Blog

#Zápiskování#

Kam si nejraději zapisujete, za jakých okolností a co všechno má pro vás poznámkový potenciál?

Poznámkování prostupuje snad všechny oblasti mého života. Přijde mi, že jakmile člověk jednou začne vnímat svět očima poznámkáře, objevuje pak další a další příležitosti, kde mu poznámky mohou pomoci. 

Kdybych to měla shrnout, rozeznávám dva hlavní druhy poznámek: dočasné a trvanlivé. 

Dočasné poznámky jsou pro mě takové, jejichž účelem je posloužit mi jen krátkodobě. Slouží hlavně k tomu, abych ulehčila své hlavě. Typicky fungují jako připomínka, kterou si zapisuji ve chvíli, kdy se věnuji nějaké činnosti a napadne mě myšlenka, které se nemohu ihned věnovat, ale chci se k ní později vrátit. Když se pak k těmto poznámkám vrátím, pak buď vykonám úkol, který popisují, zpracuji je do trvalých poznámek, nebo je prostě jen smažu, protože už splnily svůj účel. Pro zapisování dočasných poznámek používám nejčastěji telefon. Vyzkoušela jsem mnoho sofistikovaných řešení, ale nakonec mi nejvíce vyhovuje jednoduchá metoda — posílat zprávy sama sobě přes WhatsApp. Je to rychlé a vždy po ruce. Když sedím u počítače, zapisuji si dočasné poznámky přímo do své poznámkové aplikace Roam Research.

Trvanlivé poznámky si pak typicky píšu ve chvílích, kdy na to mám speciálně vyhrazený čas. Jsou základem mého poznámkového systému — jedná se o poznámky, které si uchovávám dlouhodobě a k nimž se opakovaně vracím i po několika letech. Patří sem výpisky z knih a dalších nachytřovacích zdrojů, mé vlastní úvahy nad různými tématy, ale také třeba praktické checklisty a seznamy, které používám opakovaně. Trvanlivé poznámky si zapisuji nejčastěji do poznámkové aplikace Roam Research.

Co se týče toho, co všechno má pro mě poznámkový potenciál, je to vlastně cokoliv, co může usnadnit život mému budoucímu já. Zapisuji si informace, které mi mohou pomoci s mým osobním či profesním růstem — užitečné myšlenky z knih, podcastů či rozhovorů. Sbírám podklady pro vzdělávací obsah, který tvořím. Zaznamenávám si postupy u činností, které dělám jen zřídka, abych příště nemusela být na sebe naštvaná, že jsem zapomněla, jak na to. A také si samozřejmě píšu poznámky k úkolům a projektům, na kterých pracuji. 

Poznámkování mi ale také slouží jako nástroj pro přemýšlení — když si potřebuji utřídit myšlenky ohledně nějakého složitějšího tématu nebo rozhodnutí, prostě si začnu psát poznámky. Často až při samotném psaní přicházím na nové souvislosti a nápady, které by mě jinak nenapadly. Takže poznámkový potenciál má i to, co mi pomáhá lépe přemýšlet v přítomném okamžiku, nejen v budoucnosti.

Co všechno bychom našli na vašem pracovním stole? 

„Jsem naprosto horizontální autor," řekl Truman Capote v rozhovoru pro The Paris Review v roce 1957. „Nedokážu přemýšlet, pokud neležím – buď v posteli, nebo natažený na pohovce – a musím mít po ruce cigaretu a kávu."

Mám to podobně, jen s několika obměnami. Nekouřím a místo kávy bych si raději dala čaj. Ale ta horizontální část platí dokonale. Nejlépe se mi přemýšlí, když nemusím sedět zpříma. Mým hlavním pracovním místem je tak polohovací křeslo, kde si na podložku pokládám notebook nebo si beru knihu, papír a tužku.

Poblíž tohoto křesla tedy najdete podložku pod notebook, samotný notebook, několik aktuálně rozečtených knih, papíry na poznámky z četby, vždy něco na psaní a téměř vždy hrnek s dobrým čajem.

Když se ale přece jen ocitnu u klasického pracovního stolu, našli byste tam několik věcí. Především odkladač na různé papíry a dokumenty čekající na zpracování. Vedle něj pak archiv/kartotéku, kam tyto dokumenty po roztřídění ukládám. Nechybí ani složka s krátkými materiály k pročtení – letáky a časopisy, které čekají, než je vyhodím nebo zařadím. Samozřejmostí jsou psací potřeby, bločky a počítač.

V poslední době mi na stole přibyla také krabička s papírovými kartičkami pro zettelkasten a papírový deník. Rozhodla jsem se totiž vyzkoušet si vést zettelkasten papírově – specificky pro oblast sebepoznání, což je můj aktuální osobní projekt. Deník poslouží jako hlavní vstup, ze kterého pak budu čerpat podklady pro kartičky. Zajímavé je, že ačkoliv většinu poznámek píšu raději digitálně, tyto osobní, hluboce soukromé myšlenky mi nějak nejdou přes prsty na klávesnici a mnohem přirozeněji mi plynou na papír.

#Kreativita a inspirace#

Berete se? Máte místo, termín i lásku. Ale ještě než si řeknete „ano“, je potřeba rozeslat pozvánky. A aby se vám ze všech předsvatebních povinností netočila hlava, sepsali jsme vám jasný a stručný návod, jak napsat svatební oznámení, ve kterém nic neschází.

Než oznámení pošlete

Je jedno, jestli plánujete velkolepou svatbu na zámku, komorní obřad na radnici nebo víkendovou oslavu na chalupě. Svatebním oznámením rozepíšete příběh vašeho slavnostního dne, proto se vyplatí věnovat mu čas a péči.

Nicméně jen pro jistotu – to, že se berete, by se od vás ti úplně nejbližší měli dozvědět osobně. Svatební oznámení je pak oficiální třešničkou na dortu, ve které budou mít sepsané důležité informace a kterou si schovají na památku. Pokud by se vaši rodiče a nejlepší přátelé tuto zprávu dozvěděli opravdu až díky oznámení ve schránce, měli by možná pocit, že jste jim to zapomněli říct. A navíc, není nic hezčího, než prožívat radostné zprávy společně.

Co se píše na svatební oznámení

• Jména snoubenců
• Datum a čas svatby 
• Místo → kde bude probíhat obřad (a případně pak i kde se bude odehrávat hostina)
• Samotné oznámení a pozvání → zvete hosta jen na obřad, nebo i na hostinu a oslavu?

A případně i:

• Komu je pozvánka určena → solo, plus jednička, nebo je zvána celá rodina i s dětmi?
• Dress code → i pokud si s ním vy sami nelámete hlavu, je dobré ho zmínit (případně upozornit, že svatba bude venku, na kopci apod.)
• Praktické informace → například instrukce k parkování a ubytování nebo svatebním darům
• Kontaktní údaje → kde mohou hosté potvrdit účast, případně se doptat na co bude potřeba

Jak vyladit design a texty na svatební oznámení

Oznámení o svatbě je podobně osobní záležitost jako váš domov nebo styl oblékání. Proto se nenechte omezovat nabídkou hotových šablon a udělejte si to tak, jak to cítíte.

Jak do pozvánek promítnout vás dva? Design vám může navrhnout kamarád, kterého máte rádi a je vám blízký. Přidejte motto, citaci, nebo váš oblíbený inside joke. Využijte osobitou ilustraci nebo vlastní rukopis. Nebo přidejte QR kód s odkazem na svatební playlist, kam mohou hosté přidávat písničky na večerní party. 

Vysokoškolské tituly sem spíš nepatří, stejně jako deset řádků detailních pokynů. Vaše přezdívky, oblíbená oslovení nebo osobní zážitky ale rozhodně ano!

Tip: Jedinečné svatební oznámení vytvoříte ve formě ručně skládané obálky. Návod na její výrobu najdete zde. 

Ale co když potřebujete říct víc? Třeba pro koho je zajištěné ubytování, jaký bude harmonogram dne nebo že místo darů vybíráte na cestu kolem světa? Všechny další body můžete hostům sepsat na web a do oznámení přiložit pouze odkaz – praktická volba, která vám umožní veškeré informace průběžně aktualizovat. Stejně tak ale můžete vše potřebné shrnout do e-mailu. Nebo do obálky přidat druhou kartičku s podrobnějšími pokyny upravenými na míru jednotlivým hostům.

Už máte obsah, ale tápete nad tím, do čeho oznámení zabalit? Vyberte si některou z našich designových obálek. Nebo ji můžete vyrobit ručně – z novin, nebo třeba z papíru, který si sami pokreslíte. Návod, jak složit obálku z papíru, jsme pro vás sepsali tady.

Kdy oznámení odeslat?

Lepší dříve, než-li později. Zlaté pravidlo zní, že pozvánku by měli hosté obdržet ideálně alespoň 2-3 měsíce před svatbou. Čím dříve si je najde, tím větší je pravděpodobnost, že budou moci dorazit. Dopřejte hostům dostatek času na zajištění volna, případně i rezervaci ubytování či dopravy. I pro sebe tím navíc získáte plusové body. Nabídne vám to prostor pro včasné potvrzení účasti nebo zjištění informací o stravovacích omezeních. 

Ještě před odesláním oficiální pozvánky můžete poslat tzv. „save the date“, kterými blízké vyzvete k tomu, aby si v diáři poznačili konkrétní datum s tím, že detaily akce doplníte později. Tuto první vlaštovku můžete poslat klidně s předstihem 6-9 měsíců.

A pokud plánujete obřad v zahraničí nebo se chystáte pozvat kamarády z ciziny, vyplatí se oznámení odeslat ještě dřív – klidně 4 až 6 měsíců před dnem D.

Jak na svatební oznámení po svatbě

Chcete se vzít jen v přítomnosti svých nejlepších kamarádů? Rozhodli jste se spontánně pro komorní obřad u oceánu? Nebo víte o hostech, kteří na svatbu nemohli dorazit? Právě od toho je tu oznámení po svatbě – možnost, jak sdílet vaši radostnou novinu s těmi, kteří u toho nemohli být s vámi, ale zpráva jim bezpochyby udělá radost. Třeba kolegům, vzdálenější rodině nebo kamarádům ze starých časů.

Oznámení byste měli v ideálním případě odeslat do jednoho měsíce od svatby. Neměla by na něm chybět jména novomanželů a především jasnou deklaraci toho, že svatba již proběhla.

#Papír versus#

Živelná žena za kamerou. Kdyby Veronika Donutková hledala název pro svůj autobiografický dokument, mohl by se klidně jmenovat takhle. A výraznou vedlejší roli by v něm bezpochyby sehrál i papír. Už roky používá papírový diář. Dává přednost voňavým knihám. Scénáře si zpravidla tiskne, aby je mohla popsat poznámkami a postřehy. Z každé dovolené si vozí nový zápisník. A po vyslechnutí závažné zdravotní diagnózy si dokonce začala psát každé ráno deník. Oporu jí dělá dodnes. Kromě toho Veronika v rozhovoru vypráví i o tom, jak se momentálně učí některé věci vzdávat a nelpět na kontrole, a ohlíží se za svými začátky v kameramanském křesle.

Veronika Donutková
Kameramanka

Veronika Donutková je slovenská kameramanka aktuálně žijící v Praze. Pozornost na sebe upoutala dokumentem Displace (2019), který zachycoval jamajskou taneční kulturu. V roce 2021 získala ocenění Anděl za videoklip roku, který natočila pro k písničce Bylo nebylo pro Annet X. Má za sebou několik televizních projektů, tím nejvýraznějším z poslední doby je nepochybně politický thriller Moloch, za který v roce 2025 získala ocenění Asociace slovenských kameramanů. Spolupracovala i na dokumentárním snímku Holky na led! z prostředí ženské hokejové reprezentace nebo dokumentu Efka o snowboardcrossařce Evě Adamczykové.

Kromě televizní tvorby natáčela komerční spoty pro značky Adidas, Vans i Elle a taky kampaňová videa pro Český paralympijský tým, organizaci Konsent nebo platformu Dožít doma.

„Mám pocit, že digitalizace a Times New Roman nás tak trochu obrali o osobitost, kterou papír přináší právě prostřednictvím rukopisu. O chyby, které se nedají vymazat tlačítkem Delete. To je to, co mi vyhovuje nejvíc. Osobitost.“

Používáte papír při práci? Má své místo i ve vašem osobním životě?

Při práci nejčastěji když čtu scénář. Dostávám je ve vytištěné podobě, protože nemám ráda čtení z monitoru nebo displeje telefonu. Často si do scénářů vpisuju svoje poznámky a postřehy, které mě během čtení napadají.

V osobním životě používám roky jen papírový diář, na digitální formu jsem si nikdy nějak nezvykla. A to nejdůležitější: poslední rok si každé ráno píšu deník. Je to taková každodenní psychohygiena, kterou jsem začala praktikovat v těžkém období svého života a zůstalo mi to až do dnes.  

Co vám na používání papíru nejvíce vyhovuje?

Vyrůstala jsem v době, kdy se rukou psalo vlastně úplně všechno. Milovala jsem písmo svého táty, který měl nádherný rukopis. Pamatuju si posílání dopisů s mojí sestřenicí i netrpělivé čekání na odpověď. Mám pocit, že digitalizace a Times New Roman nás tak trochu obrali o osobitost, kterou papír přináší právě prostřednictvím rukopisu. O chyby, které se nedají vymazat tlačítkem Delete. To je to, co mi vyhovuje nejvíc. Osobitost.

Jaký typ poznámek a při jakých příležitostech si píšete na papír a jakým stylem si je vedete? 

Jak jsem už říkala, v papírové formě využívám dva formáty. Týdenní diář, kde se snažím organizovat svůj pracovní i osobní život. Papírovou formu používám už roky a všechny pokusy o přechod na Google nebo Apple kalendář selhaly. 

