Papír versus Janek Rubeš #19

#Papír versus#

Janek Rubeš je investigativní reportér, videomaker a kluk z Prahy. Studoval na Filmové akademii Miroslava Ondříčka v Písku a následně na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně. S tvorbou videí začínal na internetové televizi Stream.cz, kde společně s režisérem Markusem Krugem sledovali nepoctivé taxikáře, podvodné směnárny i korupci ve vedení města. Společně s kolegou Honzou Mikulkou začali v roce 2008 začali natáčet pro Youtube.com a Stream.cz, následně i Televizi Seznam a v roce 2020 založili vlastní brandy Kluci z Prahy a Honest Guide. Oba kanály spojuje ambice ukázat Prahu z jiných perspektiv, než jak ji prezentují v turistických průvodcích. Ve videích upozorňují na turistické pasti, odhalují podvodníky a přibližují místa, která stojí za návštěvu i mimo hlavní trasy. 

V roce 2018 získal Janek ocenění Novinářská křepelka za investigativní žurnalistiku. Společně s Honzou Mikulkou pak v roce 2024 obdrželi cenu Křišťálová lupa v kategorii Online video.

„Měl jsem jeden starší zápisník z doby, kdy jsem točil o taxikářích, a bohužel jsem ho ztratil. To mě nejvíc mrzí, protože v něm byly absolutní poklady. Nicméně jsem ten typ novináře, který nevěří svým zápiskům, nespolehl bych se na ně a vždycky chci mít věci natočené nebo vyfocené.“

Používáte papír při práci? A má své místo i ve vašem osobním životě?


Papír moc nepoužívám, ale mrzí mě to. Je to asi hlavně proto, že neumím psát, respektive stydím se za to, jak vypadá moje písmo a když už nějakej papír vytáhnu, mám pocit, že je to něco strašně důležitýho. Takže když si něco vytisknu nebo si vzpomenu na svůj blok a začnu do něj něco zapisovat, tak si říkám: „Teď je to to důležitý, protože se to tam děje navždy.“ Nicméně věci jako indexace a vyhledávání jsou něčím, co pro mě papír trochu upozaďuje. Vždycky půjdu spíš k počítači, protože množství informací, se kterými pracuju, vyžaduje, abych v nich mohl rychle vyhledávat, a to v papíru zatím neumím. 

Měl jsem jeden starší zápisník z doby, kdy jsem točil o taxikářích, a bohužel jsem ho ztratil. To mě nejvíc mrzí, protože v něm byly absolutní poklady. Nicméně jsem ten typ novináře, který nevěří svým zápiskům, nespolehl bych se na ně a vždycky chci mít věci natočené nebo vyfocené. Ale pamatuju si, že v tom sešitě bylo spoustu podvodníků, o kterých točím dodnes, a kteří se mi tehdy přiznali k tomu, že někoho podvádí, aniž by věděli, že o nich kdy budu točit.

Co vám na používání papíru nejvíce vyhovuje?


Papír je jako VHSka. I po dvaceti letech si pamatuje, kde jste skončili. Na svém drivu mám tisíce dokumentů pojmenované jako Bez názvu. Většinou tam je napsané třeba jen jedno slovo a já už si vůbec nepamatuju, proč jsem je založil. Kdežto na papír si většinou zapíšete datum, nějakou poznámku a nenecháte ho jen tak otevřený…

Jaký typ poznámek a při jakých příležitostech si píšete na papír a jakým stylem si je nejraději vedete? 

Fotka je pro mě víc než poznámka. Pro moji práci je to médium strašně důležitý, protože když se pak se mnou někdo hádá, fotka je pořád víc než zápis. Když si zapíšu: „Tady se v tuhle situaci dělo tohle“, tak můj divák mi to nemusí věřit. Takže nejvíc využívám fotky. V mym telefonu bude třeba čtvrt milionu fotek. 

Kdybyste si měl vybrat ideální zápisník, jaký by měl být? Jaké aspekty by hrály roli?

Chtěl bych, aby měl rozměr A5, linky a aby mi ho koupila moje žena. Moje žena totiž miluje papír, takže ho doma máme všude.


Kolik zápisníků za rok dokážete popsat? A vracíte se k nim zpětně?


Chtěl bych být tím cool týpkem, co má na každej rok jeden zápisník, ale bohužel nejsem. I když mě to mrzí! Nicméně chodil jsem s jednou holkou, která si myslela, že mě změní. Koupila mi Moleskine, krásný pero k tomu a já ho fakt celej popsal a byl jsem za to hrozně rád. Ale pak jsem se s ní rozešel a už ho nepoužívám. Každopádně jsem potom chtěl stejně zapůsobit na svého parťáka Honzu Mikulku, takže jsem mu taky koupil papírový diář a on ten ho používá dodneška.

