Papír versus Vítek Škop #12

#Papír versus#

Na psaní deníku už mu téměř nezbývá čas. A při plánování projektů i organizaci kalendáře sází na digitální asistenty, zatímco papír pomalu ustupuje do pozadí. Jeho edukativní platforma Vividbook je ale živoucím důkazem toho, že offline a online nemusíme vnímat jako dva protiklady. Ale že spolu naopak mohou koexistovat v dokonalé symbióze. V pražském studiu nás pak Vítek Škop nechává nahlédnout do svých starých skicáků a připouští, že by si měl na rozvoj kreativity na papíře vyhrazovat víc času. Věří totiž, že kombinace tužky, papíru a hlavy je skvělý starter pack na cestě k poznání.

Vítek Škop
majitel Vividbooks

Vítek Škop je grafický designér a zakladatel edukativní platformy Vividbooks, která propojuje papírové a digitální studijní materiály s cílem zatraktivnit výuku přírodních věd. Absolvoval v ateliéru grafického designu a nových médií na UMPRUM u Petra Babáka a své zkušenosti sbíral i v zahraničí. Ještě během studií vymyslel koncept projektu Vividbooks a postupně ho proměnil v inovativní startup, který dnes pomáhá vzdělávat děti za pomocí interaktivních učebnic – nejen v desítkách českých škol, ale i v zahraničí. V roce 2019 s tímto projektem získal ocenění Czech Grand Design za Objev roku, o čtyři roky později pak obdržel cenu pro Grafického designéra roku. V roce 2021 ho magazín Forbes zařadil do výběru 30 pod 30.

Jako grafický designér v minulosti vytvářel vizuály pro kulturní projekty (Dvořákova Praha), veřejné instituce (logo města Plzeň) i firmy (Národní hřebčín Kladruby nad Labem). Ve volném času rád tráví čas se svou rodinou a pečuje o zahradu na své glampingové chatě.

Používáte papír při práci?

Papír mám vždycky na stole pro rychlý sketche, rychlý zápisky a takové odreagování. Papír se stal v naší práci ve Vividbooks obrovsky důležitým, protože po šesti letech digitální platformy jsme se pustili do tištěných pracovních sešitů pro školy. V některých předmětech jsme si uvědomili, že tužka, ruka, papír, hlava je prostě kombinace, která je absolutně klíčová k poznání. Takže jsme začali tisknout pracovní sešity a papír teď zažívá comeback. Je to teď obrovsky důležitá noha našeho byznysu, protože školy jsou zvyklé platit za papír víc než za digitální obsah.

Co vám na používání papíru nejvíce vyhovuje?

Určitě mi vyhovuje to, že když ho používám, hlava víc odpočívá, je víc napojená na haptickou činnost a možná víc uvažuje. Ale abych se přiznal, v mém osobním životě jsou pro mě důležitější digitální pomocníci jako osobní asistenti v telefonu a tak dál. Papír pro mě v rámci organizace času nebo deníků ustupuje do pozadí. Přinesl jsem si sem na rozhovor své staré deníky a je nádherné tím listovat a zpětně si prohlížet, o čem jsem přemýšlel, kde jsem byl a co se mi honilo hlavou. Bohužel z téhle rutiny už jsem trošku vypadl a mám pocit, že na psaní deníku není tolik času. 

„Papír se určitě stává jakýmsi uklidněním vůči všudypřítomnému telefonu. Dřív jsem si myslel, že telefony dokážeme vymazat z našich životů, teď už si to nemyslím – staly se nepostradatelnou součástí a umí vlastně úplně všechno. Právě proto je super mít občas v ruce vytištěné fotky, knížky, zápisky a tak.“

Čím rád píšete?

Tady mám konkrétní a jasnou odpověď: je to kuličkové pero, černé, síla 0,5 z japonského obchodu Muji. Je to absolutní, ultimátní nástroj na psaní, kreslení a skicování a to bych určitě všem doporučil.

Jak vypadá váš pracovní stůl?