A potom deník, který si píšu každé ráno. Začala jsem s tím před rokem, když mi byla diagnostikována rakovina. Měla jsem v hlavě obrovský bordel a měla jsem pocit, že když svoje myšlenky zhmotním do slov, pomůže mi to trochu si v hlavě uklidit. A to se taky stalo. Psala jsem hodně a všechno, co jsem tou dobou prožívala, a pravidelně jsem si to četla nahlas. Mám pocit, že kdybych se tohle pokoušela replikovat s počítačem, ten prožitek bude úplně jiný.

Jaká kritéria jsou pro vás při výběru zápisníku důležitá? 

Diář mám už šest let od papelote (tohle není reklama, hah!) a vyhovuje mi od formátu přes kvalitu papíru až po to, jak je každý týden vyskládaný na jedné stránce.

Kolik zápisníků za rok dokážete popsat?

Fuuu, to nedokážu odhadnout, ale hodně! Za a) protože většinou blok nikdy nedopíšu do konce, a za b) často mívám různé malé bloky nebo cáry papíru jen tak po taškách a na cestách do nich zapisuju poznámky, myšlenky anebo hlášky druhých lidí…

„Knihy stále preferuju klasické, čtečka je pro mě nutné zlo spojené s cestováním. Stejně tak diář je pro mě pořád především papírový a píšu radši do sešitu než do Wordu. Takže kdyby existovala možnost mít telefon nebo Instagram papírový, byla bych radši!“

Čím ráda píšete?

Asi to nikoho nepřekvapí, ale samozřejmě MUJI pero forever. Zatím jsem nenašla lepší.

Jaké další nástroje a způsoby používáte k zaznamenávání svých nápadů a myšlenek? A můžeme je vidět?

Na zvýrazňování používám dvojhranné fixky – zase od papelote –, které mají na jedné straně tenčí a na druhé silnější hrot.

Jak vypadá váš pracovní stůl? Co všechno na něm najdeme?

Jako kameramanka pracuju nejčastěji v terénu, takže stůl pro mě není úplně typickým pracovním prostředím.

Každopádně doma, když stříhám, tak pracuju na stolním počítači, který mám pod svojí knihovnou. Často tam mívám různé zápisky a poznámky nalepené všude možně. Momentálně pracuju na jednom projektu, který se zabývá romskou komunitou, a tak si k tomu načítám spoustu knížek, nahlížím do archivů, inspiruju se různými fotoknihami a tak dál.

Je pro vás důležitá kombinace papíru a digitálního světa? Jakým způsobem je kombinujete?

Upřímně vůbec. Knihy stále preferuju klasické, čtečka je pro mě nutné zlo spojené s cestováním. Stejně tak diář je pro mě pořád především papírový a píšu radši do sešitu než do Wordu. Takže kdyby existovala možnost mít telefon nebo Instagram papírový, byla bych radši!

Digitální vypravěčka Michelle Losekoot v diáři 365 kreativních dní uvádí, že: „Vytrvalost je víra, že jsi na správné cestě. Umožní ti vydechnout, ale nenechá tě přestat. Umožní ti vytvořit velké věci, kousek po kousku. Aby to nakonec, jednoho dne, vypadalo jako úspěch přes noc.“ Sdílíte stejný úhel pohledu, nebo vám v definici ještě něco schází?

S výrokem v podstatě souhlasím. Nicméně mám pocit, že poslední roky se vytrvalost často zaměňuje s výkonností.

Vytrvalost je…

…zůstat na cestě i navzdory selhání, bolesti a nebo neúspěchu.

Obdivujete spíš umění vytrvat, nebo se včas zastavit a odejít?

Přiznám se, že tohle je moje velké téma. Obzvlášť poslední rok. Moje výchova byla hodně orientovaná na výkon. Což mi pomohlo si poměrně brzo definovat svoje cíle a jít si za nimi, i když to nebylo jednoduché. Moji blízcí mi často říkají, že jsem jak voják a že bych měla trochu zpomalit.

„Učím se věci vzdávat. Nebo spíš nechat život plynout, ať se některé věci vyřeší bez toho, abych nad nimi měla kontrolu.“

Přijde mi, že se ve mně hodně věcí přeskládalo, když mi před rokem diagnostikovali rakovinu. Všechny ambice rázem odpadnou, nastává tunelové vidění a váš jediný cíl je to, že chcete přežít. Pamatuju si, že to bylo paradoxně jedno z nejsvobodnějších období v mém životě. Měla jsem jen jednu prioritu – být zdravá. Všechno ostatní mi bylo úplně jedno. Vztahy, práce, co si kdo myslí, co kdo dělá, co kdo říká. Zní to trochu radikálně, ale moje bytí se zkrátka zaměřilo je na jednu základní potřebu: přežít.

Podle čeho poznáte, že stojí za to pokračovat dál, i když k cíli vede komplikovaná cesta?

Z mojí zkušenosti to vždycky bylo o tom, že někde na konci čeká něco, co zkrátka dává smysl. Pro vás. 

Samozřejmě na sobě pociťuju, že čím je člověk starší, tím víc si vybírá, do čeho investuje energii, ale pořád mi přijde důležité neztratit sám sebe někde mezi placením hypotéky, v práci, která mě nebaví, nebo vztahu, který zkrátka nefunguje. Takže pokud je někde na konci něco, co vás naplňuje, má to smysl.

Kdy jste naposledy překvapila sama sebe tím, že jste se dokázala nevzdat?

Přiznám se, že ve svém životě momentálně řeším úplný opak. Učím se věci vzdávat. Nebo spíš nechat život plynout, ať se některé věci vyřeší bez toho, abych nad nimi měla kontrolu. Na jednu stranu jsem nesmírně vděčná za to, že mě moje rodinné prostředí formovalo k tomu, abych byla cílevědomá, abych potlačila emoce ve prospěch naplnění cíle, protože právě díky téhle „tvrdosti“ jsem dosáhla řady věcí, o kterých by se mi před lety ani nesnilo. Ale častokrát to vede k přehnaným nárokům na sebe samotnou –nebo i na ostatní –, které když se nedaří naplnit, člověk upadá do pocitu, že není dost.

Ženy za kamerou jsou dnes stále ještě spíš raritou. Přestože existují iniciativy, které se snaží ženám vstup a fungování ve filmové branži usnadnit, kamera zůstává převážně mužskou doménou. Kolik odhodlání vás stálo se v téhle sféře prosadit? A neměla jste někdy chuť to jednoduše zabalit?

Mám pocit, že odhodlání ze začátku bylo to jediné, co jsem měla, protože jsem byla úplně netknutá zkušenostmi a kameru vůbec nevystudovala. Moje cesta tak byla z části o vlastní vytrvalosti a z části o shodě náhod, kdy mi do cesty vstoupili lidé, kteří taky tak trochu kašlou na pravidla nebo struktury, které jsou pro naši profesi nastavené. Přišly situace, kdy jsem to chtěla zabalit, ale nikdy to nebylo kvůli pocitu nerovnoprávnosti, protože jsem žena. To mě naopak vždycky jen nakopávalo v tom, abych se nevzdávala.

V jednom ze starších rozhovorů jste zmínila, že jste si v dětství přála stát se válečnou reportérkou nebo investigativní novinářkou. Daří se vám dnes naplňovat tyto ambice, když vyprávíte příběhy skrze obraz, s kamerou v ruce?

Ano, myslím, že ano. Snažím se tvořit nejen estetické projekty, ale i ty smysluplné. Poslední seriál, který jsem točila – Moloch –, je podle mě velmi důležitý s ohledem na aktuální situaci na Ukrajině. Dlouhodobě pracuju na projektu BAK, v rámci kterého se věnuju romské komunitě na Slovensku a už pár let se snažím dokončit video, kde ukážu režim v Íránu. Považuju za podstatné, aby lidé, kteří tvoří – a je jedno jestli filmy, hudbu nebo umění – nezavírali oči před bezprávím.

Který film nebo seriál vás v poslední době nejvíc dojal, překvapil, nadchnul – zkrátka jaký snímek vás vtáhl a nepustil?

Naposledy to byla určitě Citová hodnota od Joachima Triera. Myslím, že každý otec, který má dceru, by si na tenhle film měl zajít. Víc prozrazovat nebudu...

Jaký vizuální trend vás aktuálně nejvíc baví? Nebo naopak irituje?

Poslední dobou víc čtu a poslouchám hudbu. Vizuálnem jsem trochu přestimulovaná, takže momentálně čerpám nejvíc z psaného slova a hudby.

Foto: Adam Mráček

Papír versus

Pěstovat zvídavost. Projevovat odvahu. Všímat si nepatrností. Hrát si. Dát prostor představivosti. Být flexibilní. A vytrvat.

V seriálu Papír versus vás chceme vrátit do kreativních kolejí. Žádné výhybky, zpoždění ani příliš komplikované trasy, jen vy a papír – na cestě za kreativitou. Během roku 2025 vám tak postupně představíme celkem 7 komponentů, které by neměly chybět ve vaší kreativní výbavě, a ukážeme vám, jak se jim vydat naproti. Každou z vlastností vám představíme samostatně a připojíme tipy na to, jak ji rozvíjet. Inspirativní vlna bude následně pokračovat rozhovory s osobnostmi, které daným ingrediencím kralují a podělí se s vámi o to, jak konkrétně jim v tom pomáhá papír.

#Papír versus#

Nevídaná podívaná. Přesně tak by se dalo označit jakékoliv představení, které od souboru Cirk La Putyka shlédnete. A unikátní je i papírový archiv jejich principála. Rostislav Novák si už léta zapisuje, čmárá a ukládá nápady do desítek zápisníků, které se tak postupem času proměnily v osobní kroniku jeho tvorby. Na papírové stránky bloků se propisují nejen jednotlivé fáze tvůrčího procesu, ale i aktuální rozpoložení pisatele. A když se k nim Rosťa s odstupem vrací, může v nich číst jako ve scénáři a rozklíčovat, v jaké náladě se zrovna nacházel. Kromě vztahu k papíru vám v rozhovoru přiblíží i divadelní zákoutí, časy pandemie, kdy se souborem vdechli život spoustě kreativních projektů, a předá tipy na svá oblíbená představení.

Rostislav Novák
režisér, herec a principál Cirk La Putyka

Rostislav Novák je režisér, herec, choreograf a principál novocirkusového souboru Cirk La Putyka. Absolvoval Katedru alternativního a loutkového divadla na DAMU pod vedením Josefa Krofty. Profesní zkušenosti sbíral na známých pražských scénách, mimo jiné v divadle Archa, Národním divadle i v Divadle v Celetné. V roce 2008 spolu s režijním duem SKUTR uvedl debutové představení La Putyka, na jehož základech společně s bratrem Víťou vystavěli novocirkusové uskupení, které dnes sdružuje desítky herců, akrobatů i tanečníků. Domovskou scénou Cirk La Putyka se stala Jatka78 v Holešovické tržnici, kde soubor pravidelně vystupuje a představuje svá inovativní představení. 

Vedle divadla se pravidelně objevuje i před kamerou ve filmových i seriálových rolích. A v roce 2020 obdržel ocenění Český lev za mimořádný počin v oblasti audiovize za projekt Film Naživo, který s režisérem Viktorem Taušem rozjeli v období pandemie a který propojoval filmové médium s divadelním představením.

Používáte papír při práci? Má své místo i ve vašem osobním životě?

Miluju papír. Miluju tužky, pera, fixy. Vlastně všechny nápady, koncepty, scénáře jsou vždycky první na papíře. A někdy tam i zůstanou a do počítače se vůbec nedostanou. Miluju si bloky i vybírat, jejich velikosti, obaly, texturu papíru. Baví mě objevovat v různých zemích různé přístupy k blokům a zápisníkům. Mám jich doma i v práci desítky. Inspiruje mě i jejich vůně a mám pocit, že to tady je furt se mnou, že se do toho můžu kdykoliv podívat a že s tím je nějaká práce mít těch x kilogramů bloků u sebe.

„Já si pak ty bloky beru s sebou, i když třeba nezkouším, ale jedu někam na dovolenou. Je pro mě důležité mít je po ruce. A co mě hlavně baví: vrátit se třeba po deseti letech k nějakým poznámkám. To je ohromný.“

Co vám na používání papíru nejvíce vyhovuje?

Mám k tomu vztah. Držím ho ve svých rukách. Vidím na něm kaňky od kafe, vidím, v jaké jsem byl náladě, v jakém rozpoložení. Jestli jsem měl klid, nebo jsem byl pod tlakem. Je mi rozhodně bližší své myšlenky dostat na papír než do počítače.

Jaký typ poznámek a při jakých příležitostech si píšete na papír a jakým stylem si je vedete? 

Na každý projekt mám nové bloky. Není to jeden jediný blok. Někdy jich je několik. Píšu si tam, jak všechny kreativní impulsy, nápady a inspirace, tak si hodně čmárám, maluju, skicuju. Ale já jsem jinak dost chaotik. Mám ADHD, takže bloky mi pomáhají si tu kreativní práci nějak strukturovat. Každý projekt ohraničit jiným blokem. Scénář je vždycky první na papíře. A někdy to všechno ještě rozpitvávám na barevné lístečky a různé barvy poznámek. 

Jaká kritéria jsou pro vás při výběru zápisníku důležitá? 

To závisí na projektu. Třeba v Japonsku jsem si nakoupil takové malé bločky z ručního papíru. Těch stránek tam není mnoho, takže čekám na správný moment, abych ten blok začal používat. Když vím, že mě čeká veliký projekt, většinou pořizuji blok v pevných deskách většího formátu, protože ho budu nosit třeba rok každý den s sebou. Já si pak ty bloky beru s sebou, i když třeba nezkouším, ale jedu někam na dovolenou. Je pro mě důležité mít je po ruce. A co mě hlavně baví: vrátit se třeba po deseti letech k nějakým poznámkám. To je ohromný.

