Papír versus Daniel Kortus #22
#Papír versus#
Propojuje svět vědy se světem sociálních sítí, kde rozplétá klimatické mýty, uvádí věci na pravou míru a ukazuje, že realita bývá mnohem zajímavější než katastrofické titulky. Když Dan zrovna nevyvrací dezinformace, sedá ke klavíru, zpívá nebo si zapisuje myšlenky do deníku, ideálně mazacím perem a na papír, který klade tužce ten správný odpor. V rozhovoru jsme si povídali o tom, proč fakta v debatě o klimatu někdy prohrávají s emocemi, jestli nás z klimatické krize mohou dostat technologie, ale také o zvědavosti, papíru a schopnosti žasnout nad světem, který ho ani po letech studia nepřestává překvapovat.

Daniel Kortus je vědec a popularizátor vědy, který v rámci projektu Klimatomluva vyvrací klimatické dezinformace. Vystudoval organickou chemii na Vysoké škole chemicko-technologické, kde stále působí jako výzkumný pracovník. V roce 2025 založil na sociálních sítích projekt Klimatomluva, jehož prostřednictvím přenáší své vědecké znalosti do veřejného prostoru, zasazuje je do kontextu a kultivuje debatu o ochraně životním prostředí i klimatické změně.
Když zrovna není na fakultě nebo před objektivem, sedá k pianu, zpívá a hraje si se svými dvěma kočkami.
„Když člověk hledá mezi papíry, přejíždí po nich rukama, slyší jejich zvuk… tenhle prožitek vás při prohlížení PDF dokumentu na počítači nepotká.“
Používáte papír při práci?
Když jsem ještě studoval, tak jsem si vždycky dělal zápisky, protože jenom si to číst mi nestačilo. Takže jsem si vypisoval prezentace a další věci, asi jako každej. A teďka se k tomu vracím, třeba když si potřebuju dělat složitější výpočty, které mi nejdou z hlavy. Nebo si ověřuju nějaké vzorečky. Když si čtu vědeckou studii a chci pochopit, o čem je, v tu chvíli vytáhnu papír a tužku. Je to pro mě ten nejjistější způsob, jak si věci zapamatovat, ověřit a pochopit. Zkoušel jsem to všechno převést i do tabletu, abych neplýtval papírem, ale člověk má zkrátka ze školy nějak zafixovanou tu haptiku, ten pocit, když drží tužku a jezdí po papíře. A na tabletu mi to nebylo příjemný, takže jsem ho prodal a vrátil se zase zpátky k papíru s tužkou.
A má papír místo i ve vašem osobním životě?
Snažím se psát si deníček, ale moc dobrý na to nejsem. A jinak to mám v osobní rovině spojené zejména s tím, že táta hodně pracovně cestoval a vždycky mi posílal dopisy. Takže mám moc rád, když mi třeba přijde dopis.
Co vám na používání papíru nejvíce vyhovuje?
Určitě ten haptický vjem, když tužka přejíždí po papíře, to žádný tablet nenahradí. Pak mě často baví vůně. A když si otevřu knížku, je to mnohem příjemnější než si něco číst elektronicky. Pro mě to má specifickou vůni. S těmi papíry si člověk navíc připadá takový důležitější. Jako když měli dřív všichni důležití manažeři svůj kufříček.
A zároveň mě k tomu napadá ještě opravdovost. I když vím, že je to scestná představa, tak mít data na počítači v jedničkách a nulách, pro mě není tak opravdové jako mít je na papíře. Když člověk hledá mezi papíry, přejíždí po nich rukama, slyší jejich zvuk… tenhle prožitek vás při prohlížení PDF dokumentu na počítači nepotká.
Jaký typ poznámek a při jakých příležitostech si píšete na papír a jakým stylem si je nejraději vedete?
Já jsem si souvislé poznámky nikdy moc nepsal. Když jsem byl ještě ve škole, tak jsem na místo toho, abych si psal zápisky přímo při přednáškách, radši poslouchal. A výpisky jsem si dělal většinou doma, když jsem to potřeboval, protože třeba šlo o složitější látku. Ale jinak jsem nikdy moc na psací vyloženě nebyl, že bych měl 20 sešítků do školy.