Poslední dobou se dostávám do stavu, že mě začínají znervózňovat věci kolem mě, takže se snažím, aby můj pracovní stůl byl absolutně prázdný a nebylo tam nic, co by mě rušilo, kromě několika knížek, občas nějakých papírů, pera, samozřejmě klávesnice, monitoru a počítače. Nicméně mám tu jeden takový osobní artefakt. Když jsem vyhrál cenu Czech Grand Design za Objev roku, dostal jsem cenu od Terezy Rosalie Kladošové, která byla v Mexiku a vybírala pro designéry artefakty na tržištích jako výherní ceny. Takže mám tady takového koníka, se kterým si vždycky hraju, když se mi něco honí hlavou. A monitor mám podepřený krabicí, ve které se ten koník nacházel, abych u počítače seděl rovně.

„Kreativita, představivost a vizualizace jdou ruku v ruce, ať už člověk dělá weby, sochy, maluje nebo cokoli jiného. To je to nejklíčovější a ta forma představivosti a vizualizace je pak na vkusu každého.“

Je pro vás důležitá kombinace papíru a digitálního světa?

Papír se určitě stává jakýmsi uklidněním vůči všudypřítomnému telefonu. Dřív jsem si myslel, že telefony dokážeme vymazat z našich životů, teď už si to nemyslím – staly se nepostradatelnou součástí a umí vlastně úplně všechno. Právě proto je super mít občas v ruce vytištěné fotky, knížky, zápisky a tak. Se ženou se snažíme, aby naše dcera moc nekoukala do zařízení, takže si s ní hodně prohlížíme fotky a knížky na papíře. Je vidět, že je to pro ni úplně jiný zážitek. Když si prohlíží fotky na počítači, je to úplně jiné a jen to, že displej září, v ní vytváří jakousi závislost. Myslím si, že čím míň displejů pro děti, tím líp, ale ať si to každý dělá, jak chce. Takže papír se stává důležitou formou i kvůli naší dceři.

Digitální vypravěčka Michelle Losekoot v našem diáři 365 kreativních dní píše, že: „Kreativita je představivost použitá v praxi. Kreativní lidé nemají bohatší fantazii, jen umí svou představivost nasměrovat a zacílit.“ Jak vnímáte vztah mezi kreativitou a představivostí vy?

Kreativita, představivost a vizualizace jdou ruku v ruce, ať už člověk dělá weby, sochy, maluje nebo cokoli jiného. To je to nejklíčovější a ta forma představivosti a vizualizace je pak na vkusu každého. Já si třeba rád rovnou ty věci navrhuju, což je u tvorby prototypů nebo kampaní možná opačný přístup, než by měl být. Ale jako pro vizuálně smýšlejícího člověka je pro mě důležité vidět finální produkt, barvy, písmo, tón hlasu, použité fotky. Teprve pak mi to v hlavě zapadá do strategie a tvoří se kolem toho byznysové nápady. Naštěstí jako grafik nemám problém vytvořit finální vizualizace, které vypadají profesionálně. Určitě s tím výrokem souhlasím. Čím víc člověk skicuje, tím víc přemýšlí a určitě je to neoddělitelná součást kreativity.

Jaká věc nebo situace je pro vás ve světě grafického designu absolutně nepředstavitelná?

Já už nejsem grafický designér, teď řídím firmu a od grafického designu jsem se de facto oddělil a používám ho jen jako určitý skill v rámci budování firmy. Kdo mě zná, ví, že tu budoucnost oboru nevidím úplně růžově, i když mě to mrzí. Za poslední dva roky se trh práce a přístup k designu hodně proměnil. Přichází chytřejší nástroje, které na jednu stranu usnadňují práci designérům, na druhou stranu malé a střední firmy si to můžou dělat s minimálním talentem samy. Ta role se možná proměňuje do formy určitého kurátorství, art direction, nemyslím si, že to bude existenční krize úplně pro všechny, ale určitě to zastaví přiliv nových talentů, protože se ten obor stává méně lukrativním. A je to velká škoda. Ale berte mě s rezervou, já si občas dělám moc černé závěry a pak s tím všechny ostatní otravuju, takže je možné, že to tak vůbec není a ten obor naopak bude v budoucnu kvést.