„Papír je pro mě hlavní, byl a vždycky bude. Mám k tomu od dětství nějaký vztah. Asi by se mi spousta věcí zjednodušila, kdybych využíval digitální svět. Ale nápady se mi prostě nejlépe zaznamenávají na papír.“

Kolik zápisníků za rok dokážete popsat?

To netuším, ale určitě jich bude několik. Když je hodně tvůrčí rok, tak určitě dvě desítky. 

Čím rád píšete?

Mám hodně v oblibě japonské značky gelových per. Dle nálady také využívám různé tloušťky a různé barvy. Někdy do bloků, kde mám psané poznámky, ale používám i akvarel a nebo olejové pastely. 

Jaké další nástroje a způsoby používáte k zaznamenávání svých nápadů a myšlenek? A můžeme je vidět? 

Ukázal jsem vám vlastně průřez mými bloky. Je to takový vhled do mojí hlavy. Uvnitř je to často dost chaos a také je poznat, v jaké fázi kreativního procesu jsem. Jestli jsem na začátku, kdy mám klid a čas, a nebo už jsem na sále a do bloku si za tmy píšu režijní připomínky. A to může být na jedné straně třeba jen jeden řádek, ale hodně výrazně. 

Jak vypadá váš pracovní stůl? Co všechno na něm najdeme?

Bloky, bloky, bloky, obrázky, pohledy, fotky a knihy. A to ve velikých komínech. Někdy to je všude kolem stolu a hlavně je mám ve všech taškách nebo batozích. Prostě mám je úplně všude. 

Je pro vás důležitá kombinace papíru a digitálního světa? Jakým způsobem je kombinujete?

Upřímně. Moc to nekombinuju. Papír je pro mě hlavní, byl a vždycky bude. Mám k tomu od dětství nějaký vztah. Asi by se mi spousta věcí zjednodušila, kdybych využíval digitální svět. Ale nápady se mi prostě nejlépe zaznamenávají na papír.

Digitální vypravěčka Michelle Losekoot v našem diáři 365 kreativních dní píše, že: „Flexibilita je schopnost netrvat na platných pořádcích, nespoléhat se jen na věci, které doteď fungovaly.“ Co představuje flexibilita pro vás?

Pro nás byl zlomový moment období covidu. Museli jsme se adaptovat velmi rychle. My jsme byli tak extrémně flexibilní, že to do dnešního dne vlastně nedokážeme pochopit. Hráli jsme pro prázdná hlediště, skrze obecní rozhlasy, hráli jsme ve výlohách zavřených obchodů a barů, hráli jsme na louce, na ulici, na náměstí, v letních kinech, zavření v nafukovací kouli, vytvořili projekt pro seniory, pro děti, zrealizovali jsme call-centrum s kulturou, výdejní okénko kultury a společně s Viktorem Taušem založili vlastní televizní kanál FilmNaživo. Bylo to neuvěřitelné. Nikdy by to nešlo bez diváků a bez našich partnerů . Například Nadace PPF nám umožnila i v téhle době tvořit a hledat cesty k divákům. A tahle podpora pokračovala, stejně jako adaptabilita a flexibilita, i po vypuknutí válečného konfliktu na Ukrajině, kdy jsme se starali o 34 dětí z Ukrajiny a stále jich máme v divadle šest.

„Intuice a spontánnost je asi moje životní DNA, vzhledem k tomu, že mám ADHD, tak ale potřebuju v některých životních momentech dodržovat řád a systém. Kterému ale můžu rozumět třeba jen já sám.“

Díky flexibilitě…

...můžeme tvořit a dělat to, co děláme, a tak jak děláme.

Spontánnost, nebo řád?

Určitě spontánnost. Intuice a spontánnost je asi moje životní DNA, vzhledem k tomu, že mám ADHD, tak ale potřebuju v některých životních momentech dodržovat řád a systém. Kterému ale můžu rozumět třeba jen já sám. 

Kdy jste naposledy udělal něco jinak, než obvykle?

Já mám pocit, že překvapuju sám sebe a okolí docela často. Při poslední režii představení St.Art jsem dělal hodně věcí jinak než obvykle a myslím si, že to je na představení vidět. Nedokážu žít v přesně zajetých kolejích. 

Daří se vám nacházet nové úhly pohledu?

Bez toho by to nešlo. Snažím se, když mě nějaké téma nadchne, tak se na něj většinou koukat z jiného úhlu pohledu. Jít do hloubky a přinést jinou perspektivu, která by vás třeba ani nenapadla.

Rostislave, kterou fázi z příprav představení máte ze všeho nejradši? A kterou byste naopak nejraději vyškrtl?

To je složitá otázka. Baví mě sledovat ten proces od toho, kdy se nápad rodí v hlavě, a pak tu výslednou fázi. V posledním případě tenhle rozdíl trval sedm let. Po sedmi letech vidíte obraz nebo situaci, kterou jste sedm let nosil pouze v hlavě. Baví mě, když se rodí jednotlivé části projektu – kdy se vytvoří klíčový vizuál nebo se ozvou první tóny hudby nebo se najednou písmenka z bloku stanou taneční nebo akrobatickou choreografii. Mám stále méně a méně rád ten tlak, který na sebe člověk sám vytváří. Ten pocit, že je za všechno zodpovědný. Je to někdy k zbláznění. Proto je pro mne někdy úleva být v pozici herce, který naplňuje rámec, který mu vytyčí režisér, nestojí na něm ale tíha celého projektu od A do Z. 

Divadlo, film, knížka – ke kterým se opakovaně a rád vracíte?

Je to trapný, ale já nedokážu moc číst. Miluju obrazové knihy a mnohem lépe jsem schopen vnímat filmy. Divadlo je mému srdci asi nejbližší – hluboko v srdci mi zůstanou představení Blush od Ultima Vez, Mnemonic od company Complicité, James Thieré, Que cir Que, stará představení Studia Ypsilon jako byl Matěj Poctivý, Krokodýl. Je toho spoustu. A z filmu miluju Rocky 1. To je směs, co? 

Jaké metody nebo nástroje používáte, abyste udržel svůj tým flexibilní a soustředěný zároveň?

Snažím se lidi nadchnout a zapálit v nich oheň pro daný projekt. Někdy se to podaří někdy ne. Nejde to vždycky. Letos je to 16 let, co jsme založili Cirk La Putyka, a nejde fungovat jako stroj na úspěšná představení. Člověk udělá chyby a dostane se do fáze, kdy chyby začne vnímat jako novou kvalitu prožitku. Člověk se neustále učí a také hledá, jaké cesty k danému tématu, danému představení, danému kreativnímu týmu jsou ty nejlepší. Důležité je pro mne vytvořit funkční tým, který si bude důvěřovat, bude se respektovat a bude si sebe navzájem vážit a navzájem se bude inspirovat. 

„To, že se člověk během procesu dostane na dno, pochybuje o sobě nebo o celém svém konání, tak to k tomu prostě patří. Nezažil jsem projekt, kdy bych se nedostal do úzkých. O to větší euforii člověk zažije, pokud do sebe všechno zaklapne.“

Které tendence a inovace vás inspirují  při pohledu na globální scénu nového cirkusu?

Snažím se věci nekopírovat. Hledáme si vlastní cestu. Vždycky je zásadní téma a pak tým lidí, kteří to představení společně se mnou tvoří. Všichni se na tom podílí, každý do projektu otiskne kus sebe. Inspiraci hledám všude kolem, ale nesnažím se ji hledat v oboru.

Baví mě, když mě ostatní představení nadchnou nebo ve mně vyvolají emoce, ale neznamená to, že bych se to snažil následovat. My v Čechách obecně, kdo se věnuje novocirkusovému umění, přistupujeme k projektům hodně divadelně, ale je pravda, že teď se objevují hodně různorodé projekty, které se více vyhraňují, jsou více a více osobitější a rozmanitější a to je skvělé.

Když zkoušíte nové představení, v jakém momentu si nejvíc uvědomíte, že flexibilita není jen fyzická dovednost klíčová pro každého dobrého akrobata, ale i schopnost vzdát se původní představy?

Tak to se mi stalo opět v posledním představení St.Art. Ještě tři týdny před premiérou mělo představení hodinu a třicet devět minut, nyní má hodinu a jedenáct minut. Zbavil jsem se díky Jozefu Fručkovi, který tvořil do představení choreografie, nápadů, na kterých jsme třeba rok pracovali, ale představení nikam neposouvaly. Bylo to extrémně těžké, ale v tomhle dialogu si člověk uvědomil, jak důležité je umět se ve správný moment rozhodnout a dokázat se něčeho zbavit. 

Máte nějaké tvůrčí guilty pleasures, nebo rituál, bez kterého nejdete na pódium? 

Vždycky, když jdu na jeviště nebo před kameru, tak si řeknu větu: „Nemiluj sebe na divadle, ale divadlo v sobě.“

Hodně mi to pomáhá uvědomit si, proč na tom jevišti stojím.

Když přichází nový nápad, poznáte okamžitě, že je to „ten pravý“? Nebo se vaše vize formuje až během zkoušení, kdy se necháváte vést kolektivní energií týmu?

Často cítím dopředu, že to je ono. Hned na začátku. To, že se člověk během procesu dostane na dno, pochybuje o sobě nebo o celém svém konání, tak to k tomu prostě patří. Nezažil jsem projekt, kdy bych se nedostal do úzkých. O to větší euforii člověk zažije, pokud do sebe všechno zaklapne.

Foto: Adam Mráček

Papír versus

Pěstovat zvídavost. Projevovat odvahu. Všímat si nepatrností. Hrát si. Dát prostor představivosti. Být flexibilní. A vytrvat.

V seriálu Papír versus vás chceme vrátit do kreativních kolejí. Žádné výhybky, zpoždění ani příliš komplikované trasy, jen vy a papír – na cestě za kreativitou. Během roku 2025 vám tak postupně představíme celkem 7 komponentů, které by neměly chybět ve vaší kreativní výbavě, a ukážeme vám, jak se jim vydat naproti. Každou z vlastností vám představíme samostatně a připojíme tipy na to, jak ji rozvíjet. Inspirativní vlna bude následně pokračovat rozhovory s osobnostmi, které daným ingrediencím kralují a podělí se s vámi o to, jak konkrétně jim v tom pomáhá papír.

#Kreativita a inspirace#

Ještě před několika lety představoval digitál univerzální řešení všech našich trápení. Nudy, samoty, příliš dlouhé vzdálenosti. Online zrychloval, zjednodušoval, optimalizoval a sliboval propojení napříč časovými zónami i kontinenty. Když se ale dneska ohlédneme přes rameno, vidíme nejen to, že část problémů nevyřešil, ale že jich naopak notnou řadu přidal do hry. A tak budeme v roce 2026 znovu hledat rovnováhu. A v návratu k offlinu spatřovat funkční coping mechanismus v boji s digitálním přetížením.

Analog je cool. A není divu

Chceme se naučit háčkovat, uplést si vlastní svetr, pořídit si hrnčířský kruh nebo alespoň krmítko, luštit křížovky, číst romány, v kapse nosit analogový Fujifilm, po večerech hrát Dostihy a sázky a pečovat o kvásek. Přitom nejde jen o to, že je to trendy. Nebo to našemu životu dodá aesthetic vibes. Přínos offlinu jde daleko pod povrch: znovu s ním totiž přebíráme kontrolu nad vlastním konáním a časem. 

Vyhledávání termínu „analog hobbies“ vzrostlo jen za poslední měsíc o 160 %, píše NBC. A Guardian zase upozorňuje na trend tzv. „analog bags“, které jsou odpovědí na čas vyplněný nesmyslným scrollováním. Namísto sjíždění nových postů, si do tašky připravíte pletací jehlice, sudoku nebo třeba deník a ve chvíli, kdy se budete potřebovat zabavit při čekání na vlak nebo o volném pátečním večeru, úniková cesta bude hned na dosah. Ne proto, že chcete bojkotovat technologie. Ale proto, že se nechcete nechat ovládat algoritmem.

O návratu k analogu nemluvíme jen z nostalgie, zmiňují ho i trendforecasteři. Nizozemská trendspotterka a zakladatelka agentury Trend Union, Lidewij Edelkoort, řadí návrat ke knihám, knihovnám, rodinným deskovým hrám i ručnímu psaní mezi klíčové trendy současnosti. Nejde o sentiment, ale o obrannou strategii. Jak připomíná trendspotterka Pavlína Louženská: „Utíkáme, protože je proč. Zapnout internet neznamená zahlédnout jenom seznam pracovních to-dos a upozornění na slevové akce. Výlet do internetu je poslední roky hlavně přehlídkou temnoty.“ A taky i respektovaná globální agentura WGSN píše v trend reportu pro rok 2026 o tom, že odpojení z online světa, aniž by tím utrpěl náš pracovní nebo sociální status, je novým symbolem luxusu. Nebýt rušen je ten nejcennější dárek, který můžete dostat.

Společný jmenovatel? Digitální únava

O únavě z onlinu často mluvíme jazykem osobní disciplíny. A bičujeme se za to, že náš čas u obrazovky se ani další týden nezkrátil. Chceme: míň doomscrollovat, naučit se ignorovat notifikace, vymanit se ze spirály Youtube shorts, nepovídat si hodiny s AI. A když se to nepodaří, přichází výčitky. Digitální vyčerpání ale není selháním jednotlivce, jde spíš o logický důsledek existence v prostředí, které staví na doručování levného dopaminu a principech ekonomiky pozornosti.

