Papír versus Veronika Donutková #15

#Papír versus#

Živelná žena za kamerou. Kdyby Veronika Donutková hledala název pro svůj autobiografický dokument, mohl by se klidně jmenovat takhle. A výraznou vedlejší roli by v něm bezpochyby sehrál i papír. Už roky používá papírový diář. Dává přednost voňavým knihám. Scénáře si zpravidla tiskne, aby je mohla popsat poznámkami a postřehy. Z každé dovolené si vozí nový zápisník. A po vyslechnutí závažné zdravotní diagnózy si dokonce začala psát každé ráno deník. Oporu jí dělá dodnes. Kromě toho Veronika v rozhovoru vypráví i o tom, jak se momentálně učí některé věci vzdávat a nelpět na kontrole, a ohlíží se za svými začátky v kameramanském křesle.

Veronika Donutková
Kameramanka

Veronika Donutková je slovenská kameramanka aktuálně žijící v Praze. Pozornost na sebe upoutala dokumentem Displace (2019), který zachycoval jamajskou taneční kulturu. V roce 2021 získala ocenění Anděl za videoklip roku, který natočila pro k písničce Bylo nebylo pro Annet X. Má za sebou několik televizních projektů, tím nejvýraznějším z poslední doby je nepochybně politický thriller Moloch, za který v roce 2025 získala ocenění Asociace slovenských kameramanů. Spolupracovala i na dokumentárním snímku Holky na led! z prostředí ženské hokejové reprezentace nebo dokumentu Efka o snowboardcrossařce Evě Adamczykové.

Kromě televizní tvorby natáčela komerční spoty pro značky Adidas, Vans i Elle a taky kampaňová videa pro Český paralympijský tým, organizaci Konsent nebo platformu Dožít doma.

„Mám pocit, že digitalizace a Times New Roman nás tak trochu obrali o osobitost, kterou papír přináší právě prostřednictvím rukopisu. O chyby, které se nedají vymazat tlačítkem Delete. To je to, co mi vyhovuje nejvíc. Osobitost.“

Používáte papír při práci? Má své místo i ve vašem osobním životě?

Při práci nejčastěji když čtu scénář. Dostávám je ve vytištěné podobě, protože nemám ráda čtení z monitoru nebo displeje telefonu. Často si do scénářů vpisuju svoje poznámky a postřehy, které mě během čtení napadají.

V osobním životě používám roky jen papírový diář, na digitální formu jsem si nikdy nějak nezvykla. A to nejdůležitější: poslední rok si každé ráno píšu deník. Je to taková každodenní psychohygiena, kterou jsem začala praktikovat v těžkém období svého života a zůstalo mi to až do dnes.  

Co vám na používání papíru nejvíce vyhovuje?

Vyrůstala jsem v době, kdy se rukou psalo vlastně úplně všechno. Milovala jsem písmo svého táty, který měl nádherný rukopis. Pamatuju si posílání dopisů s mojí sestřenicí i netrpělivé čekání na odpověď. Mám pocit, že digitalizace a Times New Roman nás tak trochu obrali o osobitost, kterou papír přináší právě prostřednictvím rukopisu. O chyby, které se nedají vymazat tlačítkem Delete. To je to, co mi vyhovuje nejvíc. Osobitost.

Jaký typ poznámek a při jakých příležitostech si píšete na papír a jakým stylem si je vedete? 

Jak jsem už říkala, v papírové formě využívám dva formáty. Týdenní diář, kde se snažím organizovat svůj pracovní i osobní život. Papírovou formu používám už roky a všechny pokusy o přechod na Google nebo Apple kalendář selhaly. 

A potom deník, který si píšu každé ráno. Začala jsem s tím před rokem, když mi byla diagnostikována rakovina. Měla jsem v hlavě obrovský bordel a měla jsem pocit, že když svoje myšlenky zhmotním do slov, pomůže mi to trochu si v hlavě uklidit. A to se taky stalo. Psala jsem hodně a všechno, co jsem tou dobou prožívala, a pravidelně jsem si to četla nahlas. Mám pocit, že kdybych se tohle pokoušela replikovat s počítačem, ten prožitek bude úplně jiný.

Jaká kritéria jsou pro vás při výběru zápisníku důležitá? 

Diář mám už šest let od papelote (tohle není reklama, hah!) a vyhovuje mi od formátu přes kvalitu papíru až po to, jak je každý týden vyskládaný na jedné stránce.