„Kromě vizuality je pro mě zásadní i to, že se snažíme děti vést k hlubšímu přemýšlení. Učitel s našimi materiály se víc ptá a méně vysvětluje, takže děti mají prostor samy objevovat, formulovat názory a rozvíjet kritické myšlení.“

Představujete si častěji ty nejlepší, nebo ty nejhorší scénáře?

No samozřejmě ty nejlepší, a ty nejčernější se pak začnou rýsovat, až když do toho člověk jde. Jeden známý mi řekl, že když člověk začíná nějaký projekt nebo podnikání, je vždycky naivní, a to je vlastně dobře. Kdyby nebyl, tak by viděl všechny ty problémy, které jsou úplně všude – ať už děláte šperky, design, učebnice, stavební firmu nebo politiku, všude na vás čekají nástrahy, které jsou těžší, než jste si mysleli. A je dobře, že je nevidíte předem, protože byste to jinak nikdy nezačali dělat a nikdo by pak nedělal nic. Snažím se být optimista, i když můj parťák Dan Ondrášek mi to vždycky spočítá do excelových tabulek a dá mi zpětnou vazbu. Jsem rád, že ho mám, ale myslím si, že optimismus je prostě nutnost.

V rámci projektu Vividbooks vytváříte učební materiály pro školy, které rozvíjejí principy interaktivní výuky a zároveň vynikají kreativním vizuálem. Kdybyste byl dítě, co byste na projektu sám nejvíc oceňoval?

Pro mě osobně, jako pro vizuálně citlivého člověka, je na našich materiálech nejcennější právě vizualita. Jsme jedno z mála nakladatelství, které opravdu investuje do toho, aby učebnice vypadaly přitažlivě a mluvily jazykem dětí. Nechceme, aby to bylo přeplácané nebo zbytečně podobné starým učebnicím, které spíš odpovídají vkusu dospělých. Chceme, aby se v tom děti neztrácely, měly prostor se nadechnout a aby neměly pocit, že je ten předmět bude „bolet“. Kdybych byl dítě, určitě bych nejvíc oceňoval, že naše stránky nejsou zahlcené a dávají mi prostor přemýšlet a cítit se v pohodě. Kromě vizuality je pro mě zásadní i to, že se snažíme děti vést k hlubšímu přemýšlení. Učitel s našimi materiály se víc ptá a méně vysvětluje, takže děti mají prostor samy objevovat, formulovat názory a rozvíjet kritické myšlení. Věřím, že takto vychováváme děti, které se umí orientovat v informacích, umí si utvořit a obhájit svůj názor a celkově lépe přemýšlejí. 

Navrhujete učebnice určené primárně do dětských rukou. Jakou učebnici byste navrhl pro dospělé?

V zásadě by učebnice pro dospělé nebyla o moc jiná než pro děti. Použili bychom stejné mechanismy – jít krůček po krůčku, klást otázky, postupně přidávat větší výzvy a vést čtenáře k tomu, aby přemýšlel a poznával věci vlastní zkušeností. Myslím, že je to nejefektivnější způsob učení bez ohledu na věk. Samozřejmě vizuální styl by se trochu lišil, byl by střídmější a přehlednější, ale princip by zůstal stejný: člověk se učí přemýšlením a děláním, a to platí pro jakoukoli věkovou kategorii.

„Školy dnes musí obhájit svou existenci a vysvětlovat nejen dětem, ale i rodičům, proč se co učí. Třeba u matematiky musí zaznít jasná odpověď: Učíš se to, abys uměl logicky uvažovat. A to využiješ v jakémkoli oboru.“

Jak si představujete ideální budoucnost vzdělávání?

Vzdělávání budoucnosti je poměrně palčivá otázka. Samozřejmě aktuální téma umělé inteligence – a asi to nikoho nepřekvapí – zásadně mění roli škol i učitelů. Je to něco, co ovlivní vzdělávání mnohem víc než kdysi internet, a to nejen v dobrém smyslu. Dnes máme asistenty, kteří nám pomáhají řešit úkoly, ale ne vždy to musí být pro naše dobro v dlouhodobém horizontu.