V digitálu trávíme v průměru přes šest hodin denně. A i pokud vám váš telefon říká, že jste na tom o něco lépe než průměrný Čech, řada výzkumů ukazuje, že samotná přítomnost onlinu v našem životě nás stojí vysoké náklady, které sice nejsou na první pohled vidět, ale platíme je všichni do jednoho.

Studie z University of Chicago, realizovaná na více než čtyřech stovkách vysokoškoláků, například ukázala, že už pouhá přítomnost telefonu (na pracovním stole nebo v kapse) snižuje kognitivní kapacitu a čím byl telefon blíž, tím byl výkon v testech zaměřených na pozornost a paměť, které účastníci vyplňovali, horší.¹

Jiný výzkum se vydal ještě dál a otestoval jednoduchou otázku: co se stane, když lidem vezmete část jejich času u obrazovky? Ve studii se 111 mladými dospělými rozdělili vědci náhodně účastníky do dvou skupin. Jedna měla po dobu tří týdnů limitovat používání smartphonu na maximálně dvě hodiny denně, zatímco druhá pokračovala beze změny (v průměru asi čtyři a půl hodiny screen timu denně). Výsledky se dostavily překvapivě rychle. Už po třech týdnech totiž vykazovala první skupina méně depresivních symptomů, nižší hladinu stresu a naopak výrazně vyšší míru subjektivního well-beingu. Jinými slovy: méně času s telefonem se promítlo do lepší psychické kondice, aniž by se v jejich každodenním životě změnilo cokoliv jiného.²

Různé generace, stejná potřeba protiváhy

Zatímco dříve byl pro nás offline defaultním prostředím, dneska se pro něj musíme vědomě rozhodnout. Vyměnit Tiktok za procházku. A hodiny scrollování za knížku. Potřeba digitální protiváhy je sice sdílená, ale motivace se napříč generacemi liší. 

Generace Z, která nepoznala svět bez internetu, vyrostla na prvních youtuberech a Instagramu a řadí se mezi tzv. digital natives, dnes paradoxně patří mezi ty, kdo hledají exit z digitálního přetížení ve velkém. Online do jejich životů vnesl vyčerpání z permanentní dostupnosti, FOMO i tendenci srovnávat se s celým spektrem influencerů. A tendence opustit sítě a odhodit telefon je u nich zatím nejzřetelnější. 73 % z nich dnes cítí digitální únavu, píše Medium. Třetina Gen Z má zkušenost s odinstalováním některé ze sociálních sítí, uvádí Deloitte. A tak není divu, že New York informuje o „posting zero“ strategii, popisující to, jak se zejména zástupci generace Z na sociálních sítích odklánějí od vytváření a sdílení obsahu. A v hledáčku mají offline aktivity, kterými naplní znovu nabytý čas.

Zato většina Mileniálů se může ve vzpomínkách obracet k dětství strávenému mimo obrazovky – na hřišti, u kamarádů, s kazetami, CDéčky, tamagoči i pevnou linkou na chodbě. A s analogem je proto pojí silná nostalgie. S Gen Zer’s ale sdílejí únavu z digitálu, i hledání způsobů, jak se odpojit a přeřadit na chvíli ze šestky na trojku. 

A generace X a Baby boomers? Zůstávají offlinu věrní z přesvědčení. Uvědomují si kvality analogových nástrojů a umí je náležitě ocenit, protože digitální minimalismus pro většinu z nich zůstal normou i s nástupem Instagramu a Tik toku. Stejně jako papírové noviny a telefonické hovory. A cesta k balancu proto pro většinu z nich není tak dlouhá, ani složitá.

Ať už je náš vztah k digitálu jakýkoliv, všichni si přejeme mít nad ním kontrolu. Zažívat věci, o kterých si budeme moct vyprávět u večeře. Prožívat sobotní rána bez toho, abychom museli držet v ruce telefon a sjíždět reelska. Nebo si dokonce dopřát delší offline sabatikl. 

Offline útočiště? Najdete ho na papíře

A kudy se do offlinu vracet? New York Post sdílí, že osm z deseti Američanů na denní bázi činí analogové volby, protože se díky tomu cítí produktivnější, přítomnější pro své blízké i vědomější stran dění ve vlastní životě. A nejčastěji si vybírají psaní deníku (32 %), čtení knížek (31 %), používání papírového diáře (28 %), hraní deskovek nebo skládání puzzles (27 %) nebo používání klasického budíku (27 %). Trend report Pinterestu na rok 2026 zase predikuje boom kolem psaní dopisů, osobitých obálek a samolepky všude, kam se podíváme.

A tak se možná prosřednictvím love letters a journalingu vrátíme k nejstaršímu ze všech médií: papíru. Budeme si zapisovat vděčnosti, lepit fantaskní koláže, kreslit do skicáku voskovkama jako ve školce a vytvářet si vlastní junk journal. A uděláme dobře. Protože:

• Psaní rukou nám pomůže víc si pamatovat a snáz zpracovávat informace. 
• Některé studie v souvislosti s ručním zapisováním zmiňují i hlubší kódování vzpomínek. 
• Výzkum publikovaný Cambridge University Press shrnující 20 let výzkumu expresivního psaní ukazuje, že v dlouhodobém horizontu nám zlepšuje well-being i markery fyzického zdraví.
• Pravděpodobnost, že splníte úkol bude o 42 % vyšší, pokud si ho zapíšete do diáře. 

Zkrátka… papír je ideálním nástrojem, který vám pomůže zpomalit, udržet pozornost tam, kde ji chceme mít, a konfrontovat se s (ne)příjemnými pocity. Analogový rituál, ať už jde o pravidelné plánování na stránkách diáře, junk journal, lepení fotoalba nebo každodenní morning pages, nám dává prostor se znovu nadechnout. A nastřádat sílu i mentální kapacitu pro momenty, kdy se budeme koukat do obrazovky. 

Radost z režimu nerušit

Cítíte, že chcete během následujících dvanácti měsíců strávit víc času mimo svět jedniček a nul? Budeme moc rádi, když vás budeme moct doprovodit a inspirovat v tom, jak si analogový protipól náležitě a dosyta užít. Protože „míň scrollování & víc užívání“ nám zní více než smysluplně. A vám?

p.s. Pokud máte nenadálý příliv chuti vykročit vstříc offlinu hned teď, vyzkoušejte některý z journalingových rituálů, o kterých píšeme na blogu. Můžete začít třeba s: klasickým deníkem, kreativním deníkem, bullet journalem nebo si uspořádejte všechno, co vám aktuálně běží hlavou, společně s myšlenkovou mapou.

¹ ADRIAN F. WARD, Kristen DUKE, Ayelet GNEEZY a MAARTEN W. BOS. Brain Drain: The Mere Presence of One’s Own Smartphone Reduces Available Cognitive Capacity. Journal of the Association for Consumer Research [online]. 2017, 2017-04-01, 2(2), 140-154 [cit. 2026-01-20]. ISSN 2378-1815. Dostupné z: doi:10.1086/691462

² PIEH, Christoph, Elke Humer HUMER, Andreas Hoenigl HOENIGL, Julia SCHWAB, Doris MAYERHOFER, Rachel DALE a Katja HAIDER. Smartphone screen time reduction improves mental health: a randomized controlled trial. BMC Medicine [online]. 2025, 23(107) [cit. 2026-01-20]. Dostupné z: https://doi.org/10.1186/s12916-025-03944-z

#Plánování#

Přejete si probouzet se odpočatí, víc běhat nebo konečně zmenšit řadu knížek, které čekají na přečtení, aniž by vám po pár týdnech došel dech? Není to ani tak otázka vůle, jako spíš designu vašich ambicí. Proto vám představíme principy metody, která přežila celé dekády, protože řeší nadčasový problém: jak si nastavit pracovní i osobní cíle tak, aby nebyly hned na startu odsouzeny k neúspěchu.

Co je SMART metoda a proč se k ní stále vracíme

O metodě jste se poprvé mohli dočíst v roce 1981, kdy ji v článku There’s a S.M.A.R.T. way to write management’s goals and objectives poprvé představil konzultant George T. Doran. Všiml si totiž, že řada cílů, se kterými společnosti i jednotlivci pracují, je formulována vágně a nejednoznačně. „Zlepšit se v…“ nebo „Víc snažit...“ zní sice jako hezké úmysly, ale prakticky jsou téměř nepoužitelné.

A tak navrhl pětici parametrů – v podstatě manažerský nástroj – který je pomáhá nadefinovat lépe. Vychází z jednoduchého předpokladu: náš mozek umí snáze pracovat s omezeními než s nejasností. Takže pokud si nastavíme konkrétní cíle, snižujeme tím počet potenciálních rozhodnutí, které budeme muset udělat, omezujeme prostor pro váhání a prokrastinaci a zároveň zaměřujeme pozornost předem stanoveným směrem, čímž mozku šetříme fůru času a především energie.

Tenhle princip potvrzuje i empirický výzkum, za kterým stojí dva američtí psychologové Edwina Locke a Gary Latham. Jejich studie (od laboratorních experimentů až po terénní výzkumy v reálných firmách) opakovaně prokázaly, že lidé s konkrétními a náročnými cíli dosahují lepších výsledků než ti, kterým je pouze řečeno, aby „se snažili podat co nejlepší výkon“. Ne proto, že by byli ambicióznější, ale protože pracují s lépe definovanými instrukcemi.

Název metody – SMART – je jednoduše akronym pro vlastnosti, které by měl cíl v ideálním případě splňovat. Měl by být: 

• specific (konkrétní)
• measurable (měřitelný)
• achievable (dosažitelný)
• relevant (relevantní)
• time-bound (časově vymezený)

A abychom vám pomohli princip metody ještě lépe pochopit, rozvinuli jsme každý z nich do doplňujících otázek, které vám pomohou s aplikování metody v praxi.

1.) Konkrétní

• Čeho přesně chci dosáhnout?
• Jaké kroky musím udělat, aby se mi to podařilo?

2.) Měřitelný

• Co mi pomůže určit, jestli se mi podařilo uspět?
• Jakých pocitů, čísel, důsledků … chci na konci dosáhnout?

Měřítkem může být třeba:

• počet (napsaných stránek, klientů, navštívených lekcí)
• výkon (čas, rychlost, obrat)
• frekvence (kolikrát týdně)
• stav (splněno / nesplněno)

3.) Dosažitelný:

• Jsem si jistá/jistý, že je reálné tohoto cíle dosáhnout?
• Mám na to dostatek potřebných zdrojů (energie, kreativity, peněz)?
• Jaké potenciální překážky by mi mohly stát v cestě?
• Když toho dosáhnu, co se reálně změní?

4.) Relevantní:

• V čem konkrétně mi splnění tohoto cíle pomůže? 
• Přiblížím se tím k naplnění mých dalších ambicí?

5.) Časově ukotvený:

• S jakým časovým horizontem pracuji?
• Kdy nejpozději bych chtěl/a cíl splnit?
• A pokud jde o náročnější cíl sestávající z více kroků, tak jak vypadá časová osa celého projektu?

Zároveň se ale sluší připomenout, že sám Doran ve své definici metody zdůrazňoval, že cíl nemusí nutně odrážet všech pět parametrů. Jinými slovy, ne každý cíl musí být perfektně měřitelný, přesně časově ohraničený nebo kvantifikovatelný, aby měl smysl. Takže i pokud si neumíte pro daný plán zodpovědět všechny výše zmíněné otázky, nemusíte se ho vzdávat! SMART je pouze fajn výchozí rámec, nikoliv dogma.

Jak (ne) vypadá chytrý cíl

Typicky si to můžeme ilustrovat třeba na příkladu obligátních novoročních předsevzetí typu: „Budu víc cvičit“ nebo „Chci se naučit líp anglicky“. Oba cíle bezpochyby míří k pozitivním výsledkům. Ty se ale zcela jistě nedostaví, už jen proto, že vlastně nevíme, co přesně máme dělat, jak často ani proč. Pokud si nedáme tu práci a nevěnujeme formulaci cílů hlubší zamyšlení a dostatek času, můžeme se s úspěchem rovnou rozloučit.

Jak by to mohlo vypadat v praxi? Vezměme si třeba ambici zlepšit se v cizím jazyce. Místo nicneříkajícího „chci se naučit líp anglicky“ si ji můžeme přeložit do konkrétnější podoby: Do konce září budu schopný/schopná absolvovat pracovní pohovor v angličtině, protože se chci během léta ucházet o novou pozici.
 Každý týden budu mít dvě hodinové lekce s lektorem, jednou týdně si projdu modelové interview a každý pracovní den budu čtvrthodiny aktivně mluvit. 

Najednou přesně víme, kam míříme, proč je to důležité a co přesně máme dělat. A navíc můžeme snadno poznat, jestli se nám to daří, nebo ne. SMART cíl není o přehnané přísnosti nebo tabulkách plných checkboxů. Je to spíš nástroj, jak dát svým ambicím konkrétní tvar a taky šanci na to, aby se z hezkého přání staly skutečnou změnou.

Ať už si pro sebe právě formulujete novoroční předsevzetí, nebo cítíte nenadálý příliv motivace ke změně, SMART metoda je přesně tím vodítkem, které hledáte. Sice nezvládne vykompenzovat absentující disciplínu, zato vám nabídne efektivní strukturu, v níž změna přestává být abstraktním pojmem a stává se uchopitelnou.

#Papír versus#

Papír jako startovní čára. Nepopsaný list, který se může zmačkat, roztrhat, přeškrtat i zaplnit ze všech stran čímkoliv, co vás zrovna napadne. Režiséra Jiřího Havelku doprovází během příprav nových kreativních projektů až k samotné premiéře a nad jeho rozsáhlou sbírkou zápisníků se tají dech. V rozhovoru nicméně popisuje nejen důležitost zapisování pro tvůrčí proces, ale i divadelní mýty nebo oblíbené rituály, které pro něj fungují jako katalyzátor nápadů. 

