knedlíčky.

Foto: Adam Mráček

Papír versus

Pěstovat zvídavost. Projevovat odvahu. Všímat si nepatrností. Hrát si. Dát prostor představivosti. Být flexibilní. A vytrvat.

V seriálu Papír versus vás chceme vrátit do kreativních kolejí. Žádné výhybky, zpoždění ani příliš komplikované trasy, jen vy a papír – na cestě za kreativitou. Během roku 2025 vám tak postupně představíme celkem 7 komponentů, které by neměly chybět ve vaší kreativní výbavě, a ukážeme vám, jak se jim vydat naproti. Každou z vlastností vám představíme samostatně a připojíme tipy na to, jak ji rozvíjet. Inspirativní vlna bude následně pokračovat rozhovory s osobnostmi, které daným ingrediencím kralují a podělí se s vámi o to, jak konkrétně jim v tom pomáhá papír.