Když dospělý přemýšlí nad vzděláváním, má často pocit, že dítě se musí hlavně naučit kriticky uvažovat. Jenže často předpokládáme, že děti už mají znalosti, které máme my – a to je chyba. U dětí je třeba si uvědomit, že ony ty základy opravdu nemají. Když například píšou eseje nebo diktáty, nejde o to, aby se z nich stali spisovatelé. Jde o to, že se učí formulovat názory, psát pracovní e-maily, hezky komunikovat. A to se jinak než praxí – psaním, opakováním, prezentováním – prostě nenaučí.

Stejně tak v matematice nejde o to, aby děti celý život počítaly složité příklady. Učí se tím zvládat intelektuální výzvy, dojít k výsledku, zapojit mozek, soustředit se. Matematika je trénink hlavy. I když máme kalkulačky, děti musí počítat. Proto nesouhlasím s názorem, že díky umělé inteligenci nebudeme muset číst a psát. Děti se musí učit základy – i to zatracované memorování má své místo. Samozřejmě jde o správný poměr, ale je potřeba chápat umělou inteligenci i jako potenciální hrozbu, která může způsobit, že naše schopnosti a přirozený trénink mozku zakrní.

Školy dnes musí obhájit svou existenci a vysvětlovat nejen dětem, ale i rodičům, proč se co učí. Třeba u matematiky musí zaznít jasná odpověď: „Učíš se to, abys uměl logicky uvažovat. A to využiješ v jakémkoli oboru.“ Pokud to školy nebudou dětem vysvětlovat, povede to k tomu, že budou bezhlavě opisovat a přestanou se snažit, protože „asistent všechno ví“. To je obrovské nebezpečí, kterému jako společnost i školy čelíme.

My ve Vividbooks se snažíme dětem ukazovat, že učení může být aktivní – že se učí skrze činnost, diskuzi, formulování názorů a vlastní přemýšlení. A tohle podle mě musí být v budoucnosti vzdělávání přítomno úplně všude. Samozřejmě společně s těmi základy. Učitelé nám často říkají, že děti zpočátku takový styl výuky nemají rády, protože vyžaduje větší aktivitu. Ale když se to podaří, výsledky jsou neuvěřitelné. Děti samy přicházejí, vysvětlují spolužákům, zapojují se. A to je přesně ten typ vzdělávání, které má smysl.

Máte nějaký kreativní projekt, který zatím trpělivě vyčkává na dobu, kdy budete mít víc času nebo energie?

Teď si po večerech začínám modelovat sochy, protože mi chybí práce s hmotou a uměním. Můj nový cíl je prostě plácat hlínu, modelovat obličeje, postavy a tvary, mám nápady pro sochy v prostoru. Chtěl bych trochu prozkoumat tyhle vody, protože umění je něco, co člověka intelektuálně povznáší a ukazuje mu pohledy, které jsou skryté v běžné práci. Když se do toho ponořím – třeba večer – najednou jsou tři hodiny pryč a já o tom vůbec nevím. A to si myslím, že je dobrá známka toho, že mě to baví a že bych se tím mohl taky někdy zabývat a nesnažit se jenom o business. 

Kdo je pro vás ve světě designu aktuálně největší inspirací? A v čem?

Určitě každý, kdo v něm dokáže vydržet, prosadit se a neustále přicházet s novými produkty a nápady. Moc si vážím těch, kteří v oboru zůstávají a ukazují, že i na českém rybníčku se dá uživit a vytvářet světově kvalitní věci.

Foto: Adam Mráček (studio Vividbooks)

Papír versus

Pěstovat zvídavost. Projevovat odvahu. Všímat si nepatrností. Hrát si. Dát prostor představivosti. Být flexibilní. A vytrvat.

V seriálu Papír versus vás chceme vrátit do kreativních kolejí. Žádné výhybky, zpoždění ani příliš komplikované trasy, jen vy a papír – na cestě za kreativitou. Během roku 2025 vám tak postupně představíme celkem 7 komponentů, které by neměly chybět ve vaší kreativní výbavě, a ukážeme vám, jak se jim vydat naproti. Každou z vlastností vám představíme samostatně a připojíme tipy na to, jak ji rozvíjet. Inspirativní vlna bude následně pokračovat rozhovory s osobnostmi, které daným ingrediencím kralují a podělí se s vámi o to, jak konkrétně jim v tom pomáhá papír.