Jiří Havelka
režisér a umělecký šéf Dejvického divadla

Jiří Havelka je režisér, dramatik a herec. Absolvoval režii alternativního a loutkového divadla na DAMU a první roky strávil v pražském Studiu Ypsilon. Zkušenosti dále sbíral i v Divadle Na zábradlí, Divadle na Vinohradech i brněnském Hadivadle. V roce 2008 obdržel prestižní Cenu Alfreda Radoka za Talent roku. Jako autor či spolutvůrce je podepsaný pod desítkami divadelních představení. Je členem skupiny Vosto5 a od roku 2025 stojí jako umělecký šéf v čele souboru Dejvického divadla. 

V roce 2019 debutoval i na filmových plátnech adaptací divadelní hry Vlastníci, režijní repertoár následně rozšířil o další dva filmy: Mimořádná událost (2022), Zahradníkův rok (2024) a podílel se i na režii seriálu Náhradníci (2024). Vedle toho participuje na pedagogických projektech a kulturních iniciativách, které posouvají hranice klasického divadla a propojují je s novými formami umění.

„Mám nepřeberné množství různých diářů, zápisníků a bloků, které jsem dostal darem při různých příležitostech nebo jsou to osobní dárky, něco jsou firemní pozornosti a prostě je postupně zaplňuju.“

Používáte papír při práci? Má své místo i ve vašem osobním životě?

Papír hraje v mém životě zásadní roli. Nejsem ten typ, co u sebe pořád musí mít bloček a zapisovat si nápady. To ne. Ale dělám autorské divadlo, ve kterém vždycky začínáte od nuly – tedy máte čistý stůl – nepopsaný list. Což znamená, že si od první chvíle potřebujete něco zapisovat, tisknout, škrtat, utrhnout, zmačkat a znovu napsat. Bez papíru bych asi nedokázal dovést ten chaotický proces do momentu premiéry. Ale není to nutně nějaký úhledný blok, je to prostě první papír, který jsme schopen najít. 

Co vám na používání papíru nejvíce vyhovuje?

Právě to, že se na něj dá psát, tisknout, škrtat, trhat, mačkat. Dá se přeložit a dát do zadní kapsy, dá se ztratit, dá se polít, může se na něj psát do posledního místečka a když už není nikde volno, dá se psát na už popsané. 

Jaký typ poznámek a při jakých příležitostech si píšete na papír a jakým stylem si je vedete? 

Mám nepřeberné množství různých diářů, zápisníků a bloků, které jsem dostal darem při různých příležitostech nebo jsou to osobní dárky, něco jsou firemní pozornosti a prostě je postupně zaplňuju. Bohužel v tom nemám žádný systém. Respektive na začátku se ho snažím vytvořit, to znamená, že z této strany si budu psát poznámky k tomuto konkrétnímu projektu a z druhé strany jen takové útržky nápadů, ale brzo se mi to všechno smíchá a celý blok je popsán z různých směrů, z boku, ze shora, zespoda, diagonálně, vše je psáno různě velkým písmem s množstvím různých šipek, čar a různých jiných diagramů. 

Jaká kritéria jsou pro vás při výběru zápisníku důležitá? 

Aby měl prázdné stránky.

Kolik zápisníků za rok dokážete popsat?

Dost. Tak dvacet třeba. 

„Konečné verze scénářů samozřejmě píšu do počítače, ale nejsme připojen na žádný cloud, prostě všechno ukládám jen na hard disk počítače a taky to tím pádem dost často nechtíc smažu.“

Čím rád píšete?

Jakoukoli dostupnou tužkou, perem, propiskou. To je bohužel věc, kterou si také jednou za čas nakoupím (nebo dostanu) ve velkém množství a pak o ně přicházím a naopak doplňuji jinými, které mi nepatří, ale někde jsem si je půjčil. 

Jaké další nástroje a způsoby používáte k zaznamenávání svých nápadů a myšlenek? A můžeme je vidět? 

Tužky řeším jen z toho pohledu, abych nějakou rychle našel. A co se těch bloků týče, mám skutečně všechno, co jsme kde nasbíral nebo dostal nebo koupil...

Jak vypadá váš pracovní stůl? Co všechno na něm najdeme?

Záleží, jestli jsem ve fázi, kdy na něčem zrovna pracuju. Pokud ano, pak se většinou plní a plní, až je zcela zakryt právě různými papíry, složkami, protokoly, fascikly a scénáři v různých fázích vzniku. A mezitím jsou krátká období, kdy se snažím uklidit, aby byl stůl dokonale prázdný, než opět začne kolečko plnění. Ten čistý stůl je obvykle nejdéle tak dva tři dny.   

Je pro vás důležitá kombinace papíru a digitálního světa? Jakým způsobem je kombinujete?

Příliš digitální nejsem. Samozřejmě konečné verze scénářů píšu do počítače, ale nejsme připojen na žádný cloud, prostě všechno ukládám jen na hard disk počítače a taky to tím pádem dost často nechtíc smažu. Takže kombinace papíru a digitálu je pro mě nejvíc v tom, že z počítače tisknu na papír. 

Digitální vypravěčka Michelle Losekoot v našem diáři 365 kreativních dní píše, že: „Flexibilita je schopnost netrvat na platných pořádcích, nespoléhat se jen na věci, které doteď fungovaly.“ Co znamená flexibilita pro vás?

Autorský proces tvorby divadla je vlastně permanentní flexibilita. Pořád jste uprostřed interakce, která vás posouvá do nových vod. 

V čem neumíte být flexibilní?

V osobním životě jsem méně flexibilní než v tvorbě.

Spontánnost, nebo řád?

Mix.

Kdy jste naposledy udělal něco jinak než obvykle?

Při zkoušení poslední divadelní inscenace. 

Daří se vám nacházet nové úhly pohledu?

Doufám, že ano. 

Od roku 2025 stojíte v čele Dejvického divadla. Jaké téma je podle vás na divadelní scéně dosud prázdnou stránkou, která by si zasloužila popsat?

V České republice můžete navštívit každý večer skoro nekonečné množství různých divadelních žánrů a subžánrů. Zcela nepopsaný list není nějaká dosud zcela neobjevená oblast divadla, ale spíš nutný startovní bod při každém novém zkoušení. 

Kdybyste měl neomezený rozpočet a nekonečno času, do jakého kreativního projektu byste se pustil jako první?

Do výzkumu léku na maligní narcismus.

Jaký největší mýtus o divadle se podle vás setrvale drží v české společností?

Těch je hodně: že se divadlo „nazkušuje“ případně „trénuje“, že divadlo je hlavně to, kdy živí lidé předvádí jiné lidi, že dobrý herec se pozná tím, že se umí rozčílit nebo rozbrečet, že hezký kostým je ten, který je tak výrazný, že si ho všimnu a spousta dalších…

Máte nějaký oblíbený rituál, který vám funguje jako spolehlivý katalyzátor nápadů?

Procházka. Nebo běhání. Každá z těch aktivit funguje jako dokonalé okysličení mozku a každá trochu jinak. Při procházce jsem víc všímavý k okolí, je to spíš takové povolení tlaku v hlavě, při běhu jsem naopak o hodně víc v sobě, hlava jede, ale tak nějak uvolněně.

Foto: Adam Mráček

Papír versus

Pěstovat zvídavost. Projevovat odvahu. Všímat si nepatrností. Hrát si. Dát prostor představivosti. Být flexibilní. A vytrvat.

V seriálu Papír versus vás chceme vrátit do kreativních kolejí. Žádné výhybky, zpoždění ani příliš komplikované trasy, jen vy a papír – na cestě za kreativitou. Během roku 2025 vám tak postupně představíme celkem 7 komponentů, které by neměly chybět ve vaší kreativní výbavě, a ukážeme vám, jak se jim vydat naproti. Každou z vlastností vám představíme samostatně a připojíme tipy na to, jak ji rozvíjet. Inspirativní vlna bude následně pokračovat rozhovory s osobnostmi, které daným ingrediencím kralují a podělí se s vámi o to, jak konkrétně jim v tom pomáhá papír.

#Papír versus#

Mozek miluje pravidelnost. Režim a pořádek. Pro rozvíření kreativních vod je ale čas od času fajn zavítat i do zákoutí, kterým byste se za normálních okolností vyhnuli. Přejete si naučit se větší flexibilitě? Třeba vám jako kompas poslouží naše tipy na to, co číst, zažít i na co se sám sebe zeptat.

Papír: Abyste mohli být flexibilní, potřebujete se nejprve důkladně seznámit se svou rutinou. Naučte se trackovat své návyky – s pomocí papíru samozřejmě. Uvidíte, kde vám vzniká prostor na to měnit plány, kde můžete ubrat a naučíte se dělat změny postupně a flexibilně.

Gastro: Kupte si surovinu, kterou držíte poprvé v ruce (nějakou takovou zaručeně najdete třeba při výletu do Sapy nebo na trzích v holešovické Hale 22), uvařte si premiérové jídlo a rozdělte se…třeba se sousedem z horního patra. Možná touhle cestou objevíte svůj nový nejoblíbenější recept. A pokud ne, alespoň zažijete něco, co rozhodně nebylo na vaší životní bingo card (a to se jako vybočení ze starých známých kolejí rozhodně počítá).

Zážitek: Postavte si na první místo v kalendáři aktivitu, kterou byste normálně nepreferovali. Vyměňte kino za balet. Cestu tramvají za cestu metrem. Indie rock za zvuky lesa. Saunu za otužování v zamrzlém biotopu u rodičů na venkově. A matchu za oolong (no a co, že jste ho nikdy nepili, třeba je to váš budoucí drink of choice, dokud to nezkusíte, nevíte). 

Kniha: Pokud vás láká edukativní čtení, sáhněte po knížce Think Again od psychologa Adama Granta. Dotýká se toho, proč flexibilně přehodnocovat to, v čem jsme si jistí, a vykročit z bezpečných jistot. A jestli se chcete inspirovat flexibilitou v praxi, přečtěte si Na okraji domov můj od Lukáše Pumpra a Petra Poláka. Šest rozhovorů s páry, které se odstěhovaly z města. Zapouštějí kořeny na venkově. A čelí četným změnám a přívalům proměnlivosti – a to nejen pokud jde o počasí. Inspirativní čtivo o tom, co obnáší změna kurzu a jaké dobrodružství vás po cestě potká.  

Slovo: Jak byste se tvářili, kdyby o vás někdo řekl, že jste flâneur? Výraz poprvé použil francouzský spisovatel Charles Baudelaire a jde o označení pro člověka, který se vyžívá v bezcílném toulání a pozorování okolního dění a lidí. Dovoluje si odbočit. Zabloudit. A nespěchat. Užívá si proces. Je flexibilní a otevřený tomu, co nebo koho potká. Takže až to slovo příště zaslechnete, budete vědět, že je to lichotka!

Místo: Restaurace Marie B. nemá žádné stálé menu, jen kreativní kuchaře a kuchařky, kteří vám naservírují pokaždé trochu jiné jídlo. Jste připraveni na text flexibility vašich chuťových pohárků?

Otázka: Kdo říká, že to nemůže být jinak? Co vám brání ve změně? Proč ještě stojíte na místě? V jaké oblasti je síla zvyku nejsilnější?

Pohyb: I tělesná flexibilita se hodí a počítá! Přihlaste se na jógovou lekci, v Praze rádi chodíme třeba do Namastery nebo do Prague Yoga Collective. Navštivte gymnastiku. Nebo vyzkoušejte resistance bands. Tělo vám samo nejlíp napoví, co mu dělá dobře. A připomene, že pružnost je potřeba trénovat s pořádnou dávkou pravidelnosti.

Audio: Huberman Lab zpracoval podcast o tom, co je to neuroplasticita a jak se náš mozek v průběhu života mění, upravuje zvyky a tvoří nové reakce. Inspirativní poslech, pokud vás zajímá, jak se adaptovat na změny s lehkostí a méně se zasekávat na starých vzorcích. A kdyby vám byl příjemnější poslech v češtině, doporučujeme epizodu Válka neuronů od kluků z Brain We Are, kde diskutují podobné téma.

Papír versus

Pěstovat zvídavost. Projevovat odvahu. Všímat si nepatrností. Hrát si. Dát prostor představivosti. Být flexibilní. A vytrvat.

V seriálu Papír versus vás chceme vrátit do kreativních kolejí. Žádné výhybky, zpoždění ani příliš komplikované trasy, jen vy a papír – na cestě za kreativitou. Během roku 2025 vám tak postupně představíme celkem 7 komponentů, které by neměly chybět ve vaší kreativní výbavě a ukážeme vám, jak se jim vydat naproti. Každou z vlastností vám představíme samostatně a připojíme i tipy na to, jak ji rozvíjet. A inspirativní vlna bude následně pokračovat rozhovory s osobnostmi, které daným ingrediencím kralují a podělí se s vámi o to, jak konkrétně jim v tom pomáhá. 

#Papír versus#

Sníte často? A rádi? Nebo máte v oblibě spíš přízemní postoje? Představivost se může jevit jako snadný únikový východ z reality. Ale jde především o důležitý soft skill v jakémkoliv tvůrčím procesu. Pomáhá nám testovat různé scénáře dřív, než do nich vstoupíme, přepínat perspektivy i tvarovat realitu do nových podob. Obzvlášť v době, která si od nás žádá rychlost a adaptabilitu, bychom na rozvíjení fantazie neměli zapomínat.

