Jarní vánek na našem eshopu aneb nové doplňky jsou tu!

PAPÍROVÍ LIDÉ / 8 / JAN NĚMEC

Papíroví lidé, 8. 6. 2022

Jan Němec

1981 / spisovatel / narodil se v Brně, žije v Brně, píše většinou na Vysočině

Jan Němec je spisovatel, novinář, vysokoškolský pedagog a příležitostný fotograf. Mnoho let působil jako redaktor literárního časopisu nakladatelství Host, letos se stal jeho šéfredaktorem. Tvrdí, že psaní je osamělou činností, ale literatura společným projektem. Spoluzaložil Asociaci spisovatelů a jeho poslední dva knižní projekty vznikaly ve spolupráci.

Každá jeho kniha je v nějakém ohledu experimentem. Jeho první román – beletrizovaný životopis Františka Drtikola Dějiny světla – neobvykle v du-formě a poeticky přibližuje život slavného fotografa. Obdržel za něj Cenu Evropské Unie za literaturu. Jeho další kniha – Možnosti milostného románu – zase pracuje s autofikcí a vytváří prostor pro zkoumání, zda a jak lze v dnešní době psát o lásce. Příběh o šestiletém partnerském vztahu Jana a Niny měl mezi čtenáři i kritiky velký ohlas. Diskutovalo se o něm, psalo se o něm a ukázal nám, že i v dnešní době román může budit vášně.

Jan Němec: Facebook / Instagram / Host

Kdo jsi?

To není na začátek dotazníku, ale na celý život, ne?


Pamatuju si, jak jsem kdysi na prázdné stránce viděl vytištěno velkými písmeny: NEJSEM NIKDO. To na mě kdovíproč udělalo dojem.  

Co vidíš, když zavřeš oči?

Když zavřu oči, slyším zvony. Právě sedím na náměstí v Mikulově.

Řídí/vede tě více řád nebo chaos?

Řídím se řádem, který si někdy s větším, někdy s menším úspěchem vytvářím z chaosu. Jsem jednoznačně apollinský typ, jestli se ptáte na toto. 



Je pro tebe důležitější se ptát nebo nacházet odpovědi?

Přijde mi, že ptát se, jestli jsou důležitější otázky nebo odpovědi, je jako zkoumat, jestli je v gintonicu důležitější gin nebo tonic.

Špatně se to odděluje.   

Co pro tebe osobně znamená kreativita a bez čeho se neobejde?

Tvořivost je pro mě způsob, jak se ve šťastnějších dnech vztahuju ke světu. A skoro bych řekl, že nejlepší na ní je, bez čeho všeho se obejde.  

Co je tvou největší vášní a jakým způsobem jsi ji v sobě objevil?

Kdysi jsem napsal esej, který si hrál se slovy vášeň a touha. Pamatuju si z něho už jen jednu formulaci: Vášeň člověka naplňuje, touha zadlužuje. Takže co mě nejvíc naplňuje? Když píšu, když jsem s někým, koho mám rád, když jsem zajedno se světem. 



Co tě žene vpřed, motivuje, inspiruje, zažehává, nutí se zvednout, být aktivní – tvořit?

To se proměňuje. Člověk může celý život dělat jednu věc, ale bylo by divné, kdyby ji ve dvaceti, ve čtyřiceti, v šedesáti a v osmdesáti dělal z těch stejných důvodů. Mně je čtyřicet, to je ten čas, „kdy život náš je v půli se svou poutí“.

Člověk zjišťuje, že nejde prožít druhou polovinu života podle hodnot té první.

Hledá nové důvody, proč být sám sebou, nebo někým jiným.   


Jaká emoce je pro tebe klíčová na počátku tvoření? Je negativní nebo pozitivní?

Nejde tolik o kvalitu emoce, spíš o její intenzitu. Člověka může něco štvát, mrzet, zajímat, vzrušovat nebo ještě něco jiného. Kerouac myslím někde říká, že „co je opravdové, výraz si najde“. Teď píšu povídky z válečné Ukrajiny, tady byl na začátku vztek a šok. Ale taky zvědavost, jestli to vůbec půjde.

Tvoříš raději sám nebo spolupracuješ?

Psaní je osamělá činnost, ale literatura je společný projekt.

V poslední době hledám způsoby, jak tvůrčí samotu sdílet.

S Petrem Vizinou jsme vydali knížku rozhovorů o spiritualitě Znamení neznámého, s Janou Šrámkovou máme vymyšlenou experimentální novelu pro dva autorské hlasy. 

Kde rád pracuješ? Potřebuješ svůj prostor, stůl, nástěnku…? Nebo ti stačí prostor virtuální?

Místo je pro mě podstatné.

Nemusí být přímo moje, ale

musím být schopný nějak si ho osvojit, přilnout k němu.

Ano, pracovat mohu až tehdy, když se někde cítím dobře. Jak jsem už říkal, jsem teď v Mikulově, pracuju v pokoji s výhledem na Svatý Kopeček a nic lepšího mě myslím nemohlo potkat… 

Kterou fázi tvůrčího procesu máš nejraději?

Když už je rukopis v podstatě hotový, pročítám ho po sobě, jen sem tam něco upravím a přeleštím. 

Který smysl zapojuješ při práci nejvíce?

Bohužel oči, mám pocit, že každá knížka mě stojí čtvrt dioptrie. Potřeboval bych monitor s pasivním displejem. 