Kolik zápisníků za rok dokážete popsat?

Fuuu, to nedokážu odhadnout, ale hodně! Za a) protože většinou blok nikdy nedopíšu do konce, a za b) často mívám různé malé bloky nebo cáry papíru jen tak po taškách a na cestách do nich zapisuju poznámky, myšlenky anebo hlášky druhých lidí…

„Knihy stále preferuju klasické, čtečka je pro mě nutné zlo spojené s cestováním. Stejně tak diář je pro mě pořád především papírový a píšu radši do sešitu než do Wordu. Takže kdyby existovala možnost mít telefon nebo Instagram papírový, byla bych radši!“

Čím ráda píšete?

Asi to nikoho nepřekvapí, ale samozřejmě MUJI pero forever. Zatím jsem nenašla lepší.

Jaké další nástroje a způsoby používáte k zaznamenávání svých nápadů a myšlenek? A můžeme je vidět?

Na zvýrazňování používám dvojhranné fixky – zase od papelote –, které mají na jedné straně tenčí a na druhé silnější hrot.

Jak vypadá váš pracovní stůl? Co všechno na něm najdeme?

Jako kameramanka pracuju nejčastěji v terénu, takže stůl pro mě není úplně typickým pracovním prostředím.

Každopádně doma, když stříhám, tak pracuju na stolním počítači, který mám pod svojí knihovnou. Často tam mívám různé zápisky a poznámky nalepené všude možně. Momentálně pracuju na jednom projektu, který se zabývá romskou komunitou, a tak si k tomu načítám spoustu knížek, nahlížím do archivů, inspiruju se různými fotoknihami a tak dál.

Je pro vás důležitá kombinace papíru a digitálního světa? Jakým způsobem je kombinujete?

Upřímně vůbec. Knihy stále preferuju klasické, čtečka je pro mě nutné zlo spojené s cestováním. Stejně tak diář je pro mě pořád především papírový a píšu radši do sešitu než do Wordu. Takže kdyby existovala možnost mít telefon nebo Instagram papírový, byla bych radši!

Digitální vypravěčka Michelle Losekoot v diáři 365 kreativních dní uvádí, že: „Vytrvalost je víra, že jsi na správné cestě. Umožní ti vydechnout, ale nenechá tě přestat. Umožní ti vytvořit velké věci, kousek po kousku. Aby to nakonec, jednoho dne, vypadalo jako úspěch přes noc.“ Sdílíte stejný úhel pohledu, nebo vám v definici ještě něco schází?

S výrokem v podstatě souhlasím. Nicméně mám pocit, že poslední roky se vytrvalost často zaměňuje s výkonností.

Vytrvalost je…

…zůstat na cestě i navzdory selhání, bolesti a nebo neúspěchu.

Obdivujete spíš umění vytrvat, nebo se včas zastavit a odejít?

Přiznám se, že tohle je moje velké téma. Obzvlášť poslední rok. Moje výchova byla hodně orientovaná na výkon. Což mi pomohlo si poměrně brzo definovat svoje cíle a jít si za nimi, i když to nebylo jednoduché. Moji blízcí mi často říkají, že jsem jak voják a že bych měla trochu zpomalit.

„Učím se věci vzdávat. Nebo spíš nechat život plynout, ať se některé věci vyřeší bez toho, abych nad nimi měla kontrolu.“

Přijde mi, že se ve mně hodně věcí přeskládalo, když mi před rokem diagnostikovali rakovinu. Všechny ambice rázem odpadnou, nastává tunelové vidění a váš jediný cíl je to, že chcete přežít. Pamatuju si, že to bylo paradoxně jedno z nejsvobodnějších období v mém životě. Měla jsem jen jednu prioritu – být zdravá. Všechno ostatní mi bylo úplně jedno. Vztahy, práce, co si kdo myslí, co kdo dělá, co kdo říká. Zní to trochu radikálně, ale moje bytí se zkrátka zaměřilo je na jednu základní potřebu: přežít.

Podle čeho poznáte, že stojí za to pokračovat dál, i když k cíli vede komplikovaná cesta?

Z mojí zkušenosti to vždycky bylo o tom, že někde na konci čeká něco, co zkrátka dává smysl. Pro vás. 