Představivost ≠ kreativita

Přemýšlíte taky někdy nad tím, co by mohlo být jinak? Co jste měli říct a neřekli. Jak jste se chtěli okamžitě sbalit a odjet na dovolenou, ale neodjeli. Nebo jak by vám slušelo, kdybyste měli dost odvahy a ostříhali si ofinu… Představivost nás nechává vytvářet si v mysli obrazy, které nám dávají okusit, jaké by to bylo, kdybychom si zvolili jinou odbočku. Stávají se naším dalekohledem do hypotetické reality a na chvíli oživí jakékoliv fantaskní nápady.

Starší meta-analýza Mental imagery and creativity: A meta-analytic review study (2003) z deníku British Journal of Psychology analyzovala celkem 99 studií s téměř 1500 účastníky a dospěla k tomu, že provázanost mezi kreativitou a představivostí existuje, ale ukázalo se, že korelace není tak silná, jak se původně předpokládalo.¹ A uvědomění, že míra fantazie o vašich kreativních schopnostech nic nevypovídá, může být v úlevné. Představivost je totiž jen jednou z ingrediencí kreativity.

I přesto se ale bezpochyby vyplatí ji rozvíjet. Protože historicky to byla právě tahle vlastnost, která pomáhala vědcům, umělcům i myslitelům dojít až k objevům nebo dílům, nad kterými se nám dnes kolektivně tají dech. Představivost je důležitější než vzdělání, tvrdil dokonce Einstein a řada dalších mimořádných lidí tomu svými výroky dodnes přitakává.

Malé velké sny

V dětství jsme v procesu snění jako doma. V noci nemůžeme spát kvůli příšeře pod postelí, přes den sníme o tom, jak barevná bude naše dospělost. Jakmile se k ní ale začnete přibližovat, schopnost imaginace – stejně jako celou řadu přínosných soft skills – přestaneme rozvíjet, a až s odstupem let si necháváme dojít, že jsme dopustili to, aby ochabla. Nicméně představivost je dovednost. Někteří lidé ji mají přirozeně rozvinutější, jiné to stojí hodiny a hodiny úsilí. A možná jste právě v tom bodě, kdy cítíte, že je na čase ji kultivovat. 

Filozofka Amy Kind ve svém článku Learning to Imagine konstatuje, že úspěch v imaginaci závisí hlavně na tom, nakolik dokážeme odložit pravidla a hranice skutečného světa a myslet mimo ně. Jinými slovy, představivost vyžaduje schopnost uvolnit se od toho, jak věci fungují v realitě, a dovolit si představovat možnosti, které sabotují fakta i logiku, na něž jsme zvyklí se spoléhat.² Jednou z cest tak může být, že vsadíte na opaky vaší všední racionální reality: začtete se do magického realismu nebo fantasy knížek, pustíte si avantgardní filmy nebo si dopřejete prostor na sepsání dadaistické básničky. 

A nebo vyzkoušejte daydreaming! Vědomé cvičení na probuzení fantazie, kdy necháte rozehrát jakékoliv myšlenky, představy i scénáře. Cokoliv, co se vám mihne hlavou. Najděte si klidnou čtvrthodinu času, tiché místo, zavřete oči a nechte mysl zabloudit, kam jen bude chtít.

Chcete své fantazii dopřát víc času a prostoru? Nechte se vést našimi tipy z knižního, gastro i online světa.

Papír versus

Pěstovat zvídavost. Projevovat odvahu. Všímat si nepatrností. Hrát si. Dát prostor představivosti. Být flexibilní. A vytrvat.

V seriálu Papír versus vás chceme vrátit do kreativních kolejí. Žádné výhybky, zpoždění ani příliš komplikované trasy, jen vy a papír – na cestě za kreativitou. Během roku 2025 vám tak postupně představíme celkem 7 komponentů, které by neměly chybět ve vaší kreativní výbavě, a ukážeme vám, jak se jim vydat naproti. Každou z vlastností vám představíme samostatně a připojíme tipy na to, jak ji rozvíjet. Inspirativní vlna bude následně pokračovat rozhovory s osobnostmi, které daným ingrediencím kralují a podělí se s vámi o to, jak konkrétně jim v tom pomáhá papír.

¹ LEBOUTILLIER, Nicholas a David F. MARKS. Mental imagery and creativity: A meta-analytic review study. The British Psychological Society [online]. 2003, (94) [cit. 2026-01-08]. ISSN 0007-1269.

² KIND, Amy. Learning to Imagine. The British Journal of Aesthetics [online]. 2022, 62(1), 33-48 [cit. 2026-01-08]. Dostupné z: https://doi.org/10.1093/aesthj/ayab037

#Kreativita a inspirace# 

Za okny je sychravo a domov volá po svátečním zútulnění! Pamatujete si ještě na řetězy z papíru, které jsme vyráběli ve školce a škole? Prsty jsme měli sice slepené lepidlem, ale duhový výsledek z papírů všech barev stál pokaždé zato! Pojďte si připomenout bezstarostné adventní časy a vyrobit si dvě sladěné vánoční girlandy (tentokrát s malým dospěláckým upgradem: sešívačkou).

 

Návod na jednoduché vánoční girlandy, kterými můžete ozdobit byt, ale i stromeček nebo vaše nejmilejší pokojovky, najdete ve videu. 

Budete potřebovat jen: 

• papír nastříhaný na proužky (barevný, balicí, novinový... nebo třeba papírové odřezky všeho druhu)
• nůžky 
• sešívačku nebo washi pásku
• jehlu a nit nebo šicí stroj

Máte hotovo? Tak si zapalte vonnou tyčinku, pokochejte se vánoční atmosférou, kterou jste právě vytvořili, a odměňte se (minimálně) pár kousky lineckého. A pokud budete mít chuť pokračovat v tvoření, můžete si vyrobit třeba papírový svícen, připravit se na dekorování stromku s papírovými ozdobami nebo se inspirujte, jak letos zabalit vánoční dárky.

#Papír versus#

Na psaní deníku už mu téměř nezbývá čas. A při plánování projektů i organizaci kalendáře sází na digitální asistenty, zatímco papír pomalu ustupuje do pozadí. Jeho edukativní platforma Vividbook je ale živoucím důkazem toho, že offline a online nemusíme vnímat jako dva protiklady. Ale že spolu naopak mohou koexistovat v dokonalé symbióze. V pražském studiu nás pak Vítek Škop nechává nahlédnout do svých starých skicáků a připouští, že by si měl na rozvoj kreativity na papíře vyhrazovat víc času. Věří totiž, že kombinace tužky, papíru a hlavy je skvělý starter pack na cestu k poznání.

Vítek Škop
majitel Vividbooks

Vítek Škop je grafický designér a zakladatel edukativní platformy Vividbooks, která propojuje papírové a digitální studijní materiály s cílem zatraktivnit výuku přírodních věd. Absolvoval v ateliéru grafického designu a nových médií na UMPRUM u Petra Babáka a své zkušenosti sbíral i v zahraničí. Ještě během studií vymyslel koncept projektu Vividbooks a postupně ho proměnil v inovativní startup, který dnes pomáhá vzdělávat děti za pomocí interaktivních učebnic – nejen v desítkách českých škol, ale i v zahraničí. V roce 2019 s tímto projektem získal ocenění Czech Grand Design za Objev roku, o čtyři roky později pak obdržel cenu pro Grafického designéra roku. V roce 2021 ho magazín Forbes zařadil do výběru 30 pod 30.

Jako grafický designér v minulosti vytvářel vizuály pro kulturní projekty (Dvořákova Praha), veřejné instituce (logo města Plzeň) i firmy (Národní hřebčín Kladruby nad Labem). Ve volném času rád tráví čas se svou rodinou a pečuje o zahradu na své glampingové chatě.

Používáte papír při práci?

Papír mám vždycky na stole pro rychlý sketche, rychlý zápisky a takové odreagování. Papír se stal v naší práci ve Vividbooks obrovsky důležitým, protože po šesti letech digitální platformy jsme se pustili do tištěných pracovních sešitů pro školy. V některých předmětech jsme si uvědomili, že tužka, ruka, papír, hlava je prostě kombinace, která je absolutně klíčová k poznání. Takže jsme začali tisknout pracovní sešity a papír teď zažívá comeback. Je to teď obrovsky důležitá noha našeho byznysu, protože školy jsou zvyklé platit za papír víc než za digitální obsah.

Co vám na používání papíru nejvíce vyhovuje?

Určitě mi vyhovuje to, že když ho používám, hlava víc odpočívá, je víc napojená na haptickou činnost a možná víc uvažuje. Ale abych se přiznal, v mém osobním životě jsou pro mě důležitější digitální pomocníci jako osobní asistenti v telefonu a tak dál. Papír pro mě v rámci organizace času nebo deníků ustupuje do pozadí. Přinesl jsem si sem na rozhovor své staré deníky a je nádherné tím listovat a zpětně si prohlížet, o čem jsem přemýšlel, kde jsem byl a co se mi honilo hlavou. Bohužel z téhle rutiny už jsem trošku vypadl a mám pocit, že na psaní deníku není tolik času. 

„Papír se určitě stává jakýmsi uklidněním vůči všudypřítomnému telefonu. Dřív jsem si myslel, že telefony dokážeme vymazat z našich životů, teď už si to nemyslím – staly se nepostradatelnou součástí a umí vlastně úplně všechno. Právě proto je super mít občas v ruce vytištěné fotky, knížky, zápisky a tak.“

Čím rád píšete?

Tady mám konkrétní a jasnou odpověď: je to kuličkové pero, černé, síla 0,5 z japonského obchodu Muji. Je to absolutní, ultimátní nástroj na psaní, kreslení a skicování a to bych určitě všem doporučil.

Jak vypadá váš pracovní stůl?

Poslední dobou se dostávám do stavu, že mě začínají znervózňovat věci kolem mě, takže se snažím, aby můj pracovní stůl byl absolutně prázdný a nebylo tam nic, co by mě rušilo, kromě několika knížek, občas nějakých papírů, pera, samozřejmě klávesnice, monitoru a počítače. Nicméně mám tu jeden takový osobní artefakt. Když jsem vyhrál cenu Czech Grand Design za Objev roku, dostal jsem cenu od Terezy Rosalie Kladošové, která byla v Mexiku a vybírala pro designéry artefakty na tržištích jako výherní ceny. Takže mám tady takového koníka, se kterým si vždycky hraju, když se mi něco honí hlavou. A monitor mám podepřený krabicí, ve které se ten koník nacházel, abych u počítače seděl rovně.

„Kreativita, představivost a vizualizace jdou ruku v ruce, ať už člověk dělá weby, sochy, maluje nebo cokoli jiného. To je to nejklíčovější a ta forma představivosti a vizualizace je pak na vkusu každého.“

Je pro vás důležitá kombinace papíru a digitálního světa?

Papír se určitě stává jakýmsi uklidněním vůči všudypřítomnému telefonu. Dřív jsem si myslel, že telefony dokážeme vymazat z našich životů, teď už si to nemyslím – staly se nepostradatelnou součástí a umí vlastně úplně všechno. Právě proto je super mít občas v ruce vytištěné fotky, knížky, zápisky a tak. Se ženou se snažíme, aby naše dcera moc nekoukala do zařízení, takže si s ní hodně prohlížíme fotky a knížky na papíře. Je vidět, že je to pro ni úplně jiný zážitek. Když si prohlíží fotky na počítači, je to úplně jiné a jen to, že displej září, v ní vytváří jakousi závislost. Myslím si, že čím míň displejů pro děti, tím líp, ale ať si to každý dělá, jak chce. Takže papír se stává důležitou formou i kvůli naší dceři.

Digitální vypravěčka Michelle Losekoot v našem diáři 365 kreativních dní píše, že: „Kreativita je představivost použitá v praxi. Kreativní lidé nemají bohatší fantazii, jen umí svou představivost nasměrovat a zacílit.“ Jak vnímáte vztah mezi kreativitou a představivostí vy?

Kreativita, představivost a vizualizace jdou ruku v ruce, ať už člověk dělá weby, sochy, maluje nebo cokoli jiného. To je to nejklíčovější a ta forma představivosti a vizualizace je pak na vkusu každého. Já si třeba rád rovnou ty věci navrhuju, což je u tvorby prototypů nebo kampaní možná opačný přístup, než by měl být. Ale jako pro vizuálně smýšlejícího člověka je pro mě důležité vidět finální produkt, barvy, písmo, tón hlasu, použité fotky. Teprve pak mi to v hlavě zapadá do strategie a tvoří se kolem toho byznysové nápady. Naštěstí jako grafik nemám problém vytvořit finální vizualizace, které vypadají profesionálně. Určitě s tím výrokem souhlasím. Čím víc člověk skicuje, tím víc přemýšlí a určitě je to neoddělitelná součást kreativity.

Jaká věc nebo situace je pro vás ve světě grafického designu absolutně nepředstavitelná?

Já už nejsem grafický designér, teď řídím firmu a od grafického designu jsem se de facto oddělil a používám ho jen jako určitý skill v rámci budování firmy. Kdo mě zná, ví, že tu budoucnost oboru nevidím úplně růžově, i když mě to mrzí. Za poslední dva roky se trh práce a přístup k designu hodně proměnil. Přichází chytřejší nástroje, které na jednu stranu usnadňují práci designérům, na druhou stranu malé a střední firmy si to můžou dělat s minimálním talentem samy. Ta role se možná proměňuje do formy určitého kurátorství, art direction, nemyslím si, že to bude existenční krize úplně pro všechny, ale určitě to zastaví přiliv nových talentů, protože se ten obor stává méně lukrativním. A je to velká škoda. Ale berte mě s rezervou, já si občas dělám moc černé závěry a pak s tím všechny ostatní otravuju, takže je možné, že to tak vůbec není a ten obor naopak bude v budoucnu kvést.