Čím rád píšete?


Tím, co je po ruce. 

Jaké další nástroje a způsoby používáte k zaznamenávání svých nápadů a myšlenek? 

Kromě fotek je to ještě záznamník, paradoxně ve svém práci víc používám skrytý mikrofon, než skrytou kameru. 

Co nesmí chybět ve vašem papírenském gearu?

Já se papír stejně vždycky snažím zdigitalizovat. Nejvíc papíru, co se mi dostává do rukou, jsou prošlé běloruské ruble od podvodníků, které natáčíme v Praze v ulicích. A já jsem se v jeden moment rozhodl, že ty bankovky zaznamenám do excelovské tabulky, protože se ukázalo, že měly sériová čísla, která šla v řadě a já jsem pak díky tomu dokázal vypozorovat, který podvodník podvedl kterou oběť.

Jak to vypadá na vašem pracovním stole? Co všechno na něm najdeme?


Bordel, bordel, bordel. A padá tam pátý před devátý. Kabely, hard disky, neuvěřitelné množství papírů, u kterých mám vždycky pocit, že budou důležité, pak se ale ukáže, že nejsou zas tak důležité. Nejčastěji ale sedávám v kavárnách a všechno si nosim jako šneček ve své ulitě. Takže papíry, počítače, mikrofony, kamery, všechen bordel mám v batohu.

„Ta posedlost mít stejnou fotku, stejnej záběr a zážitek jako ti přede mnou je obrovská.“

Jak důležitá je pro vás kombinace papíru a digitálního světa? Jakým způsobem je balancujete?

Žiju víc v digitálním světě a jsem rád, že existují lidi, kteří ten papírový převádí ke mně do digitálu. S papírovými věcmi se asi opravdu nejvíc setkávám, když prohledávám smlouvy a jsem rád, že nás v nějakej moment napadlo, že ho budeme digitalizovat. Protože jak jsem řekl, indexace a vyhledávání jsou pro mě v práci to nejzásadnější.

To víte, že si občas vezmu do ruky knížku a mám chuť zmáčknout Ctrl+F a najít si tam, co potřebuju. Ta deformace je hrozivá.

Co máte na cestování ze všeho nejradši?

Jejdamane, všechno možný. Že potkáváte nové lidi, že poznáváte nová místa, že ochutnáte nová jídla. A že něco objevíte. 

Kdybyste mohl všude na světě vyzmizíkovat jeden turistický nešvar, který by to byl? 

Že všichni chtějí vidět to stejný. A jenom následujou stopy ostatních a nejdou tam kvůli tomu, že by je něco zajímalo, ale jen proto, že to viděli ostatní a oni to přece musí vidět taky. Ta posedlost mít stejnou fotku, stejnej záběr a zážitek jako ti přede mnou je obrovská. Takže to kdyby šlo vyzmizíkovat… Snažíme se na tom pracovat v Praze, kdy těm lidem říkáme, pokud vám je dvacet, tak jsou tady lepší věci co vidět než Pražskej hrad a Karlův most. 

A taky ještě posedlost tím, že moje dovolená musí být ohodnocena na sociálních sítích lajky, ta je taky úplně zvrácená. 

Jaký z vašich cestovatelských snů zatím čeká na wishlistu? 

Já jsem vždycky chtěl na Aljašku a těším se že tam někdy pojedu. Moje oblíbená kniha byla Into the Wild, a tak doufám, že se tam někdy dostanu nějakou zajímavou přepravou. Moc by se mi líbilo dojet tam třeba vlakem nebo autem z New Yorku. Teď zrovna jsem viděl nějakýho kluka, kterej tam jel na motorce z Walmartu. 

A co vás na tom nejvíc láká?

Že tam nic není. Že tam bude nějaké malé městečko, kde si dáte pivo s místníma, pokecáte s nima a zeptáte se jich, co dělají. Já jsem jednou byl ve městě, které se jmenovalo Lusk, ani nevím, kde to bylo, podle mě v Jižní Dakotě. Takový to, když jedeš čtyři hodiny rovně, nikde nic není, zastavíš na křižovatce, kde je hospoda a dáš si pivo. To je lepší než vidět Mount Rushmore.

Emoce, zážitek a suvenýr, které by si měl z Česka odvézt každý?

Myslím, že ten zážitek je dostat se nám pod kůži, ne? Takový to, jak jsem ze začátku grumpy a pak už najednou nejsme. A buď si to propijete u čtvrtýho kafe nebo piva. Nicméně tohle se snažím v turistech vždycky probudit. Když se mě ptají, kam si mají zajít na jídlo, odpovídám, ať se zeptají někoho na ulici, kam chodí na oběd, a tam ať si ho dají i oni. Tam zažijou tu emoci, dostanou ten zážitek a jako suvenýr si můžou domů odvézt třeba podtácek. To bych udělal já. 