Samozřejmě na sobě pociťuju, že čím je člověk starší, tím víc si vybírá, do čeho investuje energii, ale pořád mi přijde důležité neztratit sám sebe někde mezi placením hypotéky, v práci, která mě nebaví, nebo vztahu, který zkrátka nefunguje. Takže pokud je někde na konci něco, co vás naplňuje, má to smysl.

Kdy jste naposledy překvapila sama sebe tím, že jste se dokázala nevzdat?

Přiznám se, že ve svém životě momentálně řeším úplný opak. Učím se věci vzdávat. Nebo spíš nechat život plynout, ať se některé věci vyřeší bez toho, abych nad nimi měla kontrolu. Na jednu stranu jsem nesmírně vděčná za to, že mě moje rodinné prostředí formovalo k tomu, abych byla cílevědomá, abych potlačila emoce ve prospěch naplnění cíle, protože právě díky téhle „tvrdosti“ jsem dosáhla řady věcí, o kterých by se mi před lety ani nesnilo. Ale častokrát to vede k přehnaným nárokům na sebe samotnou –nebo i na ostatní –, které když se nedaří naplnit, člověk upadá do pocitu, že není dost.

Ženy za kamerou jsou dnes stále ještě spíš raritou. Přestože existují iniciativy, které se snaží ženám vstup a fungování ve filmové branži usnadnit, kamera zůstává převážně mužskou doménou. Kolik odhodlání vás stálo se v téhle sféře prosadit? A neměla jste někdy chuť to jednoduše zabalit?

Mám pocit, že odhodlání ze začátku bylo to jediné, co jsem měla, protože jsem byla úplně netknutá zkušenostmi a kameru vůbec nevystudovala. Moje cesta tak byla z části o vlastní vytrvalosti a z části o shodě náhod, kdy mi do cesty vstoupili lidé, kteří taky tak trochu kašlou na pravidla nebo struktury, které jsou pro naši profesi nastavené. Přišly situace, kdy jsem to chtěla zabalit, ale nikdy to nebylo kvůli pocitu nerovnoprávnosti, protože jsem žena. To mě naopak vždycky jen nakopávalo v tom, abych se nevzdávala.

V jednom ze starších rozhovorů jste zmínila, že jste si v dětství přála stát se válečnou reportérkou nebo investigativní novinářkou. Daří se vám dnes naplňovat tyto ambice, když vyprávíte příběhy skrze obraz, s kamerou v ruce?

Ano, myslím, že ano. Snažím se tvořit nejen estetické projekty, ale i ty smysluplné. Poslední seriál, který jsem točila – Moloch –, je podle mě velmi důležitý s ohledem na aktuální situaci na Ukrajině. Dlouhodobě pracuju na projektu BAK, v rámci kterého se věnuju romské komunitě na Slovensku a už pár let se snažím dokončit video, kde ukážu režim v Íránu. Považuju za podstatné, aby lidé, kteří tvoří – a je jedno jestli filmy, hudbu nebo umění – nezavírali oči před bezprávím.

Který film nebo seriál vás v poslední době nejvíc dojal, překvapil, nadchnul – zkrátka jaký snímek vás vtáhl a nepustil?

Naposledy to byla určitě Citová hodnota od Joachima Triera. Myslím, že každý otec, který má dceru, by si na tenhle film měl zajít. Víc prozrazovat nebudu...

Jaký vizuální trend vás aktuálně nejvíc baví? Nebo naopak irituje?

Poslední dobou víc čtu a poslouchám hudbu. Vizuálnem jsem trochu přestimulovaná, takže momentálně čerpám nejvíc z psaného slova a hudby.

Foto: Adam Mráček

Papír versus

Pěstovat zvídavost. Projevovat odvahu. Všímat si nepatrností. Hrát si. Dát prostor představivosti. Být flexibilní. A vytrvat.

V seriálu Papír versus vás chceme vrátit do kreativních kolejí. Žádné výhybky, zpoždění ani příliš komplikované trasy, jen vy a papír – na cestě za kreativitou. Během roku 2025 vám tak postupně představíme celkem 7 komponentů, které by neměly chybět ve vaší kreativní výbavě, a ukážeme vám, jak se jim vydat naproti. Každou z vlastností vám představíme samostatně a připojíme tipy na to, jak ji rozvíjet. Inspirativní vlna bude následně pokračovat rozhovory s osobnostmi, které daným ingrediencím kralují a podělí se s vámi o to, jak konkrétně jim v tom pomáhá papír.