„Kromě vizuality je pro mě zásadní i to, že se snažíme děti vést k hlubšímu přemýšlení. Učitel s našimi materiály se víc ptá a méně vysvětluje, takže děti mají prostor samy objevovat, formulovat názory a rozvíjet kritické myšlení.“

Představujete si častěji ty nejlepší, nebo ty nejhorší scénáře?

No samozřejmě ty nejlepší, a ty nejčernější se pak začnou rýsovat, až když do toho člověk jde. Jeden známý mi řekl, že když člověk začíná nějaký projekt nebo podnikání, je vždycky naivní, a to je vlastně dobře. Kdyby nebyl, tak by viděl všechny ty problémy, které jsou úplně všude – ať už děláte šperky, design, učebnice, stavební firmu nebo politiku, všude na vás čekají nástrahy, které jsou těžší, než jste si mysleli. A je dobře, že je nevidíte předem, protože byste to jinak nikdy nezačali dělat a nikdo by pak nedělal nic. Snažím se být optimista, i když můj parťák Dan Ondrášek mi to vždycky spočítá do excelových tabulek a dá mi zpětnou vazbu. Jsem rád, že ho mám, ale myslím si, že optimismus je prostě nutnost.

V rámci projektu Vividbooks vytváříte učební materiály pro školy, které rozvíjejí principy interaktivní výuky a zároveň vynikají kreativním vizuálem. Kdybyste byl dítě, co byste na projektu sám nejvíc oceňoval?

Pro mě osobně, jako pro vizuálně citlivého člověka, je na našich materiálech nejcennější právě vizualita. Jsme jedno z mála nakladatelství, které opravdu investuje do toho, aby učebnice vypadaly přitažlivě a mluvily jazykem dětí. Nechceme, aby to bylo přeplácané nebo zbytečně podobné starým učebnicím, které spíš odpovídají vkusu dospělých. Chceme, aby se v tom děti neztrácely, měly prostor se nadechnout a aby neměly pocit, že je ten předmět bude „bolet“. Kdybych byl dítě, určitě bych nejvíc oceňoval, že naše stránky nejsou zahlcené a dávají mi prostor přemýšlet a cítit se v pohodě. Kromě vizuality je pro mě zásadní i to, že se snažíme děti vést k hlubšímu přemýšlení. Učitel s našimi materiály se víc ptá a méně vysvětluje, takže děti mají prostor samy objevovat, formulovat názory a rozvíjet kritické myšlení. Věřím, že takto vychováváme děti, které se umí orientovat v informacích, umí si utvořit a obhájit svůj názor a celkově lépe přemýšlejí. 

Navrhujete učebnice určené primárně do dětských rukou. Jakou učebnici byste navrhl pro dospělé?

V zásadě by učebnice pro dospělé nebyla o moc jiná než pro děti. Použili bychom stejné mechanismy – jít krůček po krůčku, klást otázky, postupně přidávat větší výzvy a vést čtenáře k tomu, aby přemýšlel a poznával věci vlastní zkušeností. Myslím, že je to nejefektivnější způsob učení bez ohledu na věk. Samozřejmě vizuální styl by se trochu lišil, byl by střídmější a přehlednější, ale princip by zůstal stejný: člověk se učí přemýšlením a děláním, a to platí pro jakoukoli věkovou kategorii.

„Školy dnes musí obhájit svou existenci a vysvětlovat nejen dětem, ale i rodičům, proč se co učí. Třeba u matematiky musí zaznít jasná odpověď: Učíš se to, abys uměl logicky uvažovat. A to využiješ v jakémkoli oboru.“

Jak si představujete ideální budoucnost vzdělávání?

Vzdělávání budoucnosti je poměrně palčivá otázka. Samozřejmě aktuální téma umělé inteligence – a asi to nikoho nepřekvapí – zásadně mění roli škol i učitelů. Je to něco, co ovlivní vzdělávání mnohem víc než kdysi internet, a to nejen v dobrém smyslu. Dnes máme asistenty, kteří nám pomáhají řešit úkoly, ale ne vždy to musí být pro naše dobro v dlouhodobém horizontu.

Když dospělý přemýšlí nad vzděláváním, má často pocit, že dítě se musí hlavně naučit kriticky uvažovat. Jenže často předpokládáme, že děti už mají znalosti, které máme my – a to je chyba. U dětí je třeba si uvědomit, že ony ty základy opravdu nemají. Když například píšou eseje nebo diktáty, nejde o to, aby se z nich stali spisovatelé. Jde o to, že se učí formulovat názory, psát pracovní e-maily, hezky komunikovat. A to se jinak než praxí – psaním, opakováním, prezentováním – prostě nenaučí.

Stejně tak v matematice nejde o to, aby děti celý život počítaly složité příklady. Učí se tím zvládat intelektuální výzvy, dojít k výsledku, zapojit mozek, soustředit se. Matematika je trénink hlavy. I když máme kalkulačky, děti musí počítat. Proto nesouhlasím s názorem, že díky umělé inteligenci nebudeme muset číst a psát. Děti se musí učit základy – i to zatracované memorování má své místo. Samozřejmě jde o správný poměr, ale je potřeba chápat umělou inteligenci i jako potenciální hrozbu, která může způsobit, že naše schopnosti a přirozený trénink mozku zakrní.

Školy dnes musí obhájit svou existenci a vysvětlovat nejen dětem, ale i rodičům, proč se co učí. Třeba u matematiky musí zaznít jasná odpověď: „Učíš se to, abys uměl logicky uvažovat. A to využiješ v jakémkoli oboru.“ Pokud to školy nebudou dětem vysvětlovat, povede to k tomu, že budou bezhlavě opisovat a přestanou se snažit, protože „asistent všechno ví“. To je obrovské nebezpečí, kterému jako společnost i školy čelíme.

My ve Vividbooks se snažíme dětem ukazovat, že učení může být aktivní – že se učí skrze činnost, diskuzi, formulování názorů a vlastní přemýšlení. A tohle podle mě musí být v budoucnosti vzdělávání přítomno úplně všude. Samozřejmě společně s těmi základy. Učitelé nám často říkají, že děti zpočátku takový styl výuky nemají rády, protože vyžaduje větší aktivitu. Ale když se to podaří, výsledky jsou neuvěřitelné. Děti samy přicházejí, vysvětlují spolužákům, zapojují se. A to je přesně ten typ vzdělávání, které má smysl.

Máte nějaký kreativní projekt, který zatím trpělivě vyčkává na dobu, kdy budete mít víc času nebo energie?

Teď si po večerech začínám modelovat sochy, protože mi chybí práce s hmotou a uměním. Můj nový cíl je prostě plácat hlínu, modelovat obličeje, postavy a tvary, mám nápady pro sochy v prostoru. Chtěl bych trochu prozkoumat tyhle vody, protože umění je něco, co člověka intelektuálně povznáší a ukazuje mu pohledy, které jsou skryté v běžné práci. Když se do toho ponořím – třeba večer – najednou jsou tři hodiny pryč a já o tom vůbec nevím. A to si myslím, že je dobrá známka toho, že mě to baví a že bych se tím mohl taky někdy zabývat a nesnažit se jenom o business. 

Kdo je pro vás ve světě designu aktuálně největší inspirací? A v čem?

Určitě každý, kdo v něm dokáže vydržet, prosadit se a neustále přicházet s novými produkty a nápady. Moc si vážím těch, kteří v oboru zůstávají a ukazují, že i na českém rybníčku se dá uživit a vytvářet světově kvalitní věci.

 
Foto: Adam Mráček (studio Vividbooks)

Papír versus

Pěstovat zvídavost. Projevovat odvahu. Všímat si nepatrností. Hrát si. Dát prostor představivosti. Být flexibilní. A vytrvat.

V seriálu Papír versus vás chceme vrátit do kreativních kolejí. Žádné výhybky, zpoždění ani příliš komplikované trasy, jen vy a papír – na cestě za kreativitou. Během roku 2025 vám tak postupně představíme celkem 7 komponentů, které by neměly chybět ve vaší kreativní výbavě, a ukážeme vám, jak se jim vydat naproti. Každou z vlastností vám představíme samostatně a připojíme tipy na to, jak ji rozvíjet. Inspirativní vlna bude následně pokračovat rozhovory s osobnostmi, které daným ingrediencím kralují a podělí se s vámi o to, jak konkrétně jim v tom pomáhá papír.

#Pavlína Louženská#

Mě se trendy netýkají, slyším často a snažím se, aby se mi obličej nezkroutil do facepalm. Trendy mají talent mávnutím motýlích křídel ovlivňovat i dění na vzdáleném konci řetězce. Jak píše Highsnobiety: It is the invisible hand that refines our choices before we even know we are making a choice.  

Sledovat trendy znamená sledovat, co se děje ve společnosti teď a hledat mezi tím společné jmenovatele, nebo naopak, co do masy nezapadá. A díky tomu, že dokážete rozeznat vzorec, dokážete odhadnout (a ovlivnit), kam tahle číselná řada povede. 

Wouldn't it be better to see what lies ahead rather than stumble blindly into the future? If you could have anticipated the real estate bubble, would you have avoided buying into it? If you had read in 2007 that there would be a 'Panic of '08,' would you have left your money in the stock market and 401(k)? If you were an entrepreneur, and were told that bottled water, gourmet coffee and organic foods would be megatrends before they were, would you have considered them as profit opportunities?, vysvětluje Gerald Celente, zakladatelka Trends Research Institute. 

Vím, že vám jde z myšlenky, že někdo rozhodl váš aktuální život už tři roky zpátky, mráz po zádech. Je to jako spolknout pilulku v Matrixu a zjistit, že svobodná vůle nikdy neexistovala.

To paraphrase John Oliver, many of us absolutely love the end products of fashion, but much like a delicious salami or sausage, we don’t want to look too closely at how it’s made, píše Highsnobiety.

Tak doufám, že vám spravím chuť. Nejen na šunkový chlebíček.  

Už to není, co to bývalo...

Dříve měly trendy jasně daný cyklus. Robert Burke, bývalý ředitel luxusního obchodního domu Bergdorf Goodman vzpomíná, jak se pravidelně scházeli v hotelu Ritz v Paříži a vymýšleli trendy: Jen čtyřicet nebo padesát z nás mělo klíče k té tajné informaci. 

Forecasters would decide which looks were the most important and would cause the biggest impact in their target markets. These would be outlined in trend reports for their clients – most often chain and department stores – who would design their collections accordingly. Images would trickle down to the public via fashion magazines, and 12 to 18 months after the magazines hit the stands, retail versions of catwalk designs would hit the street, vysvětluje jasnou osu Highsnobiety. 

Byl to svět, na který dojatě vzpomínají nejen ředitelé módních značek, ale i mediální domy. Časopisy byly prvním (a jediným) zdrojem, který reportoval o trendu na další sezónu. Přestože šly do tisku až měsíc po přehlídce. 

S nástupem sociálních sítí a blogerů, kteří informují o všem v reálném čase se tahle pečlivě střežená zlatá věž zhroutila. Zákazníci chtěli tenisky hned poté, co je zahlédli. Nebylo proč čekat půl roku. Přišel See now, buy now narativ. A s ním i dropy, mikrotrendy, absence sezónnosti. 

Není trend jako mikrotrend

Dneska se pod pojmem trend schovává hned několik definicí a interpretací. One size fits all neplatí ani na šaty natož na trendy. Každý z nich je jinak velký a chová se jinak. S čím se potkáte?  

Mikrotrendy a hypy

Mikrotrendy jsou obdobou šatů Kim Kardashian. Prodávají se jen 48 hodin poté, co si je vzala na sebe a pak je přehluší jiný ootd. Jsou to vlny, které se přelévají sociálními sítěmi a konverzacemi, aby umřely jen o pár (tý)dnů později, napsala jsem. Akcelerují je sociální sítě: nenažraný Otesánek, který se neustále dožaduje nových vzruchů. A tak mají minimální životnost, jak ukazuje studie University of Pennsylvania's Wharton School of Business (1). Často mohou vibrovat jen v jedné subkultuře, v jediném kontextu, jediný moment, a tak nad nimi mnoho trendspotterů mávám rukou s tím, že trendem doopravdy ani nejsou.

Tip: Koukněte se na Google Trends, Twitter trending nebo YouTube trending.    

Opakující se trendy

As a futurist, I like to say look back to look forward, glosuje Anne Lise Kjaer (2) a má pravdu. Trendy se pravidelně vrací do hry. Trochu jinak, ale doopravdy velmi podobně. Každý rok přijde Back to school, bikini body a letní kina. V pravidelných intervalech Olympiáda, fotbalové EURO a James Bond. Zní to jako marketingový kalendář a ne náhodou. 

Sezónní trendy

To, co v módě obvykle potkáte jako SS21. Budou se nosit bokovky a neony. Narozdíl od těch opakujících se, přichází zdánlivě nově. 

Makrotrendy

A macro trend has a significant long-term effect on a large scale, vysvětluje Anne Lise Kjaer. Trvají déle než jakýkoliv jiný trend a vystopujete je napříč děním ať se koukáte na hudbu, módu nebo jídlo. Poslední roky je to třeba asijský vliv (3) nebo environmentální zodpovědnost. Souvisí s generacemi a jejich hodnotovými žebříčky, ale právě i úzce s politikou a ekonomikou. Tady nejvíce platí definice, že trend is a prevailing tendency that is gradually gaining momentum and might have long-term implications. 

Pro inspiraci se koukněte na český projekt výzkumu makrotrendů.

Trendy

Jsou implikací Makrotrendů. Pokojovky vychází z Makrotrendů, ale jsou jen jedním z důsledků urbanizace. Narozdíl od Mikrotrendů nebo Sezónních trendů jsou tady s námi déle než pár dní, ale nejde ani o Opakující se trend. 