Potřebuješ se věcí dotýkat?

Ano. A co teprve lidí.

Jaké jsou tvé nejdůležitější pracovní nástroje?

Bez QWERTZ klávesnice už by to asi nešlo. I když nedávno jsem si pořídil alespoň tablet s pasivním displejem a různé poznámky nebo přípravy na přednášky se snažím psát rukou do něj. Díky tomu vím, jak se mi zhoršil rukopis a vůbec jemná senzomotorika.    





Jak propojuješ online a offline svět?

Snažím se je naopak nepropojovat.

Online prostředí kolonizuje skutečnost ažaž i bez mého přičinění. 


Kdy sáhneš po tužce a po papíru?

Popravdě řečeno, málokdy. Nejčastěji když po sobě čtu vytištěný rukopis a dělám si do něho tužkou poznámky. Nebo když si takto poznámkuju knihu. Takže málokdy jde o čistý list papíru.  

Kdybys měl tu možnost, jakou jednu věc bys do našeho světa dokreslil a co bys z něj naopak vygumoval?

To je dobrá otázka, ale vlastně se mi zdá, že svět editujeme až moc.

Máme na to docela účinné psychologické nástroje, v jednom kuse do světa kolem něco projektujeme, nebo naopak něco ze světa popíráme či potíráme. Ale jednu věc bych teď vygumoval rád: Z.



Čím je pro tebe chyba?

To nejde říct obecně. Chyby jsou různé. Vybavuje se mi, že Antoine de Saint-Exupéry má v Citadele hezkou pasáž, ve které vysvětluje, že choreografii života tvoří i všechny chybné kroky, které člověk udělá. To zní moudře.

Ale některé chyby nemají žádnou světlou stránku, a i to je třeba připustit.

Bál bych se dělat hned z každé chyby schod, po kterém člověk stoupá výš.    


Napsal bys vzkaz budoucím generacím na papír nebo do počítače? A proč?

Na papír. Ale nevím proč, je to jen pocitová věc.

Asi že papír je osobnější, a pokud bych už měl odvahu vzkazovat něco do budoucnosti, muselo by to asi být osobní.   

Věříš v sílu papíru? Kdyby měl papír vymizet ze světa, jak/čím bys ho nahradil?

Mám papír rád, a nejen jako někdo, kdo píše a čte. Rád se probírám vzorníky papíru, papír mě zajímá nejen jako nosič, ale i jako materiál. Na druhu stranu, papíru je všude zbytečně moc, mnoha textům – a teď nemyslím jen výpisy ze stavebního spoření, ale i knihy – by úplně stačila elektronická podoba.

Existuje nějaký kus papíru, který má pro tebe výjimečnou hodnotu?

Ano, spousta. Určitě nějaké fotografie, pohledy, dopisy, grafiky, vzkazy. 

Který papír tě v životě nejvíc rozčílil?

Nenapadá mě nic konkrétního. Ale štvou mě třeba lékařské zprávy, psané tak, že jim není rozumět. 



Co bys udělal s posledním kusem papíru, který by se ti dostal do rukou?

Strčil bych si ho do kapsy.


 

Jak si uchováváš věci, které si chceš pamatovat?

Mám doma několik krabic takových věcí. Hodně z nich pochází ještě z puberty. Pak se písemnosti i fotografie začaly digitalizovat, teď jsou někde na discích, alespoň doufám.   


Kdy je nula víc než jedna?

Když následuje za jedničkou?

“Vytvořit nedokonalé něco je lepší, než dokonalé nic.” Co ty na to?

Že jsou i lepší aforismy. S tímto se nedá než souhlasit. 


Máš nějaký zaručený tip na to, jak kreativitu udržet čerstvou?

Kreativita nezná zaručené tipy. Takže tudy cesta nevede. I to je asi dobré vědět.  

Může lidská tvořivost zachránit svět?

Nejsem si jistý tím, že svět potřebuje zachraňovat. A co se tvořivosti týče, může ho stejně tak zachránit jako zničit. Existuje i temný génius, to by se nemělo zapírat.

Ano, skoro bych řekl, že pokud svět něco zničí, bude to lidská tvořivost, která ztratila míru.  

Tvořivost je…?

…jistě něco jiného než jakákoli definice tvořivosti, kterou bych tu mohl vytvořit.       

Foto: Adéla Waldhauserová


Projekt Papíroví lidé vyrostl z naší víry v kreativitu jako jednu z nejmocnějších lidských dovedností, z fascinace různorodostí pohledů na svět a z lásky k papíru, který má i přes svou proměnlivou roli v dnešním digitálním světě stále své pevné místo. Projekt Papíroví lidé přináší rozhovory s lidmi, kteří nás inspirují. Co je žene vpřed, motivuje, inspiruje, zažehává, nutí se zvednout, být aktivní – tvořit? Následujeme je za hranice jejich profesí, do míst, kde se všechny propojují, do lůna lidské kreativity. 

(Volně inspirováno rubrikou Respektu Politika v nás, inspirovanou rubrikou německého deníku Die Zeit. Za inspiraci děkujeme!)


Baví vás Papírové lidé?
Nechte se inspirovat i ostatními díly.

Petr Babák + Johanna Nejedlová + Bob Kartous + Lenka Vacková + Adam Táborský + Jan Lukačevič + Petra Dočekalová

Novinky, inspirace, zajímavosti & svět papelote