A co se týče pořádku v zápiscích, tak absolutně neexistuje. Je to totální chaos. Když se pak snažím něco najít, pokaždé si nadávám. Samozřejmě se mi děje i to, že rozepíšu pět deníčků a pak hledám, co jsem kam napsal.
Podle čeho poznáte dobrý zápisník? Rozhoduje papír, vazba, formát, nebo pocit?
Potřebuju mít pocit, že ten deníček něco stál, že má nějakou hodnotu. Do obyčejného sešitu bych si žádné důležité zápisky nedělal. Jde mi taky o vazbu, o to jak dobře se otevírá. Jestli je mi pohodlné psát na obě strany toho deníku, nebo jestli na jedné straně píšu trochu nakřivo. Mám radši linkovanej papír, takže na zápisky do deníčku bych si nekoupil čisté listy. A taky na něj musí dobře psát inkoust, mám rád, když to trochu drhne a je tam nějaký odpor, když ten papír zkrátka není úplně hladký.
Kolik zápisníků za rok dokážete popsat a vracíte se k nim zpětně?
Řekl bych, že poslední rok jsem to hodně flákal, to jsem popsal tak jeden zápisník. Ale dřív, to určitě bylo víc. Myslím, že teď je to tak půl stránky denně max, takže ročně sto stránek deníčku, kam si zapisuju myšlenky a zážitky. A vracím se k nim, ale jak ke kterým.
Čím rád píšete?
Mazacím perem. Protože píšu jak prase, takže mít možnost to vygumovat je pro mě zásadní. A nemám radost, když to pero zrovna nemám u sebe. Takže většinou, když si beru nějaký zápisník, sahám automaticky i po něm.
Jaké další nástroje a způsoby používáte k zaznamenávání svých nápadů a myšlenek?
Složky na počítači, kam si sbírám materiály – třeba pro Klimatomluvu.
Jak to vypadá na vašem pracovním stole? Co všechno na něm najdeme?
Mám psací stůl, který jde polohovat, abych u něj mohl i stát, a většinou je na něm mikrofon, počítač, zvuková karta, pak občas jeden deník, strašně moc kabelů, které zrovna nepotřebuju, protože nevím, kam jinam je dát, a pití. Úplně nejradši mám, když je ten stůl prázdný a mám na něm jen počítač, protože se mi u toho nejlíp přemýšlí. Ale neděje se to moc často.
Jak důležitá je pro vás kombinace papíru a digitálního světa? Jakým způsobem je kombinujete?
V digitálním světě jsem rozhodně víc, ale jestli je mi to příjemnější, to nevim. Jen by mi na to, co v rámci práce dělám, samotný papír nestačil. Třeba kreslení chemických vzorců v ruce s papírem si vůbec nedokážu představit. Obrovsky obdivuju, když se ještě před počítači musely všechny ty molekuly dělat podle speciálních pravítek. To je pro mě teď úplně neuvěřitelné.
Čili v práci dávám přednost digitálu, ale k papíru se vracím, když si dělám osobní zápisky nebo když potřebuju něčemu porozumět. A ještě mě napadá jedna věc. Jedna z mých koček úplně miluje, když zmuchlám papír a házím jí ho, to je u nás doma taky silné využití papíru!
Co vám dnes v ochraně životního prostředí připadá důležitější než před pěti lety? A jaké téma naopak ztratilo část své důležitosti?
Mnohem důležitější mi určitě přijde občanská angažovanost. Jednak z toho důvodu, kdo sedí na Ministerstvu životního prostředí. A druhak proto, že klimatická změna postupuje překvapivě rychle a v následujících letech bude fakt důležité vysvětlit veřejnosti, že to za ně žádná vláda nevyřeší. Adaptace na klimatickou změnu začíná u toho, že změníme svůj přístup k hospodaření s vodou. Jednotlivci, ale i firmy nebo obce.V zemědělství to znamená hospodařit tak, aby půda udržela víc vody, a přizpůsobovat výběr plodin i termíny setí tomu, jak se mění srážky a teploty. Ve městech jde třeba o to, aby se lidé měli při vedrech kam schovat a aby dešťová voda hned neodtekla do kanalizace. Strom na zastávce poskytne stín a záhon vedle chodníku dá vodě z přívalového deště místo, kde se může vsáknout.