Kde zjistím, která trendová vlna se přes nás zrovna (pře)valí?

Taktik je více. Tohle jsou ty nejtypičtější.

Za peníze: Trendbooky

Trendbooky jsou tlusté knihy, které si za velké peníze značky kupují od světových trendspottingových agentur. Obsahují barvy, nálady, tendence často customizované pro konkrétní značku. Všechno, co potřebujete vědět, aby se váš produkt dobře prodával. Obvykle vznikají několik let dopředu, abyste se stačili včas připravit. Jak říká Jeff Bezos: earnings this quarter were baked three years ago. Mimochodem, tohle je odpověď i na otázku Jak je možné, že Zara, Chanel i New Yorker mají v kolekcích ty samé off-shoulder topy v tu samou dobu?  

• Takhle vypadá třeba nabídka Trendbooků od Perclers nebo od The Future Laboratory.

Za e-mail: Trend reporty

Tohle je moje nejoblíbenější disciplína. Často jde o fragmenty Trendbooků zaměřené jen na jeden na niche (GenZ / Beauty / SS23 / snídaně) a (často) zdarma ke stažení. Narozdíl od Trendbooků jdou po povrchu, ale pro představu stačí. Obzvlášť když si jako já listujete každý, co projde kolem. 

• Takhle třeba vypadá poslední od Dazed nebo můj oblíbený Sparks&Honey. S Theou v podcastu Trendspotting často citujeme i z WGSN nebo Stylus. 

Zdarma: Matematika

Nejsnadnější způsob, jak předpovědět trendy, je práce s kalendářem. Vezměte aktuální rok a odečtěte násobky dvaceti let. A tak není náhoda, že posledních několik sezón není možné minout 00s obojky na krk a bucket hats, nebo osmdesátkový samet u Gucci. Olivia Rodrigo říká, že je emo (jako Avril Lavigne) a Britney a Mariah jsou znovu iconic. Druhou taktikou je kouknout na premiéry blockbusterů, sportovní události nebo výročí. 

Z jiného úhlu pohledu: GenZ & co. 

Taylor Lorenz, která píše pro NY Times, říká, že jí lidé často považují za experta na teen culture a ne na technologie. Právě protože mapuje, co je up-and-coming v technologiích, mapuje hlavně teen culture. 

Facebook už je země jenom pro starý, ale ještě nedávno tam byli jen vaši pětadvacetiletí kamarádi z Erasmu. To samé se přihodilo Pinterestu. Jsou to často patnáctiletí innovators a early adopters, kteří vyšlapou cestu na TikTok a Roblox pro všechny ostatní. Fungují jako Innovators a Early Adopters. 

Energií trendu je protest. Proto vychází od mladých. Hledají svoje vlastní způsoby vyjádření. A tam přichází už v první části zmíněná Kontraindikace a Disrupce. S tím, jak umně ovládají technologie a fungují narozdíl od dospělých kmenově / komunitně, může přijít silný Seeding.  

Jak ten trend vytvořím? 

Nechceš trend tvořit. Protože to znamená tlačit loď proti proudu. Chceš se po něm vézt. Je to levnější a zaručenější. A proto japonský výraz pro zeitgeist Kuuki wo yomu znamená v překladu schopnost číst atmosféru v místnosti a potom na ni reagovat. Chceš vědět, co se zrovna valí světem a navázat na to. Surfovat na vlně toho, co zrovna zákazníci chtějí. 

Protože proč se připravit o moneyrain? Jak píše Ana Andjelic: Produkty, značky i nápady mají větší pravděpodobnost, že uspějí, pokud už jsou jim zákazníci naklonění. Není třeba vytvářet kulturní kontext, ale kapitalizovat ho. 

Ale my jsme jiní! 

Ale my jsme jiní, slyším často od značek a snažím se, aby se mi obličej nezkroutil do facepalm. Během každého workshopu, co vedu o byznys plánu, se zeptám na deset slov, kterými by popsali svojí značku. A 90 % třídy použije slovo Originální. To není moc originální, co? 

Ani Zalando nebo LVMH se nesnaží být originální. A to mají rozpočty na to, aby mohli být. A přesto se rozhodli reagovat na náladu ve společnosti. 

Naskočit na trend navíc neznamená automaticky stát se mainstreamovou kopií všeho, co se děje. Jak ukazuje graf od Any Andjelic, průnik vaší strategie je kombinace zákazníka (Audience), značky (Brand) a nálady ve společnosti (Culture). Jen jeden z vrcholů trojúhelníku je primárně o trendech.

Navíc trendy mají různé fáze, jak jsem ukazovala v první části. A mainstream přichází až později. Takže můžete být originální a trendoví. Stejně jako šampón 2v1. 

OK, kde začít?

Zní to jasně. Koupíme trendbook a máme vyhráno. Ale v té přímočarosti je vždycky háček. Globální trendspottingová agentura Kjaer global si povzdechla: A lot of companies come to us and think they want to hear about the future, but really it’s just an exercise for them—let’s just tick that box, do a report, and put it on our bookshelf. Je to stejné jako když dostanete Brand book. Dostává smysl jenom ve chvíli, kdy s ním začnete aktivně pracovat. 

Značky, které tohle pochopily, zůstávají relevatní i přes všechno, co se ve světě děje. DNA značky funguje jako herní pole a jednotlivé trendy jsou hráči, kteří na něm nastupují do zápasu. Ale v jasně vymezeném prostoru. 

Příkladem je třeba Lego. 

• Stavebnice obrazu Vincenta van Gogha vzešla z online komunity, kde kdokoliv může navrhnout, jak by mělo Lego inovovat. Tímto způsobem už vydali přes 40 stavebnic a ti, co je navrhli mají 1 % z prodeje. Discord a Creator Economy, check. 
• Jiný web umožňuje hráčům tvořit si vlastní Lego světy a v aplikaci se o svoje výtvory podělit. Pro gaming mají i dedikovaný YouTube. Gaming a Komunity, check. 
• Kampaň z minulého roku adresovala nervózní singles, kteří na první rande společně staví Lego. Samota, check. 
• LGBTQ+ set ukázal na hodnoty, které Lego má jako firma. Glassbox companies, check. 
• Už dávno nevyrábí jenom kostky. Aplikace vám pomůže stavět složité stavebnice, jiná zase použije AR na již postavěnou. 360*, check. 
• Články o tom, jak použít Lego pro upcycling. Sustainability, check.
• Pro firemní porady vytvořilo Lego sadu Serious Play a powerful tool designed to enhance innovation and business performance. 
• A samozřejmě mají i pokojovky. Check.

Takhle by šlo pokračovat skoro nekonečně. Mají odpověď na každý zásadní trend, subkulturu i komunitu bez toho, aby ztratili z dohledu svojí misi podporovat kreativitu. Výsledkem je, že značka výrazně rostla i během pandemie, přestože továrny byly zavřené.

Domácí úkol, který vám pomůže o tom přemýšlet o trendech v kontextu vaší značky a zákazníka: Consumer Trend Canvas.

Pozor na Hype Cycle 

Můj lektor na ekonomii tvrdí, že jako dobrý investor dokážeš oddělovat, co si všichni myslí, že si myslí všichni a co je realita. Minulý týden jsem vedla kulatý stůl na téma trendspotting na Startup World Cup Summit a když jsem se ptala účastníků na to, co si myslí, že je trend, na který si vsadit, zaznívaly zásadně ty, co jsou na vrcholu Hype Cycle. Mají největší mediální pokrytí a tak přitahují nejvíce zájmu a s tím i peníze firem / investorů. Ale po Peak of Inflated Expectations, zásadně přichází Trough of Disillusionment. Tak až příště budete chtít zastavit dům a nakoupit za všechny utržené peníze NFTs, promyslete to ještě jednou.

Na co v byznys plánu nesmíš zapomenout

A trend is a cultural current—a deep societal shift that happens across multiple realms of culture. (...) It’s a directional movement that expresses a pervasive human need, vysvětluje Faith Popcorn v článku Women who see the future.

Human need je fráze, která je v této citaci zásadní. Protože jak říkala CMO Pinterestu Andrea Mallard na Cannes Lions: Většinu dne spotřebitel netráví spotřebou, ale životem. Jeho cesta není kombinací racionálních interakcí s touchpointy, které jste si zadali pomocí See Think Do Care frameworku do Excelu, ale pocitů.

Proto mě více než marketingové persony a „ženy ve věku 20-80 let“ zajímají vlny, proudy, subkultury a komunity. Umí o hodně více vyjádřit lidskost než frameworky, které si na lidi jen hrají.

Valentina mi v reakci na poslední newsletter napsala nejhezčí myšlenku na téma Trendy, co jsem v poslední době četla. Trendy su vlastne take komunitne inkubatory: davaju moznost ludom sa zblizit skrz veci, ktore by asi inac ani netusili, ze ich moze spajat. And I think that’s beautiful. Amen.

Hlavní emocí, která žene trendy dopředu je propojení, ne individualita. 

Trendy jsou vyjádřením sdílené kulturní zkušenosti. (...) Kódem, kterým se přidáváme do skupiny. Jsou fotbalovou šálou, kterou na sebe máváme v metru, abychom se vzájemně poznali, psala jsem už v prvním textu.  

I proto budeme trendů vídat čím dál více. Nejen fragmentace společnosti, ale hlavně potřeba se propojit v moři samoty, bude hnát naše zákazníky do otevřené náruče komunit ( čti: značek), které na ně mluví stejným jazykem.

Trendy jsou trending

Mezi roky 1960 a 2000 vzrostla zmínka slova trendspotter v knihách o 500 %. A od Y2K jsou trendy trendem. Trends are the new trend, psal už v roce 2006 Reinier Evers v NY Times. 

Každý se stal trendspotterem. Od monologu jediného média, jediného style council, jediné licence na pravdu k dialogu, do kterého se může zapojit úplně kdokoliv. A to nám zamotává hlavu. 

In the old days, style used to be the prerogatives of a small group of people. Now it is a national sport. Ticket sales are exploding. People are pouring into the arena in such vast numbers that none of us can keep track of the rule book. Et voila! Nobody is keeping score. All bets are off. Anything goes, Simon Doohan napsal už v roce 2010 do The New York Observer.  

Názor na to, co je trending tak už může vydat úplně každý. A proto se můj feed zaplnil lidmi, kteří o čemkoliv prohlašují, že je to trend. Crypto, denimové sukně, corgi pejskové a curling se mi vrství na timelině bez ladu a skladu s mrknutím, že bez toho budu úplně out.

Kvůli této intenzitě a vyprázdnění jsme se trendů přejedli. 

Trendy se staly tak moc trendy, že jsme se jim začali vyhýbat. Dostaly pachuť fast fashion. Něčeho, co je pod naší úroveň, pokud máme mozek a vkus. A tak začalo dobrým zvykem jimi pohrdat. Tak moc až se tahle kontraakce stala trendem. 

Je to ironie koloběhu, který nejde zastavit. Základní operační pravidlo Vesmíru je současně základním stavebním kamenem trendspottingu.

Even as the laws of physics create order, that order will inevitable descent back into chaos once more.The entropy of a system can never decrease over time. Universe as a whole is destined to become more random, píše Becky Smethurst v Space: 10 Things You Should Know. 

V momentě, kdy něco vzniká, je to už odsouzené k zániku v trapnosti a současně na cestě ke vzkříšení. Čím dále jsi od Velkého třesku, tím blíže k němu jsi. Věci se rozpadají, aby mohly znovu začít. 

Proto je můj skoro sedmdesátiletý táta nejlepší trendspotter, co znám. Ledvinky nosil dříve než kdokoliv z Letné, stejně jako osedlal gravel. Hraje ping pong a nosí athleisure legíny i do města. Tak je tenhle newsletter hlavně poděkováním jemu, že mě k myšlence mapovat trendy někonečnou obhajobou sandáloponožek přivedl.

Uselessfullfacts na konec

• Ve vší ironii jednu z nejlepších trendových předpovědí posledních let udělala fejková agentura umělců K-Hole, kteří si z trendspottingu chtěli jenom vystřelit a u toho se se slovem normcore trefili přímo do černého. 
• Časopis Billboard vydal žebříček Creators, kteří jsou zodpovědní za hudební hity. Tak moc, že pokud si Jason Derulo si dá deset vteřin vaší písničky na TikTok, znamená to, že do konce života nebudete muset pracovat.
• Insighty WGSN si platí přes 6 000 firem. A tak není divu, že dochází k homogenizaci trendů: všichni vychází z těch samých názorů. 
• Lego vydalo postavičku Trendsetter. Vypadá jako Paris Hilton. 
  

(1) How Adoption Speed Affects the Abandonment of Cultural Tastes, a 2009 study conducted by marketing professor Jonah Berger of the University of Pennsylvania's Wharton School of Business and others, and published in the Proceedings of the National Academy of Sciences, suggests that "cultural tastes that have been adopted quickly die faster."

(2) Ale dlouhodobě souhlasím s Nassimem Talebem a jeho černými labutěmi: We tend to think that what happens every decade, in fact, only happens every century, and, furthermore, that we know what’s going on.

(3) Jsou to korejské masky, séra a emulze, které zaplavily Sephoru, japonská obsese health-goths zavinila, že nosíte sportovní podprsenku i do práce a v pět ráno běžíte na jógu. Cullotes (kalhotové sukně) a tlumené barvy má v šatníku každá Asiatka (a teď i vy). Meditovat je trend a popíjet chai jakbysmet. A K-pop tomu nasadil korunu.

Autorkou textu je Pavlína Louženská. Byl vytvořený v říjnu 2021 jako 31. newsletter @pavlinaspeaks.