A taky si myslím, že když si turisti zajdou do jakýkoliv hospody kilometr od centra Prahy, tak dostanou takovej zážitek jako nikdy.

Ruličkáři, taxikáři i podvodné směnárny. Nešvary v ulicích hlavního města jste začali s Honzou Mikulkou dokumentovat a odhalovat už před více než deseti lety. V čem se podle vás Praha za tu dobu změnila? 

Mění se pořád. Podniky umíraj, podniky vznikaj. Turismus se hodně proměnil v honbě za tím mít stejnou fotku jako ostatní a mít na ní lajky. To se u určité části turistů určitě změnilo. 

Některé nešvary zanikly, jiné se objevily. Obchodníci se hodně rychle naučili, že turisti nechápou cenu v korunách, takže toho využívají ve svůj prospěch, protože turista nechápe, že voda za 160 korun je drahá, takže malé minimarkety v Praze přešly na tuhle cenotvorbu, která není dána tím, že jsou v centru a mají drahej nájem. Je daná tím, že vědí, že tam můžou dát jakoukoliv cenovku, protože opilej turista ve čtyři ráno zaplatí cokoliv. K horšímu se změnily taky bankomaty, kterých pořád přibývá jak hub po dešti. 

Změnilo se i to, že lidí jako jsem já je víc. Už nejsme dva, jsou nás dva tisíce. Což je dobře, že se ukazují další a další místa a lidi si radí navzájem. Ale že by se něco změnilo třeba z pohledu města jako instituce, to ne. Nenapadlo by mě třeba, že v roce 2026 budou podvádět taxikáři na letišti, ale pořád se to děje. 

Jaký turistický trend vás aktuálně baví nejvíc? A který naopak vůbec?

My jsme předloni vytvořili trend, kdy jsme se postavili na Karlův most, a já si postesknul Honzíkovi, že mě hodně štve, že když turistům odstříháme zámečky lásky, tak se na nás pak zlobí, takže víš co? Necháme je, aby si je odstřihali oni sami. A dali jsme si tam normálně ceduli: Cut lovelock for free. Přinesli jsme tam kleště, přišli turisti, ptali se, co to má být, tak jsem začal vysvětlovat, že máme v Česku tradici, že ty zámečky stříháme. A oni, že se to snad klasicky spíš věší, ne? A já na ně zase: Whaaat, to jsem nikdy neslyšel! Trvalo to podle mě tak dvacet minut, kdy jsme tam s Honzíkem seděli, pili pivo a sledovali. Takže to byl trend, kterej jsme si vymysleli, vytvořili a dodneška na něj rád vzpomínám. 

Investigativní novinařina stojí na předpokladu, že se věci dají měnit k lepšímu. Občas je to ale boj bez vidiny konce i výsledků. Co vás po tolika letech přesvědčuje, že to stojí za to?

Není to ambice nutně měnit věci k lepšímu, ale spíš ambice říct: „Hele, sem nezasvítilo světlo, jak je rok dlouhej, a nikdo si tohohle nevšiml.“ Takže já se pokouším tu svojí hlásnou troubu využít k tomu, že na ty věci upozorním. 

Dokážete si ještě dneska v klidu užít dovolenou, aniž byste všude kolem sebe automaticky hledal red flags?

Ne a proto nejezdím do typicky turistických destinací a spíš jedu tam, kde ty red flagy nejsou. Což jsou místa, kde není masový turismus a naopak je tam klid. Takže pro mě je představa, že bych jel do Říma, těžká, protože bych tam ani nechtěl objevovat ty skryté krásy, ale zamířil bych rovnou do toho epicentra, kde je milion turistů, protože by mě to zajímalo víc. 

Čili jsem radši, když se ženou jedeme někam, kde můžeme mít klid, typově do Brna. 

Jakou dovednost jste si díky své práci osvojil a jste za to vděčný?

Poznám podvodníka na sto honů. Trvalo to dlouho, ale ta superschopnost nejspíš je, že ty šmejdy, kterým nikdy za dvacet let neřekl, že jsou šmejdi, a dvacet let někoho v Praze obelhávali a dělali ostudu našemu městu, tak jsem rád, že my teď máme tu možnost a schopnost jim to říct. 

 Foto: Adam Mráček 

Papír versus

Druhá sezóna nabízí návrat do offline světa a přináší rozhovory s osobnostmi, které navzdory digitální době nepřestávají fandit papíru. Nahlédněte do jejich sešitů, na pracovní stoly i do kreativního procesu. Každý měsíc nová epizoda. Analog už čeká...