A které téma naopak ztratilo část své důležitosti?
Myslím, že téma, které se hodně řešilo, byla třeba Pařížská dohoda, která stavěla na tom, abychom oteplení udrželi pod hranicí 1,5 stupně Celsia. Což bylo od začátku nerealistické. Ale komunikovalo se to tak, jako by to bylo naprosto zásadní. Dneska už víme, že je to úplně bez šance, tuhle hranici překročíme zhruba za 3 až 4 roky. Takže si myslím, že je potřeba nedělat z toho katastrofu a nevyvozovat závěry, že jsme prohráli boj s klimatickou změnou. V médiích se to často nazývá „point of no return“, ale to je strašná zkratka. Byla to hranice stanovená na základě toho, že se ví, že na dané úrovni oteplení už začnou být fakt velké problémy třeba pro určité ostrovní národy, které se budou muset stěhovat, protože jejich ostrovy budou neobyvatelné.
I tehdy to byl nerealistický cíl, ale komunikovalo se to, jako by to byl zlomový moment. A zbytečně z toho vznikla akorát spousta paniky.
Může klimatická změna paradoxně vést k tomu, že budeme v budoucnu žít v určitých aspektech lépe? Například v příjemnějších městech nebo s menší závislostí na autech?
Říkám si, že i když přistoupíme na narativ populistické strany o tom, že klimatická změna je opravdu jen konspirační spiknutí vědců, kterým se už přes 50 let daří držet ho naživu, a těmi, kdo to “spiknutí” odhalili, jsou shodou okolností fosilní korporace a miliardáři… Tak ale co by se stalo, kdybychom na to spiknutí přistoupili a dál bychom se snažili o dekarbonizaci? I když je to optikou populistů úplně zbytečné, protože klimatická změna je výmysl?
Stane se to, že si vyčistíme vzduch, nebudeme kácet deštné pralesy, nezničíme si koloběh vody, budeme mít půdu, která je úrodná a zdravá, a budeme se dožívat pravděpodobně mnohem vyššího věku a nebudeme týrat zvířata. To je za mě docela dobré samo o sobě. Jestli máme klimatickou změnu zvládnout, musíme se na Zemi naučit žít. Homo Sapiens tu žije už 300 tisíc let. Vyspělá lidská civilizace je tady 10 tisíc let a my jsme byli za posledních 150 let schopní přivést naši planetu na hranici kolapsu. Takže se musíme učit, pokud tady chceme ještě být.
„Já jsem obrovský technooptimista a věřím, že tím, co to vyřeší, budou technologie.“
Kdy se podle vás z klimatu stalo politické téma, které rozděluje společnost a u kterého už fakta často nehrají hlavní roli?
V podstatě hned, jak se zjistilo, že člověk klimatickou změnu způsobuje. Takže zhruba v osmdesátých letech minulého století. Řekl bych, že to začalo, když vznikl Klimatický panel OSN s cílem sbírat důvěryhodné, ucelené informace o klimatu. Je složený z vědců, kteří vytvářejí vědecký podklad, aby se mohl celý svět dohodnout, jak se v tématu klimatu bude postupovat. Klimatologie jako taková je ale dneska neoddělitelná od politiky, protože závěry klimatologie by měly přímo ovlivňovat to, jak se politici budou chovat. To, že se to neděje, je jiná věc. Nicméně i tak se z klimatu často dělá zpolitizované téma.
Když se celý den zabýváte problémem tak zásadním jako je klimatická změna, jak se vám pak daří vracet zpátky k běžnému životu?
Já už jsem se před nějakou dobou vnitřně smířil s tím, že se klimatická změna nevyřeší tím, že se všichni lidé na světě dohodnou, že se musí řešit. To je něco, co pojmenoval už vědec a popularizátor vědy Carl Sagan v roce 1985 v americkém Kongresu, kde říkal, že klimatická změna má několik zásadních problémů. Zaprvé je mezigenerační a my lidi nemáme ve zvyku řešit problémy, které se projeví až za sto let. A druhý problém je, že na to, aby se klimatická změna vyřešila, ji musí řešit celý svět. Když se na tom nedohodnou všechny státy světa, nebude to fungovat.
Já jsem obrovský technooptimista a věřím, že tím, co to vyřeší, budou technologie. Koukám na to tak, že i lidé jako je Tykač, až se jim to vyplatí, prostě přesedlají na obnovitelní zdroje. Budou dál vydělávat miliardy, ale alespoň ne na úkor zdraví planety a lidí. Takže ve finále to opět vyřeší lidská hamižnost. Vždycky jsme se nějak dokázali dohodnout a technologie nám v tom pomáhaly. Ať už to byla ozónová díra nebo kyselé deště. Tak proč by to nemělo fungovat tentokrát?
A pak mě taky napadá, že když se to nepovede vyřešit, jo, tak co? Na téhle planetě byl nejhojnější život před 66 miliony lety, najednou přiletělo z nebe překvapení velké jako Mount Everest a během roku vyhubilo 80 % života na Zemi. Takové věci se dějou. Planeta před sebou nějaký život má i bez lidí a nakonec ji stejně za pár miliard let pozře Slunce…
Vystudoval jste organickou chemii a úspěšně dokončil doktorát. Čím si vás věda přitáhla? Byla to touha věcem porozumět, chuť objevovat, nebo předávat poznání dál?
Zvědavost, jak věci jsou. Když jsem byl malej, chtěl jsem být geolog, protože jsem byl úplně fascinovaný krystalovými strukturami minerálů a vůbec jsem nechápal, jak je možné, že mají třeba různé minerály různou barvu, když mají stejné chemické složení. Takže pak člověk zjišťuje, že stačí, aby tam bylo pár atomů jiné látky a všechno je jinak…
Ale na VŠCHT mě úplně původně přivedlo pivo, protože můj strejda zakládal pivovary po světě a já mu říkal, že mě baví věda a že půjdu studovat chemii. Na což mi řekl, ať jdu teda studovat sládka, že s ním budu cestovat. Tak jsem si to zkusil, ale po dvou letech jsem zjistil, že to není pro mě a přestoupil jsem na víc vědeckou chemii.
Klimatomluva vznikla mimo jiné z potřeby mluvit o klimatu fakticky a srozumitelně. Co vám v tehdejší veřejné debatě chybělo natolik, že jste se rozhodl chopit se té role sám?
Vadilo mi, že média používají hrozně silné zkratky, které pak vykreslují realitu trochu jinak, než jak je. Ať už na jednu nebo druhou stranu. Klasicky titulky: „12 let do konce světa. Kam se ještě podívat, než už to nepůjde?“ nebo „Do konce století roztajou všechny ledovce“. Takovéhle zkratky i ve mně vyvolávaly silnou klimatickou úzkost. To byla moje motivace si začít z vědeckého pohledu o klimatické změně zjišťovat něco víc. Když se pak do těch vědeckých materiálů člověk začetl, často zjistil, že si z nich novináři vybrali jen ten nejhorší scénář. A mě chybělo vysvětlení toho, proč se to děje. Co a jak funguje.
Zjistil jsem, že vůbec není tak jednoduché to lidem vysvětlit, protože jakmile se řekne „klimatická změna“, půlka lidí mě posílá k šípku. Takže je velmi těžké najít ten balanc, aby člověk zacílil na někoho, kdo není úplně zaujatý a furt je ochoten poslouchat. Můj původní plán byl vytvořit prostor, kde se to bude v klidu vysvětlovat. To „v klidu“ se ale neděje, protože jsem zjistil, že existují nějací Motoristé a že dokonce chtějí být na Ministerstvu životního prostředí a že říkají věci, které tady fosilní korporace opakují posledních 20 let.
A přináší vám to tedy nakonec nějakou satisfakci, nebo máte pocit, že se vám daří naplňovat vaši původní ambici?
Jo, vůbec jsem nečekal, že se to rozjede tak rychle a že to bude mít takový úspěch. Hodně jsem předčil svoje očekávání. Samozřejmě si uvědomuju, že je to tím, že jsem to téma napojil na to, na co jsem ho napojil. Že kdyby šlo čistě o klima, tolik lidí to zajímat nebude, protože pořád jsme v Česku a Češi jsou vůči tomuto tématu obecně trochu skeptičtí. Ale spousta lidí mi píše, že se o klima vůbec nezajímali, ale přitáhlo je to, co říkám o Turkovi, a už je to začalo zajímat.
Sociální sítě jsem před tím neměl, ale přijde mi, že lidé jsou tam přehlcení nesmysly. Když tam pak někdo přijde s kloudným obsahem, skrze který se můžou něco dozvědět, tak to oceňují, protože polonahých holek na pláži už viděli spoustu. Takže pro mě dostávají sociální sítě nový rozměr. Vidím, že se tam dá tvořit i kvalitní obsah, který může být pro lidi přínosem a mě úplně fascinuje, že na základě toho, že točíte dvouminutový videa na Instagram, si vás pak začnou zvát všude možně.
Zažíváte někdy fascinaci nad úplně běžnými věcmi a jevy díky tomu, že z perspektivy vědce víte, co se ve skutečnosti odehrává v pozadí?
Neustále. V tomhle mám v sobě fakt pořád to malé dítě. Zrovna dneska jsem se nad tím zase zamýšlel, když jsem vyhazoval pavouka z balkónu a udělal jsem to proto, že jsem věděl, že ho tím nezabiju. Protože je tak lehký, že odpor vzduchu vyhrává nad gravitací a on dopadne tak pomalu, že to jeho tělíčko nepošroumá. Takže jsem si říkal, jak moc záleží na velikosti nějakého objektu pro to, jaké fyzikální síly ho víc ovlivňujou. Třeba mě víc ovlivňuje gravitace, ale pro toho malinkýho broučka je naprosto klíčový odpor vzduchu.
Kvůli tomu člověk hned nemusí studovat vědu, ale zvídavost mi celkově pomáhá si tak nějak víc vážit věcí. Uvědomit si, že nic není samozřejmé. Ani to, že se nám tady pravidelně střídají roční období. Naši předkové museli neuvěřitelně pozorovat přírodu, aby věděli, jak se chovat, a předávali si tyhle informace z generace na generaci. Klimatická změna ale tohle všechno rozhazuje. Mnohem víc oceňuju, jak k tomu naši předci docházeli, aniž by měli instrumenty, které by jim to usnadnili. Všechno si to vypozorovali sami. A my to všechno svým chováním teď ohrožujeme. Protože máme pocit, že můžeme žít i bez přírody.
Zájem, koníček nebo sport, u kterého nejraději odpočíváte?
Hudba. Hraní i poslouchání. Já si to většinou kombinuju. Když jsem v práci, tak si u toho zpívám, když jsem doma, tak si hraju. A pak je to taky cvičení. Ale nechodím do posilovny, cvičím doma, u toho koukám na seriál, vypínám a nechám mozek odpočinout.

Foto: Adam Mráček
Papír versus
Druhá sezóna nabízí návrat do offline světa a přináší rozhovory s osobnostmi, které navzdory digitální době nepřestávají fandit papíru. Nahlédněte do jejich sešitů, na pracovní stoly i do kreativního procesu. Každý měsíc nová epizoda. Analog už čeká...




































































Foto:























